Článek
Americké letadlové lodě druhé světové války v Pacifiku
Konflikt v Pacifiku v letech 1941–1945 byl v první řadě válkou letadlových lodí. Po 7. prosinci 1941, kdy japonské palubní letectvo zničilo nebo těžce poškodilo většinu bitevních lodí americké pacifické flotily v Pearl Harboru, se těžiště námořní moci přesunulo z dělových palub na ty vzletové. Velitelé amerického i japonského námořnictva brzy pochopili, že rozhodující silou budou svazy rychlých letadlových lodí schopných zasazovat protivníkovi tvrdé údery na vzdálenost stovek kilometrů.
Na počátku války disponovalo americké námořnictvo několika třídami letadlových lodí. Úplně první z nich byla sólová USS Langley (CV-1) vzniklá konverzí z uhelné lodi Jupiter a uvedená do služby již v roce 1922. V roce 1927 přibyly dva přestavěné bitevní křižníky třídy Lexington: USS Lexington (CV-2) a USS Saratoga (CV-3). S výtlakem kolem 37 000 tun byly obě tyto lodě větší než pozdější modernější třída Essex, ale protože nebyly navrženy hned od počátku jako letadlové nosiče, na jejich palubu se vešlo méně strojů. USS Lexington byla těžce poškozena 8. května 1942 během bitvy v Korálovém moři po útoku japonských letadel a následně téhož dne doražena vlastním torpédoborcem Phelps, který dostal rozkaz ji definitivně potopit. Saratoga válku i přes několik torpédových útoků i náletů kamikaze přežila a potopena byla až během amerických jaderných testů u atolu Bikini při operaci Crossroads v roce 1946.
USS Lexington (CV-2) na fotografii pořízené z USS Yorktown (CV-5) během bitvy v Korálovém moři za brzkého rána 8. května 1942.
Před polovinou třicátých let následovala experimentální USS Ranger (CV-4), která byla od počátku stavěna jako letadlový nosič a většinu války strávila v Atlantiku. Z lodí postavených před válkou však byla do budoucna zásadní především úspěšná třída Yorktown: USS Yorktown (CV-5), USS Enterprise (CV-6) a USS Hornet (CV-8). Tyto lodě s výtlakem kolem 20 000 tun a rychlostí přes 32 uzlů obvykle nesly 70–90 letadel.
USS Enterprise (CV-6) u Fordova ostrova v Pearl Harboru v květnu 1942, krátce před bitvou u Midway. Všimněte si hnízda pro 20mm kanóny Oerlikon na přídi pod letovou palubou. Vlevo je vidět potopená bitevní loď USS West Virginia (BB-48).
Enterprise, přezdívaná „Big E“, se stala jedním z nejslavnějších válečných plavidel historie a jako jediná ze tří lodí své třídy přežila druhou světovou válku. Již druhý večer po útoku vplula do Pearl Harboru a následně prošla velkou částí zásadních bitev, mezi něž patřily Midway, Šalamounovy ostrovy, Guadalcanal, střetnutí ve Filipínském moři a také gigantická námořní bitva v zálivu Leyte. V posledním válečném roce Enterprise podpořila boje u Iwodžimy a Okinawy a její letouny startovaly k útokům na mateřské japonské ostrovy.
New York, 17. října 1945: Enterprise dorazila s remorkéry do přístavu, aby se zde připravila na oslavy Dne námořnictva, pořádaného 27. října. Navzdory mnoha poválečným snahám učinit z ní památník či muzeum však byla na konci padesátých let sešrotována.
CV-5 Yorktown, která nejprve operovala v Atlantiku a následně v Korálovém moři, opustilo štěstí v červnu 1942, když byla během bitvy u Midway zasažena letadly z japonské lodi Hirjú. Poškozenou ji následně vlekly americké remorkéry zpět do přístavu, ale po cestě narazila na japonskou ponorku I-168, která ji dorazila. Pro Japonce byla nicméně Midway katastrofou, při níž ztratili v Pacifiku iniciativu. Americké střemhlavé bombardéry zasáhly a zničily během několika minut jejich letadlové lodě Akagi, Kaga a Sórjú. Hirjú sice stihla svými palubními stroji poškodit Yorktown, sama však byla zničena odpoledním americkým útokem. Američané vedle Yorktownu ztratili jen torpédoborec Hammann. Ztráty Japonců na lidech byly oproti U.S. Navy u Midway desetinásobné a vedle čtyř letadlových lodí se z bitvy nevrátil ještě jejich těžký křižník Mikuma.
Bitva u Midway, 4. června 1942. Paluba USS Yorktown (CV-5) po zásahu bombou. O dva dny později byl Yorktown potopen japonskou ponorkou.
CV-8 Hornet byla nejnovější americká loď postavená těsně před vstupem do války. Do služby byla uvedena teprve v říjnu 1941 a hned na jaře následujícího roku naložila v San Franciscu na svou palubu dvoumotorové bombardéry North American B-25 Mitchell, aby mohly podniknout slavný odvetný nálet na Tokio, který realizoval podplukovník amerického armádního letectva Jimmy Doolittle. Původně však s obdobnou myšlenkou přišel pozdější admirál Francis Stuart Low, který byl spíše expertem na operace ponorek. Podobně sebevražednou akci z paluby Hornetu podnikly v červnu 1942 během bitvy u Midway bez jakéhokoli stíhacího krytí námořní torpédové bombardéry Douglas TBD Devastator od VT-8. Z třiceti mužů na palubách patnácti letadel, která zaútočila na japonské lodě, přežil jen jeden, pilot George Henry Gay Jr. V říjnu 1942 byla loď Hornet během bitvy u ostrovů Santa Cruz, které jsou součástí Šalamounových ostrovů, fatálně zasažena japonskými palubními letouny a nakonec potopena torpédoborci Akigumo a Makigumo.
Výňatek z amerického námořního manuálu z éry druhé světové války ukazuje uprostřed jednotlivé třídy letadlových lodí U.S. Navy.
Jedinou lodí o něco menší a méně výkonné třídy Wasp byla USS Wasp (CV-7), která byla navržena tak, aby zaplnila zbývající tonáž, kterou mohlo americké námořnictvo dle mezinárodních dohod mezi válkami využít. Wasp se nejprve účastnila operací v Atlantském oceánu a Středozemním moři. Když se USA v létě 1941 rozhodly, že budou okupovat Island, přepravila k němu armádní letouny Curtiss P-40 určené k jeho obraně. Přestože Spojené státy dosud nebyly ve válce s Německem, v Atlantiku rostlo mezi oběma státy napětí a přítomnost nosiče letadel měla americkou pozici posílit. Když Německo po japonském útoku rovněž vyhlásilo Americe válku, Wasp pomáhala Britům na těžce zkoušenou Maltu přepravovat jejich Spitfiry. Po ztrátách Američanů v bitvách v Korálovém moři a u Midway v květnu a červnu 1942 byla však Wasp urychleně povolána na toto válčiště a 15. září 1942 byla potopena po útoku japonské ponorky I-19 v momentě, kdy spěchala na pomoc do bitvy o Guadalcanal.
Po bitvě u Midway začaly přicházet k americkému námořnictvu nové lodě třídy Essex. Po vedoucí lodi USS Essex (CV-9) bylo postaveno dalších třiadvacet sesterských plavidel: CV-10 až CV-21, CV-31 až CV-40 a CV-45 až CV-47. Čtrnáct z nich zažilo službu v letech druhé světové války, přičemž žádná z nich nebyla potopena v důsledku nepřátelských akcí, ačkoli některé byly v bojích vážně poškozeny. Yorktown (CV-10), Hornet (CV-12), Intrepid (CV-11) a Lexington (CV-16) existují do dnešních dní jako muzejní lodě. Yorktown je k vidění v Jižní Karolíně, Hornet v Kalifornii, Intrepid v New Yorku a Lexington můžete navštívit v Texasu.
Posádka letadlové lodi třídy Essex USS Yorktown (CV-10) stojí v pozoru při vztyčování státní vlajky během zařazení plavidla do služby v loděnici Norfolk Navy Yard ve Virginii, 15. dubna 1943.
Plavidla třídy Essex o výtlaku kolem 27 000 - 30 000 tun tvořila v Pacifiku od roku 1943 páteř Fast Carrier Task Force a díky prostorným hangárům a palubám mohlo každé z nich pojmout okolo stovky palubních letadel, jejichž složení se během bojů podle potřeby měnilo. Čím více se blížil konec války a rostlo nebezpečí útoků kamikaze, tím větší byl podíl stíhaček. Po válce byla řada z lodí modernizována a nasazena v Koreji a dokonce i ve Vietnamu, přestože tam již nestačily na nejmodernější rozměrné a těžké proudové letouny, mezi něž patřil v šedesátých letech např. McDonnell Douglas F-4 Phantom II.
Vedle mohutných lodí třídy Essex vznikaly během druhé světové války i lehké letadlové lodě třídy Independence (CVL) přestavěné z trupů křižníků. Vedoucí loď CVL-22 Independence následovalo dalších osm plavidel (CVL-23 až CVL-30). Lodě třídy Independence s úzkou vzletovou palubou a malou nástavbou měly výtlak kolem 14 000 tun a mohly standardně nést přes dvě desítky palubních stíhaček a zhruba devět torpédových bombardérů Avenger. K tomu lze připočíst množství eskortních letadlových lodí (CVE) tříd Bogue, Casablanca a dalších, které zajišťovaly ochranu konvojů, podporu vyloďovacích operací i protiponorkový boj. Obrovské lodě třídy Midway o výtlaku kolem 50 000 tun se již válečné služby nedočkaly. První z nich, USS Midway (CV-41) vstoupila do služby až 10. září 1945, tedy osm dní po kapitulaci Japonska.
Výhody americké taktiky a výzbroje
Americký úspěch v ničení japonských letadlových lodí spočíval v několika faktorech. Klíčovým byl zcela odlišný přístup k ochraně posádky i lodi samotné a také k případné záchraně poškozeného plavidla. Zatímco americké námořnictvo dokázalo díky výcviku posádky v boji s ohněm a dalšími potížemi zapojit prakticky každého muže na palubě od kuchaře po kapitána, japonské lodě spoléhaly na specializované, ale málo početné a přísně centralizované týmy. Pokud při zásahu zahynul velitel záchranných čet, organizovaná záchrana plavidla se často zcela zhroutila. Podobně jako japonské měly i americké letadlové lodě v Pacifiku dřevěné vzletové paluby, ovšem s tím rozdílem, že u lodí U.S. Navy byla spodní hangárová paluba zboku otevřená, takže případná tlaková vlna pumy jednoduše unikla otevřenými boky ven. Japonské lodi měly naopak hangáry v podpalubí uzavřené, což při explozi bomby napáchalo na lodi obrovské škody. Odolné pancéřové paluby používaly za druhé světové války pouze britské letadlové lodě, daní za vyšší odolnost však bylo to, že mohly nést nižší počet letounů než jejich americké protějšky.
V letech 1942–1943 došlo u amerických plavidel rovněž k bezprecedentnímu nárůstu protiletadlové obrany a také růstu nosnosti vlastních palubních letounů. U.S. Navy postupně na palubách svých letadlových nosičů vybudovalo účinnou třístupňovou obranu tvořenou 20mm kanóny Oerlikon, instalovanými na všech možných volných místech paluby, které zjednodušeně řečeno fungovaly jako jedna velká brokovnice. Na větší vzdálenost pak trhaly na kusy japonské letouny 40mm Boforsy, obvykle ve dvou- nebo čtyřhlavňových kompletech. A konečně zde byla i 127mm děla pálící na velkou vzdálenost, a to i proti japonským hladinovým cílům.
Velkou výhodu představovala pro Američany nově vyvinutá munice s bezkontaktním zapalovačem (Proximity Fuze), která byla proti útočícím japonským letadlům až čtyřikrát účinnější než standardní munice s konvenčními zapalovači. Ve zkratce nové granáty fungovaly tak, že integrovaný systém využívající Dopplerův jev je přivedl k explozi poblíž cíle, aniž by muselo dojít k přímému zásahu. Náčelník štábu admirála Mitschera, Arleigh Burke, potvrdil, že nová munice byla skvělým pomocníkem, který zachránil řadu lodí ve druhé polovině války před jinak téměř jistým zničením, nebo vážným poškozením. Dělostřelecké náboje s bezkontaktním zapalovačem se dostaly i k jednotkám U.S. Army v Evropě, kde je na přelomu let 1944 a 1945 využila armáda generála Pattona během bitvy v Ardenách, a s její pomocí doslova zmasakrovala zhruba sedm stovek německých vojáků, kteří se pokusili překročit řeku Sauer. Mnozí historici tento typ munice označují vedle radaru, penicilinu či atomové bomby za jeden z klíčových vynálezů pro úspěch Spojenců ve druhé světové válce.
Video: Protiletecká obrana letadlových lodí před útoky Kamikaze (1945):
USS Enterprise také od roku 1944 začala s nočními operacemi, které zajišťovaly letouny F6F-5N Hellcat a TBM-3D/E Avenger vybavené radarem v pouzdře pod křídlem. Plavidlo tak dokázalo provádět nepřetržité denní i noční údery, což nepřítele připravilo o noc jako o jediný dosavadní čas využitelný k odpočinku a přesunům. Vyvrcholením nočních akcí byla bitva o Iwodžimu v únoru roku 1945. Enterprise tehdy udržovala své letouny ve vzduchu nepřetržitě po dobu 174 hodin (přes týden v kuse), což byl rekord, který do té doby neměl obdoby.
Palubní letecká technika nasazená v Tichomoří
Na začátku konfliktu tvořily jádro amerického palubního letectva relativně zastaralé typy. Torpédové bombardéry Vought SB2U Vindicator a Douglas TBD Devastator ještě létaly v bitvě u Midway, ale jejich ztráty byly katastrofální. Moc dobře se v boji neuvedla ani americká torpéda Mark 13, první typ obdobné zbraně navržené přímo pro shoz z letadel. Byla zpočátku značně poruchová a k cíli jich tak dokázala úspěšně dorazit jen malá část. Rovněž stíhací letouny Brewster F2A Buffalo ve střetech s japonskými Zery žalostně selhaly. Nejlepším stíhačem byl na počátku bojů Grumman F4F Wildcat: robustní, ale pomalejší a méně obratný stroj než japonské A6M. Wildcaty nicméně dokázaly vítězit díky bojové taktice Thach Weave, při níž se americké letouny vzájemně křížily, aby nalákaly Japonce k zacílení na jeden ze strojů, zatímco jiný zaujal pozici k útoku na pronásledovatele.
Po bitvě u Midway následovala vyčerpávající kampaň o Šalamounovy ostrovy. U Guadalcanalu (1942–1943) se Enterprise, Saratoga a Hornet střetávaly s japonskými svazy v sérii zničujících bitev, zatímco Wasp byla potopena japonskou ponorkou. Po ztrátě Hornetu u ostrovů Santa Cruz a opakovaném těžkém poškození Enterprise americké síly kampaň udržitelnou logistikou i taktickým vypětím vyhrály, čímž připravily půdu pro nadcházející převahu nově nastupujících lodí třídy Essex.
Pěknou ukázku barevných schémat letounů amerického námořnictva v předválečném období nabízejí tyto tři letouny Vought SB2U-1 Vindicator z 3. bombardovací letky (VB-3) „Tophatters“ za letu nad pohořím Sierra Nevada poblíž hory Mount Whitney, červenec 1938. Vindicatory byly ve službě ještě na začátku konfliktu s Japonskem a během bitvy u Midway, krátce nato ale začaly být nahrazovány modernějšími letouny a byly přeřazeny k výcviku.
Letoun Douglas TBD-1 Devastator Torpédové perutě 5 od U.S. Navy na letecké základně North Island. V pozadí jsou vidět stroje Northrop BT-1 Bombardovací perutě 5. Obě peruti patřily k letadlové lodi USS Yorktown (CV-5), která byla v dubnu 1939 převelena k Tichomořské flotile. Podobně jako Vindicator byl i Devastator po bitvě u Midway v roce 1942 stažen z prvoliniové služby.
Douglas SBD-3 Dauntless od průzkumné a bombardovací perutě námořní pěchoty 241 (VMSB-241) za letu nad atolem Midway. Do srpna 1942 obdržela peruť modernizované stroje SBD-3, a staré SBD-2 a Vought SB2U-3 Vindicator, které přežily bitvu u Midway, byly staženy. Jednotka VMSB-241 pokračovala v operacích z Midway až do listopadu 1943.
Pokročilejším typem než výše uvedené letouny byl například torpédový bombardér Grumman TBF Avenger, zde s označením typickým pro počátek roku 1942.
Stíhačka Brewster F2A-3 Buffalo amerického námořnictva na snímku během cvičného letu z námořní letecké základny Miami na Floridě, srpen 1942. Na začátku války Buffala ve střetech s japonskými Zery těžce pohořela, s větším úspěchem je používali Finové na východní frontě proti Sovětům.
V momentě vstupu USA do války s Japonskem byl nejlepším americkým palubním stíhacím letounem typ Grumman F4F Wildcat. Tato fotografie ze začátku roku 1942 by měla zobrazovat F4F-3, který ještě neměl sklopná křídla, ale už měl modifikovanou Pitotovu trubici typickou pro následující variantu F4F-4 se sklopnými křídly.
Pěkný barevný záběr na stíhačky F4F Wildcat z VGF-27 na palubě eskortní letadlové lodi USS Suwanee (CVE-27). Zde se sluší dodat, že tato fotografie nepochází z Pacifiku, protože tato loď i jednotka se podílely na operaci Torch v Africe v roce 1942.
Údržba stíhačky F4F Wildcat kdesi na základně v USA, snímek je pravděpodobně z let 1942 nebo 1943.
Zásadní zlom přinesl Grumman F6F Hellcat. Navržen přímo proti Zeru, s dvoutisícikoňovým motorem Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp, odolným pancéřováním, křídlem s velkou nosnou plochou a výzbrojí šesti 12,7mm kulometů, se stal od roku 1943 stíhačem vládnoucím obloze nad Tichým oceánem. Hellcaty sestřelily přes pět tisíc nepřátelských letadel, více než kterýkoli jiný spojenecký palubní typ. Většina z 12 275 letadel F6F byla postavena v nově vybudované továrně firmy Grumman v Bethpage na Long Islandu. Japonská stíhačka Mitsubishi A6M Zero oproti Hellcatu vznikla s důrazem na maximální obratnost, dolet a stoupavost. Konstruktér Džiró Horikoši toho dosáhl za cenu extrémního odlehčení. Zero nemělo samosvorné palivové nádrže, u prvních verzí ani pancéřování, a jeho konstrukce byla velmi zranitelná. Výsledkem obdobné konstrukční filozofie byl poměr sestřelů a ztrát 19:1 ve prospěch Hellcatu proti všem japonským typům.
Vedoucím esem amerického námořnictva, v jehož službách strávil jednatřicet let, byl David McCampbell (1910-1996). Ve válce pilotoval právě Hellcaty a účastnil se mimo jiné bitev o Filipíny a v zálivu Leyte, kampaní u Marian a Palau a dobývání Iwodžimy a Okinawy. Hned dvakrát dosáhl statutu „esa během jednoho dne“. 19. června 1944 sestřelil pětici střemhlavých bombardérů Jokosuka D4Y a při další misi téhož dne dvě stíhačky A6M. 24. října 1944, v úvodní fázi bitvy v zálivu Leyte, si připsal na konto sedm A6M a dvě Ki-43. Stíhací letka VF-15 vzlétající z Essexu pod jeho velením zničila dohromady ve vzduchu i na zemi přes 650 japonských letadel, víc než jakákoli jiná obdobná jednotka v Tichomoří.
Chapinova mapa bojiště v Pacifiku z 8. listopadu 1943. Ukazuje zásobovací tepny a naznačuje možný směr dalších bojů. Její popis se víceméně shoduje s tím, jak USA následně ve válce postupovaly. Spojenci skutečně nepodnikli útok z Austrálie ani z Číny a namísto toho zvolili dvojitý úder ze středu (Chester Nimitz) a jihozápadu (Douglas MacArthur). (Public Domain, M. Chapin Jr., 1943)
Vedle Hellcatů se prosadil i Vought F4U Corsair s charakteristickým lomeným křídlem, o kterém Američané rádi prohlašovali, že je hvízdající smrt, ačkoli u Japonců podobné označení Corsairu není navzdory tradovaným legendám historicky doložitelné. I když letouny F4U nejprve používali spíše mariňáci z pozemních základen, pozdější verze se staly vynikajícími palubními stíhači a stíhacími bombardéry. Stejně jako Hellcaty i Corsairy odmítaly vstupovat do pomalých manévrových bojů s japonskými stroji, a místo toho využívaly své vyšší rychlosti a energie k rychlému útoku z převýšení doprovázenému ničivou palbou, a následnému rychlému vystoupání zpět do bezpečné výšky.
Střemhlavé bombardování zajišťoval Douglas SBD Dauntless, letoun, který rozhodl boje u Midway a sloužil až do roku 1944. Jeho nástupce Curtiss SB2C Helldiver byl větší a unesl těžší náklad, ale posádky ho zpočátku neměly rády. Torpédové a úderné úkoly převzal Grumman TBF/TBM Avenger, robustní, všestranný stroj, který nahradil Devastatory a sloužil až do samého konce války. Avenger byl obrovský trojmístný stroj, nejtěžší jednomotorový bojový letoun druhé světové války s vzletovou hmotností překračující osm tun. Ukázal se jako neuvěřitelně univerzální platforma. Kromě torpéd Mark 13 a klasických pum nosil hlubinné nálože proti ponorkám, vyhledávací radary i neřízené rakety HVAR.
V letech 1943–1944 se Fast Carrier Task Force pod vedením admirálů Spruance a Mitschera stala rozhodující silou. Operace proti Gilbertovým a Marshallovým ostrovům i nálety na Truk, Marcus a Wake ukázaly sílu nových Essexů vyzbrojených Hellcaty, Helldivery a Avengery. V červnu 1944 přišlo velké střílení krocanů na Marianách, neboli poslední velká bitva mezi letadlovými loděmi obou stran ve Filipínském moři. Americké Hellcaty sestřelily několik stovek japonských letadel a japonské námořní letectvo tím zároveň přišlo o většinu zbývajících zkušených námořních pilotů. Letadlové lodě Šókaku, Taihó a Hijó byly potopeny.
Nástupcem Wildcatu se stal typ Grumman F6F Hellcat, který ovládl oblohu nad Pacifikem a odvedl na tomto bojišti pořádný kus práce. Na nadčasově působícím snímku z roku 1943 vidíme dvojici F6F-3. Námořní Hellcat patřil spolu s armádním Thunderboltem mezi nejmohutnější jednomotorové stíhačky druhé světové války. Oba typy navíc spojovalo použití motoru Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp a celkově robustní konstrukce schopná vydržet rozsáhlá bojová poškození. Oproti P-47 však F6F nedisponoval turbokompresorem, protože většina leteckých bojů v Tichomoří se odehrávala v malých a středních výškách.
Pohled na letovou palubu letadlové lodi USS Essex (CV-9) během její zkušební plavby dne 20. března 1943. Na palubě vidíme stíhačky Grumman F6F-3 Hellcat a střemhlavé průzkumné bombardéry Douglas SBD-4 Dauntless z 9. palubní letecké skupiny (CVG-9).
Palubní letouny Douglas SBD Dauntless, Grumman F6F-3 Hellcat a Grumman TBF-1 Avenger jsou připraveny k vzletu z menší letadlové lodi třídy Bogue, polovina roku 1943. Na snímku je dobře patrná struktura povrchu paluby.
Střemhlavý bombardér Dauntless tak úplně nezvládl přistání na palubě, červen 1943.
Pohled na palubu lehké letadlové lodi amerického námořnictva USS Cowpens (CVL-25), pravděpodobně během cvičení před nasazením v létě roku 1943. Jsou zde letouny Grumman F6F-3 Hellcat, Grumman TBF-1 Avenger a Douglas SBD-5 Dauntless. Původní popisek uvádí, že fotografie byla pořízena v listopadu až prosinci 1943, ale červené lemy výsostných znaků se používaly výhradně v létě roku 1943.
Paluba letadlové lodi USS Lexington (CV-16) v listopadu 1943. Členové posádky v popředí sedí na křídle střemhlavého bombardéru Douglas SBD-5 Dauntless z bombardovací perutě 16 (VB-16), zatímco vzadu přistává stíhačka Grumman F6F-3 Hellcat ze stíhací perutě 16 (VF-16) a torpédový letoun Grumman TBF-1 Avenger z torpédové perutě 16 (VT-16) vpředu roluje na své parkovací místo na přední části letové paluby.
Členové lodní posádky přemísťují stíhací letouny Grumman F6F-3 Hellcat od 5. stíhací perutě (VF-5) na palubě letadlové lodi USS Yorktown (CV-10), konec roku 1943.
Grumman TBF-1 Avenger od 5. torpédové perutě (VT-5) čeká na signál ke startu na palubě letadlové lodi USS Yorktown (CV-10), konec roku 1943.
Paluba letadlové lodi USS Yorktown (CV-10) s letadly 5. palubní letecké skupiny (CVG-5) zahřívajícími motory, konec roku 1943. Vidět jsou stíhačky Grumman F6F-3 Hellcat od 5. stíhací perutě (VF-5), střemhlavé bombardéry Douglas SBD-5 Dauntless od 5. bombardovací perutě (VB-5) a torpédové bombardéry Grumman TBF-1 Avenger od 5. torpédové perutě (VT-5).
31. srpna 1943: Námořní stíhač Charles Laurence Crommelin je ve svém letounu Grumman F6F-3 Hellcat připraven ke startu z paluby letadlové lodi USS Yorktown (CV-10) k náletu na Marcusův ostrov. Crommelin byl velitelem 5. stíhací eskadry (VF-5). Během letecké bitvy nad atolem Mille poblíž Marshallových ostrovů v listopadu 1943 bylo jeho letadlo zasaženo protiletadlovou palbou. V kokpitu mu explodoval 20mm projektil. Přestože oslepl na jedno oko a utrpěl mnohočetná poranění, dokázal se svým Hellcatem doletět téměř 200 kilometrů zpět k USS Yorktown, kde bezpečně přistál. Byl jedním z pěti bratrů, kteří absolvovali Námořní akademii Spojených států a všichni sloužili v námořnictvu během druhé světové války, čímž se stali jednou z nejvíce vyznamenávaných rodin v historii U.S. Navy. Později, 28. března 1945 padl u Okinawy.
Karl Burton Satterfield, námořní pilot v kokpitu svého stíhacího letounu Hellcat na palubě letadlové lodi USS Yorktown (CV-10), říjen 1943. Byl zabit v prosinci téhož roku, když bylo jeho letadlo sestřeleno poblíž ostrova Roi na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Střemhlavý bombardér Douglas SBD-5 Dauntless z bombardovací perutě 5 (VB-5) z letadlové lodi USS Yorktown (CV-10) nad atolem Wake, začátek října 1943.
Údržba hvězdicového motoru Wright Cyclone střemhlavého bombardovacího letounu Douglas SBD-5 Dauntless.
Vrcholem války v Pacifiku se staly boje u Leyte v říjnu 1944, největší námořní bitva historie. Americké eskortní letadlové lodě a Task Force 38 čelily zoufalému japonskému pokusu o zničení invazní flotily. Japonci nasadili i první organizované sebevražedné útoky kamikaze. Přesto ztratili čtyři letadlové lodě (včetně Zuikaku, poslední z Pearl Harboru) a většinu zbývající flotily. V roce 1945 se pak americké svazy dostaly až k samotnému Japonsku. Nálety na Iwodžimu, Okinawu a samotné mateřské ostrovy a ničení zbývajících přístavů a průmyslu probíhaly za nepřetržitých útoků kamikaze. Lodě Enterprise, Franklin, Bunker Hill a další utrpěly těžká poškození, ale válka byla již rozhodnuta. Hellcaty, Corsairy, Avengery a Helldivery létaly denně nad Tokiem, Kóbe, Hakodate a dalšími cíli. Další rozsáhlé škody páchalo armádní letectvo, jehož vrcholné stroje představovaly stíhací Mustangy a bombardovací Superfortressy. Konečné doražení fanatického protivníka přinesly jejich rozsáhlé nálety zápalnými pumami na japonská města a také shození dvou atomových bomb.
Video: Boje o Iwodžimu (1945):
Chapinova mapa amerického postupu v Tichomoří z 24. dubna 1944. (Public Domain, M. Chapin Jr., 1944)
Dvojice střemhlavých bombardérů Curtiss SB2C-1C Helldiver v roce 1944. Bílý pruh na svislé ocasní ploše označuje, že stroje patřily k letadlové lodi USS Yorktown (CV-10). Všimněte si hřebenové antény vyhledávacího radaru ASB pod křídlem. Větší a těžší Helldivery postupně nahrazovaly ve výzbroji starší letouny Dauntless, posádky se ale s SB2C sbližovaly jen neochotně. Úvodní nasazení provázely problémy a námořní letci typu přezdívali Bestie nebo ještě mnohem hůř.
Vought F4U-1 Corsair představoval první verzi tohoto legendárního palubního stíhacího stroje s kabinou s rámováním, rok 1942. Z kokpitu tohoto typu byl však poměrně špatný výhled.
Parádní snímek stíhačky Vought F4U-1 Corsair stíhací perutě VF-17 U.S. Navy přistávající na palubě eskortní letadlové lodi USS Charger (CVE-30), pravděpodobně během palubních zkoušek v únoru 1943.
Ostrov Vella Lavella, Šalamounovy ostrovy, rok 1943. Po dráze letiště vybudovaného na ostrově pojíždí stíhačka Corsair.
Dvojice letounů Vought F4U-1A Corsair od námořní stíhací peruti VMF-113 letí v roce 1944 poblíž atolu Eniwetok. Stroj s číslem 51 se jmenoval „GET EM BLUE DOG“ a č. 56 v popředí nesl název „SUN SETTER“. Varianta F4U-1A již dostala vylepšený polokapkovitý překryt, který částečně vyřešil potíže se špatným výhledem.
Vought F4U-1A Corsair stíhací perutě VF-17 „Jolly Rogers“ z U.S. Navy na Nissan Islandu na souostroví Green Islands po nouzovém přistání, březen 1944. Přistávací dráha ještě nebyla dokončena, když letoun dorazil.
Grumman TBM Avenger, na jehož palubě byli kapitán Edward J. Steichen (ředitel Námořního fotografického institutu) a desátník William Damato, nad Iwodžimou, březen 1945.
Letouny Grumman TBM-3 Avenger a Curtiss SB2C Helldiver U.S. Navy z 83. palubní letecké skupiny (CVG-83) z letadlové lodě USS Essex (CV-9) shazují v červenci 1945 bomby na japonské Hakodate.
Chapinova mapa Japonska a Koreje z 2. července 1945 naznačuje možný postup ve válce proti Japonsku. S nasazením jaderných zbraní však pochopitelně nepočítá. I díky nim konflikt definitivně skončí o dva měsíce později. (Public Domain, M. Chapin Jr., 1945)
Kapitulace Japonska 2. září 1945 na palubě bitevní lodě Missouri v Tokijském zálivu ukončila válku, ve které letadlové lodě a jejich letectvo hrály hlavní roli. Americká doktrína rychlých úderných svazů, kombinovaná s technologickou a industriální převahou, změnila Pacifik s kapkou nadsázky v americké jezero. Vítězství v Tichomoří však nebylo pouze triumfem taktiky, nýbrž ukázkou totální dominance americké logistiky a koncepčního plánování. Zatímco Japonsko vstupovalo do konfliktu s představou jediné rozhodující bitvy, která měla Američany donutit k příměří, U.S. Navy vybudovalo soběstačný válečný aparát schopný nepřetržité demonstrace moci tisíce kilometrů od mateřských základen. Týlové a pomocné flotily, tvořené plovoucími doky, tankery, opravárenskými plavidly a zásobovacími nosiči, dokázaly doplňovat palivo, munici i provádět opravy úderných svazů přímo na otevřeném moři. Americké letadlové lodě tak prakticky nemusely opouštět bojovou zónu, což pro Japonsko představovalo nesnesitelný a dlouhodobě neudržitelný tlak. Zkušenosti z Pacifiku také položily základy moderní námořní strategie, kde letadlová loď zůstává dodnes primárním nástrojem globálního odstrašení.
Kapitulace Japonska, Tokijský záliv, 2. září 1945: Zástupci Japonského císařství z armády, námořnictva a ministerstva zahraničí na palubě americké bitevní lodi USS Missouri (BB-63) během kapitulačního aktu.
Přečtěte si také:
________
Zdroje informací:
Publikace:
Donald, D. Americká vojenská letadla 2. světové války, Praha 2013.
Holmes, T., Century of U.S. Navy Combat Carriers 1917-2017, 2021.
Hoyt, E. P., McCampbellovi hrdinové, 1995.
Lowe, M., Svět letectví –Historie a současnost, Čestlice 2008.
Recognition Pictorial Manual of Naval Vessels, 1943.
Webové zdroje:
history.navy.mil/browse-by-topic/ships/aircraft-carriers.html
navylog.navymemorial.org/crommelin-charles
usni.org/magazines/naval-history-magazine/1999/august/tiny-miracle-proximity-fuze
Wikimedia Commons: volně dostupné fotografie Public Domain z NARA, U.S. Navy a U.S. Signal Corps, není-li uvedeno jinak. Editováno pomocí editoru Cinematic + ruční editace.
