Článek
Nedávno problesklo médii, že Čína spouští jaderný reaktor, který může změnit svět (E15). Zatímco Evropa spí, Čína koná (INFO.CZ). To, o čem v lepším případě Západ diskutuje, to Čína zavádí do praxe.
Její přelomový reaktor je sice výzkumný, ale pokud se osvědčí, máme se na co těšit. Skončí potíž s dlouhodobým úložištěm jaderného odpadu, začnou se těžit zásoby thoria, které jsou v řádu tisíciletí nevytěžitelné, jaderné elektrárny se stanou o poznaní jednoduší a kompaktnější, zrychlí se jejich výstavba, odpadne potřeba zajistit přísun vody pro chlazení reaktoru a výhledově můžeme očekávat podstatný pokles ceny za kilowatthodinu. Jak báječné! Avšak tento technologický průlom se odehrává v potencionálně nepřátelské zemi, jakou je komunistická Čína. A tak se máme na co těšit ještě v jednom ohledu.
Kdyby na zemi vládl věčný mír a mezinárodní konflikty by patřily do starého železa, mohl by Západ dále chrnět anebo polovážně o jádru řečnit. V zásadě by totiž stačilo zvolit vyčkávací taktiku a posečkat do té doby, než spřátelená Čína svůj jaderný reaktor vycizeluje a udělá z něho fajnový exportní artikl, který zachrání svět před energetickou chudobou a ekologickou krizí zároveň.
Ale v takovém světě nežijeme. Čína bude mít pochopitelný zájem spojit vývoz svého reaktoru s rozšiřováním a prohlubováním vlastního politického vlivu v zahraničí. Díky své technologické vyspělosti bude mít nevídanou komparativní výhodu vůči Západu, který, i kdyby chtěl, nic ani vzdáleně podobného nemůže třetímu světu nabídnout. Není škodolibé si představit, že země hladové po energii dovolí Číně na svém území postavit výměnou za dodávky elektřiny vojenské základny.
Je na místě rovněž očekávat, že z potencionálně velice levné elektřiny bude náramně profitovat čínský průmysl, a to nejen ten civilní. Zbraně a zbraňové systémy kromě vzácných surovin ze zemí Číně loajálního třetího světa následně potřebují především energii. Když bude v Číně násobně levnější než jinde ve světě, čínský vojenskoprůmyslový komplex hravě předčí ten americký. Třebaže bude kvalitativně zaostávat, otázkou je, jak moc. Neboť kvantita bez nesnází trumfne určitou míru kvalitativního nedostatku.
I když geopolitické napětí mezi svobodnými zeměmi Západu a těmi autoritářskými láme rekordy, přichází technologický vzmach Číny právě vhod. Argument stojí tak, že bez reálného ohrožení potenciálními nepřáteli by západní země pohltilo jejich vlastní já. Zvykly by si na sebe a na tuto zahleděnost do sebe by časem zhynuly. Usmrtily by je jalové kulturní války a vyprázdněné akademické spory.
V tomto ohledu jsou Čína a Rusko našimi největšími spojenci v boji proti nepodstatnostem. Například otázka, co s vyhořelým jaderným odpadem, která byla v okurkové sezóně po konci dějin tolik mediálně popotahovaná, je sice sama o sobě marginální a nevýznamná, ale teprve až naši drazí geopolitičtí rivalové ji bez slitování skopávají do příkopu bezvýznamnosti.
Proto bychom měli milovat své nepřátele. Bez lásky k nim bychom se nikdy nevzbudili z věčného snu o konci dějin. Po probuzení si budou naši politici připomínat slavný Kennedyho projev, kde americký prezident přiznává, že zaostáváme za naším sokem, ale do konce desetiletí ho doženeme. Ne díky Číně a Rusku, ale kvůli jejich nepřátelskosti nastane restart rozvoje jaderných technologií.
Kdo bude duchovně pozadu a tomuto rozmachu jádra bude odporovat, kdo bude skákat do řeči novému jadernému údělu svými všetečnými dotazy typu co s vyhořelým odpadem, co jaderná bezpečnost a co pořizovací cena, kdo se zkrátka bude chovat tak, jako by nepřítel nestál před branami, ten bude samozřejmě vnímán jako nepřítel. Kdo nebude cítit potřebu táhnout za jeden provaz, bude právem prohlašován za čínského agenta, který podrývá obranyschopnost vlastní země.
Abychom se dostali až sem, stačí málo. Ještě pár zvěstí a mediálního rozruchu kolem technologického náskoku komunistické Číny a éra zelené politiky přes noc skončí. Bude zapomenuta, jako by se nikdy nestala, protože nechceme, aby nám z nás bylo trapně.
Proč geopolitická rivalita nevyhnutelně povede k tolik odkládané renesanci jádra, má paradoxně důvod v tom, že my vlastně nevíme, jaké zdroje energie jsou hudbou zítřka. Soudě podle energetické politiky západních zemí si nejsme jisti, jakým směrem se máme ubírat. Třeba obnovitelné zdroje skutečně začnou jakýmsi zázrakem fungovat, avšak nyní to nevíme a na zázraky je ošemetné se spoléhat. Dost možná čínská jaderná revoluce grandiózně selže, ale opět, my to teď nevíme. Ačkoli se to může stát, nemůžeme se na to spoléhat.
Subjektivně vnímáno je naše energetická budoucnost nejistá a předmětem ostrého sporu, ale právě z důvodu její spornosti a této nejistoty nezbývá než usilovat o dohnání čínského jaderného programu a čistě preventivně rozvíjet jádro jako Čína ve velkém stylu. Třebaže riziko jeho selhání je reálné, neméně reálný je i jeho velkolepý úspěch. A právě hrozbu, že takové vítězství jádra nad sluncem (a větrem) cele připadne Číně do klína, je třeba minimalizovat. Takové hrozbě nemůžeme chtít čelit. Ačkoli ji zelené hlavy nepokládají za relevantní, vyloučit ji nelze. A proto musíme jednat tak, jako by se Číně jaderná revoluce podařit mohla.
Snad jednou v budoucnu budeme vzpomínat, jak svět před ekologickou katastrofou a energetickou chudobou nezachránila spolupráce mezi národy, nýbrž geopolitické třenice, spory a reálná hrozba světových válek. Právě svět na pokraji války je svět, který se žene ven z energetické chudoby a ekologické krize. Ani tato podoba světa nerozporuje tomu, že stále žijeme v tom nejlepším možném světě.
