Článek
Naši pomoc Ukrajině jsme odstartovali s velkou podporou většiny národa, ale nakonec i v této věci jsme dospěli k naší tradiční hádce. V té jde o to, jestli se naše pomoc neděje na úkor našince, který trpí nedostatkem víc než uprchlík před válkou. Nebo dokonce ve prospěch těch, kteří si pomoc nezaslouží. Otázky hodnot a mezinárodní bezpečnosti jsou pro většinu z nás dál podružné.
Samotná čísla jsou přitom po více než čtyřech letech, ve kterých se Ukrajina brání napadení, naprosto jasná. Jejich výklad má ale daleko k realitě na obou stranách sporu.
Z hlediska státního rozpočtu jsme pomoc uprchlíkům přestali dotovat už po roce a čtvrt jejich pobytu tady. A od třetího kvartálu roku 2023, kdy to nastalo, do loňského třetího kvartálu, jsme od nich do státní kasy získali necelých třiadvacet miliard korun (rozdíl mezi příjmy a výdaji).
Trend ziskovosti uprchlíků je přitom už dva roky rostoucí, zatímco výše vyplácené podpory se stabilizovala. Stejně jako jejich počet - loni jich u nás dostávalo ochranu zhruba čtyři sta tisíc.
Nominálně jde o relativně vysoké sumy, ale procentuálně představuje rozdíl výdajů státu na uprchlíky a příjmů od nich jen necelé půl procento příjmů Česka za rok.
Zatímco stát na nich tedy závislý není a jen si jimi nepatrně vypomáhá, s trhem práce je to mnohem složitější a některé jeho segmenty už na Ukrajincích závislé v podstatě jsou. Ostatně Svaz průmyslu a dopravy například odhaduje, že cizince budeme na trhu práce potřebovat vzhledem k tomu, jak málo se rozmnožujeme, minimálně dvě dekády.
A nejde jen o to, že uprchlíci ochotněji přijmou práci, které se našinec vyhne zejména z platových důvodů. Seznam Zprávy si daly před pár dny práci a zmapovaly, že při okamžitém odchodu ukrajinských uprchlíků by nastaly velké personální problémy zejména ve zdravotnictví (sanitáři a sestry), v dopravě i stavebnictví. V řadě oborů by jejich odchod přinesl i zdražování.
Zanedbat pak nemůžete ani to, že uprchlíci jsou v Česku také zákazníky. A neutrácí nebo neinvestují vždy jen to, co dostali od státu nebo si u nás vydělali. Odhady o tom, kolik občanů Česka má práci i díky útratám čtyř set tisíc uprchlíků sice nejsou k dispozici, ale i tak je potřeba to brát v úvahu.
Stejně tak je obtížné odhadnout, jak na dodávkách na Ukrajinu spojených s válkou profitují naši podnikatelé a firmy. Tedy i jejich zaměstnanci, dodavatelé a nakonec i stát. Hlavně jsou tím myšleni zbrojaři, ale rozhodně nejde jen o ně. Uvažovat o tom, že v této oblasti nám plynou jako společnosti přínosy v desítkách miliard korun ročně přitom není od věci.
To vše ve chvíli, kdy odmítáme ručit za půjčku od Evropské unie, díky které má Ukrajina peníze na svou obranu. Prostřednictvím Ukrajiny tak vyděláváme na těch, kteří jsou ochotni obranu Ukrajiny skutečně platit.
A i když proti tomu započítáme to, kolik peněz do různých sbírek pro Ukrajinu (humanitárních i zbrojních) poslali občané Česka nebo české firmy, vyjde nám, že na válce a uprchlících vyděláváme řádově desítky miliard korun ročně.
Tomu bychom se přitom neměli divit. České republice přítomnost Ukrajinců a jejich zapojení do naší ekonomiky pomáhá několik desetiletí. Přesto se k nim často dál stavíme jako k levné pracovní síle, která je tu jakoby trpěna a většinou nejsme ani ochotni postarat se o to, aby by měli zastání třeba na komunální úrovni ve formě podobné našim osadním výborům.
A ocenit nám moc nejde ani to, jak relativně poklidně se tato komunita dokáže začlenit do naší společnosti. Kriminalita je v ní stejná jako u občanů Česka, a to v situaci, když tu řada z nich nežije v příliš kvalitních socioekonomických podmínkách.
Myšleno je poklidné začlenění této komunity jako celku. V individuální rovině s tím mohou být samozřejmě nemalé problémy, včetně toho, že tu může docházet ke zneužívání humanitárních dávek. Ale opět - jen jednotlivci, ne komunitou - a systémová pravidla nikdy nemůžete nastavovat podle jednotlivců. Vylili byste tím s vaničkou i dítě.
Proto, když už tvrdíte, že dávky mohou být zneužívány, tak alespoň prokažte v jakém počtu a ukažte srovnání s českou populací, která dokáže svůj vlastní stát taky pěkně využívat. K této argumentaci prostě stále neexistují relevantní data, jen dojmy.
Že i v této debatě čeští politici rozdělení stále na antibabišovce a antifialisty šermují více dojmy než pojmy přitom není pouze kvůli běžným ideologickým střetům, ve kterých si nahánějí voliče. Jde tu o flagrantní ukázku toho, jak jsme jako národ nastaveni vůči světu.
V zásadě tu máme dva opačné narativy, které jsou od reality tak vzdálené, že už je možné je označit za lež.
V mediální rovině se ve zjednodušené podobě objevují u informování o trestních kauzách, ve kterých jsou zapleteni občané Ukrajiny se statutem uprchlíka. Nebo tento narativ ztělesňují výroky o údajném zneužívání humanitárních dávek.
Z druhé strany naopak zní například informace o ženách, které uprchly z okupovaných částí Ukrajiny s dětmi, jejich partner bojuje nebo padl a oni jsou na tom jako samoživitelky uprchlice fakt mizerně.
V jednotlivých případech jsou takové případy pravda. Ale nikdy nejsou celkovou pravdou, jak se mají tendenci tvářit ti, kteří je vypráví.
První verzi našeho přístupu k pomoci Ukrajině reprezentovala vláda Petra Fialy, která přišla s narativem o tom, jak ctnostně se staví na stranu neprávem napadené země, na stranu mezinárodního práva a proti zvrácenému ruskému imperialismu, s kterým jsme v srpnu 1968 měli také co dočinění.
Ale jak moc bylo možné této vládě věřit, že nešlo jen o další populismus? Že nešlo jen o pokračování antibabišismu, s kterým Petr Fiala vyhrál volby v roce 2021? Že nešlo o snahu získat na svou stranu tu část české veřejnosti, která na tyto hodnoty skutečně věří?
Slovem věří je myšlena víra, která vede lidi, kteří se jí drží, až k tomu, že by za ni něco obětovali, protože bez ní považují život za nesmysl. Kolik takové skutečné víry ve Fialově vládě bylo?
I za minulé vlády jsme výrazně více získávali a nic zásadního neobětovali a s většinou Evropy jsme se báli, co by Rusko udělalo, kdybychom bránící se Ukrajince skutečně masivně vyzbrojili. Je možné takové vládě věřit, že opravdu věřila v to, co říkala, když ani ona neměla chuť se obětovat?
A jak chcete věřit vysoké morální hodnoty a ctnosti vládě, která se tváří, že kvůli Ukrajině jich je schopna, ale v domácí politice s nimi má potíže. Šlo přeci také o vládu, která se bála reforem, moc rychle nepracovala a v bitcoinové kauze hodnoty vyměnila za přežití.
Nehledě na to, že ODS, která stála v čele minulé vlády, se sice tváří jako pravicová strana, ale stále je na ni vidět, že svobodu a volný trh chápe jako cestu k oligarchizaci naší společnosti a Petr Fiala jí měl po pádu na dno zajistit v tomto směru hlavně hodnotový facelift.
Ze všech těch čísel totiž vyplývá, že Fialova vláda nedělala to, čím se tak chlubila, ani z poloviny. Tvářit se, že věříte na dobro, je málo, když vaše činy nedosvědčují odvahu za ním skutečně jít.
Rozpor mezi slovy a činy však vykazuje i Babišova třetí vláda. Jen v obráceném gardu. Českým voličům tato koalice slíbila, že dá ruce pryč od pomoci Ukrajině i uprchlíkům a bude se soustředit na pomoc doma.
I ona se kvůli tomu ale nechce příliš obětovat a nemá odvahu věřit v to, co říká. Půjčku pro Ukrajinu na další dva roky války Babišova vláda nezastavila. Nezastavila ani muniční iniciativu. Před spojenci ji udržuje v chodu a před našinci ji tak trochu fláká.
Zastavit humanitární pomoc uprchlíkům také současná vláda neplánuje. I bývalé firmy Andreje Babiše je určitě rádi využívají. A tak se jen zpřesní podmínky podpory pro ně, ale tlak na to, aby odešli, tato koalice vyvíjet nebude.
A tak jako Fialova vláda nechtěla moc mluvit o tom, že když přijmete rychle do své společnosti kolem půl milionu lidí, neobejde se to bez nějaké kriminality a sociálních problémů, Babišova třetí vláda nechce přiznat, že žádné velké nebezpečí od uprchlíků nehrozí a nikomu tu kvůli nim není trháno sousto od pusy.
Obě vlády pak mlčí o tom, kolik věcí si díky benefitům z přítomnosti Ukrajinců v Česku můžeme pořídit. Například by díky tomu šlo uhradit bez problémů náklady na chod České televize a Českého rozhlasu nebo by díky nim šlo zaplatit slevu na elektřinu, kterou Babišova vláda schválila po svém nástupu k moci.
Případně můžeme zisky z uprchlíků používat i na příspěvek na bydlení, z kterého se domácnostem kompenzoval prudký růst energií, které svou invazí na Ukrajinu způsobilo Rusko. Navíc se nám díky Ukrajincům zvyšuje také kvalita vyzbrojení armády a zbrojního průmyslu. A tak dále a tak dále…
Na místě by tedy asi spíš bylo dospělé pochopení toho, že náš vztah s Ukrajinci by měl být vyváženější. Že je to v našem i jejich zájmu. Že by to nemělo být tak, že jedna naše vláda svou pomoc Ukrajině nebývale zveličuje a druhá si vymýšlí, jak nás naše pomoc ožebračuje.
Že by prostě konečně bylo lepší si dospěle o sobě nic nenalhávat…
# Tomáš František Přibyl, novinář
