Článek
Nedávné zahájení trestního stíhání Pavla Blažka - bývalého člena ODS a bývalého ministra spravedlnosti ve vládě Petra Fialy - znovuotevřelo diskusi o kauze Jiříkovského bitcoinů, z nichž měl část získat stát. A o odpovědnosti bývalého premiéra za to, co se stalo, se opět mluví nezdravě a nedemokraticky málo.
Především se málo zdůrazňuje, že je to Petr Fiala, kdo nese absolutní politickou odpovědnost za to, že si Pavla Blažka s jeho pověstí Dona Pabla vzal do vlády. A ignoroval při tom i silné námitky občanské společnosti, která mu pomáhala živit antibabišismus, jenž mu umožnil sestavit vládu.
Jako by stále převládal narativ, který se Fialovi a Blažkovi podařilo vytvořit o tom, že vládu sestavil a řídil hodnotově správně ukotvený Petr Fiala a obsazení postu ministra spravedlnosti Pavlem Blažkem bylo jen jakousi anomálií, ze které nebylo nutné o Petru Fialovi vyvozovat žádné hodnotové závěry.
Ještě horší se však vedle této slepoty zdá to, jak část politické scény hlásící se k liberálně demokratickým hodnotám přehlížela absurdnost toho, jak se Petr Fiala po vypuknutí kauzy pokusil od svého ministra oddělit:
„Pan ministr mě před několika týdny informoval, že získal dar zhruba ve výši jedné miliardy korun a že to je dar z bitcoinu. Žádné detaily jsem o tom neslyšel. Pan ministr mi to vykládal trošku jako historku, že to jsou nějaké bitcoiny, jejichž hodnota výrazným způsobem nabyla, a že to je vlastně překvapivé,“ řekl Petr Fiala.
Nikdo to zatím nevyvrátil, takže si zkuste představit, co znamená, že je to pravda. Jak absurdní je, že Petr Fiala skutečně jako premiér vůbec neřešil, co dělá jeho ministr spravedlnosti. A že mu ten ministr jen tak mezi řečí sdělil něco docela neúplného o miliardě korun pro stát a že to premiér pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Proč se nemluví o tom, že politika, který ignoruje informaci o tom, že stát získá od kdo ví koho z nějakých bitcoinů jednu miliardu korun, je potřeba považovat za totálně neschopného? Proč se nemluvilo o tom, že už jen kvůli takovému fungování (nebo spíš nefungování) měla jeho vláda padnout?
Je tu jistě rozdíl mezi neschopností vlády, které se nepovedl boj s covidem a je možné ji dávat za vinu předčasná úmrtí některých lidí, a mezi vinou vlády, která chamtivě a bezhodnotově skočila po miliardě korun a pomohla tím podle policie legalizovat výnosy z trestné činnosti. Ale z hlediska míry politické odpovědnosti je oboje stejně silným důvodem pro demisi.
V loňské reakci Petra Fialy na bitcoinovou aféru je přitom cítit strach, který liberálně demokratické prostředí (i media) sdílelo s ním, a proto mu prošel. Šlo o strach z toho, že přiznání chyby a pád vlády by měl dopad na blížící se volby. A v osobní rovině šlo asi o obavu z toho, že by hodnotový narcismus Petra Fialy narazil do zdi.
Tehdy i dnes jen málokdo uvažuje o tom, jak je tento strach ze zneužívání demokracie populisty škodlivý pro samotnou ideu demokracie. Přeci když chcete kázat liberální demokracii s havlovskými hodnotami, nemůžete po lidu chtít, aby vám věřil, že v něco takového věříte, když se toho v tak zásadní věci vzdáte.
Škoda, kterou tento strach způsobil na pověsti stran i medií hlásících se k liberální demokracii, bude mít přitom dalekosáhlejší dopady než to, zda za celou transakcí s bitcoiny nebyla nějaká zatím neobjevená korupce. Demokracie je totiž víc idea a způsob života, než politický systém nebo ideologie.
V podstatě je to víra v to, že nějaká skupina lidí je schopna najít ve svobodné a zodpovědné diskusi a hlasování dobro. Je to víra v to, že sama demokracie je dobrem. Proto v ní nemůže platit, že účel světí prostředky.
Petr Fiala vsadil před volbami v roce 2021 na to, že antibabišovská veřejnost uvěří rovnici, která říká, že antipopulista rovná se demokrat. Nyní se však naplno ukazuje, jak moc šlo ve skutečnosti o populismus naruby.
Jeho vláda měla přinést, kromě obvyklé změny agendy a úkolů, především návrat demokratických hodnot. Ostatně kandidovala s tím proti tehdy nejpopulističtější vládě jakou Česko mělo od listopadu 1989.
To, zda jsme se vrátili s vládou Petra Fialy k čisté demokracii, se pak mělo ukázat v krizových situacích, ve kterých jde o hodnoty více než o vlastní politický život.
Jenže místo toho všechna bizarnost bitcoinové kauzy odhalila paradox, na který jsme před tím od návratu k demokracii nenarazili: Jakmile ve svobodné společnosti začne populismus ovládat dostatečně velkou část politické scény natolik, aby demokraticky smýšlející část veřejnosti ovládl strach z prohry, stávají se z demokratů také populisté.
Politický vývoj u nás tak ukázal, že demokracii nelze definovat čistě jako antipopulismus. Demokracie musí jít cestou vlastní pozitivní definice a té se držet za všech okolností. Jinak se promění z ideje na ideologii, a to se vší špínou, která patří k ideologickému fanatismu.
Hlavní ospravedlnění demokracie oproti jiným druhům vlády totiž netkví v tom, že umožňuje nejlepší ekonomické výsledky, nebo že dává hlas ve volbách každému a že se v ní každý může svobodně prosadit. Ale v tom, že má být ze všech možných systémů nejmorálnější.
Prakticky vzato je takové pojetí demokracie utopismem, ale zastánci demokracie ho hlásají. Proto by mělo zaznít, že tak jak k bitcoinové kauze přistoupil Petr Fiala, se demokracie neprovozuje. Pouze tak vzniká rádoby demokratický populismus…
# Tomáš František Přibyl, novinář
