Článek
Po úspěšné Viselsko-oderské operaci z ledna a února 1945 se sovětská vojska ocitla necelých šedesát kilometrů od Berlína. Postup se zde na několik týdnů zastavil, jednotky doplňovaly zásoby a stahovaly rezervy z Pobaltí a Maďarska, zatímco velení dolaďovalo plán závěrečného úderu na německou metropoli. Otázka, kdo se do Berlína dostane jako první se řešila již dříve. Britský premiér Winston Churchill v dopise americkému prezidentu Rooseveltovi z počátku dubna 1945 varoval před tím, aby prestižní dobytí metropole Třetí říše přenechali výhradně Rudé armádě. Nejvyšší velitel spojeneckých sil Dwight Eisenhower však usoudil, že by útok na Berlín mohl stát angloamerické jednotky až sto tisíc mrtvých, a rozhodl se raději soustředit na jiné cíle. Dobývání města tak zůstalo na Sovětech. Stalinovi navíc šlo nejen o vojenské vítězství, ale i o politickou prestiž a rychlé obsazení co největší části střední Evropy pro získání poválečné sféry vlivu.
Na německé straně byl 9. března 1945 vyhlášen obranný plán Clausewitz a o necelé dva týdny později se velení skupiny armád Visla ujal generál Gotthard Heinrici, uznávaný specialista na obrannou taktiku. Do bojů okolo Berlína bylo vrženo na čtvrt milionu vojáků Wehrmachtu, podpořených zhruba osmi tisíci děly a minomety a dvanácti sty tanky a útočnými děly. Nechyběly ani narychlo sestavené oddíly Volkssturmu, domobrany tvořené staršími muži a chlapci z Hitlerjugend, často vyzbrojenými pouze Panzerfausty a nedostatečně vycvičenými. Samotné město obepínaly tři obranné okruhy s barikádami, zaminovanými ulicemi a budovami přeměněnými v opěrné body.
Členové německého Volkssturmu s Panzerfausty se chystají na obranu Berlína, březen roku 1945.
Skupina A, k zemi! Výcvik postarších příslušníků Volkssturmu je v plném proudu.
Volkssturm 10. března 1945 převáží materiál z vybombardovaných domů na stavbu protitankových zátarasů u stanice S-Bahnu Hermannstraße v berlínském Neuköllnu.
Při jednom ze svých posledních vystoupení na veřejnosti vyšel Adolf Hitler ze svého bunkru v Berlíně, aby se v zahradě Starého říšského kancléřství setkal se skupinou členů Hitlerjugend. Chátral a viditelně se třásl, když předával Železné kříže chlapcům, kteří projevili odvahu v boji. Fotografie i filmové záběry z poslední zveřejněné epizody německého kinotýdeníku Die Deutsche Wochenschau č. 755 zachytily sešlého a vyčerpaného diktátora. Mezi dalšími přítomnými na tomto snímku jsou (třetí zleva) vůdce Hitlerjugend Artur Axmann (1913–1996), (čtvrtý zleva) SS-Gruppenführer Hermann Fegelein (1908–1945), který působil jako Himmlerův spojovací důstojník v bunkru a o měsíc později byl zastřelen, a (pátý zleva) SS-Obergruppenführer Julius Schaub (1898–1967), Hitlerův pobočník.
Proti Němcům stála u Berlína drtivá a boji ostřílená sovětská přesila. Tvořilo ji přes 2,5 milionu vojáků včetně dvou polských armád, více než 6 000 tanků a samohybných děl, přes 7 000 letadel a více než 41 000 děl a minometů, rozdělených mezi tři fronty – 1. běloruský front maršála Georgije Žukova, 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva a 2. běloruský front maršála Konstantina Rokossovského, který měl obchvatem zajistit severní křídlo. Berlínská útočná operace odstartovala 16. dubna 1945 jednou z nejmohutnějších dělostřeleckých příprav celé druhé světové války. Žukov soustředil na klíčovém úseku fronty stovky děl na kilometr a jeho dělostřelectvo vypálilo během operace přes sedm milionů dělostřeleckých granátů a raket. Generál Heinrici však útok prohlédl a těsně před zahájením palby stáhl své jednotky z první linie. Dělostřelecká příprava tak z velké části dopadla do prázdných zákopů.
Hlavní překážkou se staly Seelowské výšiny, mírné návrší chránící přístup k Berlínu od východu, obklopené bažinatou nivou řeky a protkané odvodňovacími kanály, v nichž uvázla sovětská technika. Postup 1. běloruského frontu se zde zadrhl a Žukov byl nucen nasadit i tankové armády, které byly původně určené až pro pozdější fáze útoku na samotné město. Až po třech dnech tvrdých bojů, 19. dubna, se podařilo německou obranu prolomit. Boje o výšiny patřily k nejkrvavějším epizodám celé operace. Padlo při nich na obou stranách několik desítek tisíc mužů. Souběžně postupoval z jihu Koněvův 1. ukrajinský front, který překročil řeku Nisu a rychle se stáčel k Berlínu, čímž otevřel druhou cestu k obklíčení města. Mezi oběma sovětskými maršály přitom panovala otevřená rivalita o to, kdo do Berlína vstoupí jako první a Stalin obě armády záměrně nechal soupeřit.
Na pozorovacím stanovišti 8. gardové armády v bojích o Seelowské výšiny. Uprostřed velitel armády Vasilij Ivanovič Čujkov (1900-1982), vpravo člen vojenské rady armády Alexej Michajlovič Pronin (1899-1987). 8. gardová armáda byla součástí 1. Běloruského frontu a bitva o Seelowské výšiny proběhla mezi 16. a 19. dubnem 1945.
IS-2 z 57. gardového těžkého tankového pluku překonává řeku Sprévu, duben 1945. Přechod sledují zástupce velitele 7. gardového tankového sboru a dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu plukovník Jakubovskij a generálmajor Koroljov.
203mm houfnice B-4 na cestě do Berlína, duben 1945.
Po prolomení obrany na Odře i Nise postupovala sovětská vojska k Berlínu rychlým tempem. Dne 20. dubna 1945, v den Hitlerových šestapadesátých narozenin, začalo dělostřelectvo 1. běloruského frontu ostřelovat centrum. O několik dní později se kruh kolem Berlína uzavřel. Žukovův a Koněvův front se spojily západně od města a odřízly tak německou posádku od případné pomoci zvenčí. Zbytky německých sil, které se pokoušely z obklíčení probít jihovýchodně od Berlína, byly z velké části zničeny. Uvnitř města se mezitím k obraně chystaly nesourodé jednotky, tvořené zbytky pravidelných divizí Wehrmachtu, oddíly SS, policejními útvary, ale i naprosto nezkušenými příslušníky Volkssturmu a Hitlerjugend. Velením obrany města byl pověřen generál Helmuth Weidling.
Boje o samotné město se od 21. dubna proměnily v typický krvavý pouliční boj, vedený dům od domu, čtvrť od čtvrti. Velitel 8. gardové armády Vasilij Čujkov, který si taktiku městských bojů osvojil už při obraně Stalingradu, nasazoval malé útočné skupiny složené z ženistů, kulometčíků a minometčíků, podporované tanky a samohybnými děly. Sovětské velení do bojů nasadilo i těžkou techniku, včetně 203mm houfnic B-4 a raketometů BM-13 Kaťuša, které používalo přímo v městských ulicích k ničení opevněných budov. Zvláštní roli sehrálo i berlínské metro. Řada stanic ležela přímo v pásmu bojů a některé z nich obsadily sovětské jednotky ještě před definitivním pádem přilehlých čtvrtí.
Sovětští dělostřelci palbou ostřelují ulici na předměstí Berlína. Dělo je 76mm divizní kanón ZiS-3 vzor 1942 s demontovaným štítem. Šlo o vynikající zbraň, která primárně ničila živou sílu a pozice nepřátel, ale díky ploché dráze letu střely skvěle sloužila i k proti tankům.
Sovětští dělostřelci připravují k salvě raketomet BM-13 „Kaťuša“ během bojů v Berlíně, 29. dubna 1945.
Sovětští vojáci běží do útoku v jedné z berlínských ulic.
Vojáci pod velením gardového kapitána Zaiky sestupují do berlínského metra ve stanici Frankfurter Allee. Tato stanice metra se nacházela v oblasti městského obranného obvodu v obranném sektoru č. 2. Okolí stanice obsadila sovětská vojska ještě před 26. dubnem 1945. Vojáci patřili k 94. gardové střelecké divizi, 26. gardového střeleckého Pomořanského sboru 5. úderné armády 1. běloruského frontu.
Obrněná technika a dělostřelectvo 1. běloruského frontu na ulici Frankfurter Allee v Berlíně, konec dubna 1945. Vpředu úplně vlevo a uprostřed jsou tanky T-34/85 a tahač s 203mm houfnicí B-4 v závěsu. V záběru je také několik těžkých tanků IS-2, vedle osobního automobilu stojí samohybné dělo ISU-152.
Se sovětskými jednotkami postupujícími k centru města se během posledního dubnového týdne zhroutila i poslední naděje na obranu. Dne 30. dubna 1945, ve chvíli, kdy se sovětští vojáci nacházeli jen několik set metrů od jeho bunkru, spáchal Adolf Hitler spolu se svou novomanželkou Evou Braunovou sebevraždu. Boje o symbolické centrum moci, budovu Reichstagu, přeměněnou fanatickými obránci v pevnost, pokračovaly ještě další dny a vyžádaly si podle odhadů několik tisíc obětí na obou stranách. Právě na střeše Říšského sněmu vznikla 2. května jedna z nejslavnějších fotografií celé druhé světové války, snímek vojáka vztyčujícího rudý prapor, který pořídil válečný fotograf Jevgenij Chaldej, a který byl později částečně retušován.
Generál Wehrmachtu a vrchní velitel obrany Berlína Helmuth Otto Ludwig Weidling (vlevo) se ráno 2. května 1945 se svým štábem vzdává Rudé armádě. Rozkaz o okamžitém zastavení palby a bezpodmínečné kapitulaci posádky vydal téhož dne dopoledne. Následně byl letecky přepraven do SSSR, zadržován ve vazbě, a v roce 1952 odsouzen k 25 letům vězení za zločiny spáchané během války na sovětském území. Zemřel ve věznici ve Vladimiru v listopadu 1955.
Před Braniborskou bránou stojí tank T-34/85 s s improvizovaným představným pancéřováním věže z kovového pletiva proti Panzerfaustům. Výzkumy i dobové sovětské zprávy však potvrdily, že pletivo ani různé rošty Panzerfaust 60 či 100 zastavit nedovedly. Nálož dovedla probít mřížku i pancíř pod ní. Oficiální velení Rudé armády od této praxe dokonce zpočátku odrazovalo, protože pletivo mohlo bránit posádce v rychlém opuštění zasaženého tanku.
Jiný tank T-34/85 s dobře patrnými detaily představného pancéřování.
Tuto působivou panoramatickou fotografii pořídil slavný válečný fotožurnalista Jevgenij Chalděj. Sovětský básník Jevgenij Aronovič Dolmatovskij na ní přednáší svou báseň vojákům Rudé armády u těžkých tanků IS-2 před Braniborskou bránou. Dolmatovského otec Aron se stal obětí čistek třicátých let a byl zastřelen, o čemž se rodina dověděla až po Stalinově smrti. Jevgenij na začátku bojů dvakrát unikl z nepřátelského zajetí a následně se sovětskou armádou prošel frontou až do Berlína. Byl přítomen i u podpisu německé kapitulace.
T-34/85 a sovětští vojáci v ulicích Berlína.
Dva rodáci z jedné vesnice se potkávají znovu v Berlíně. Alexej Akimovič Markov a Ivan Grigorjevič Mazjuk byli rodáky z obce Revejki v Brestské oblasti Běloruska. Jeden z mužů sloužil u 89. a druhý u 94. gardové střelecké divize.
Voják Rudé armády z Jakutska Michail Aleksejev, 1. května 1945, Berlín.
Chaldějův snímek vztyčení rudého praporu na poničené kvadrize Braniborské brány po dobytí Berlína sovětskými vojsky v květnu 1945.
Nejslavnější Chaldějovou fotografií je ovšem ta z Reichstagu, přestože byla pořízena až po skončení bojů. Snímek je nicméně stal jedním z nejikoničtějších záběrů druhé světové války.
Kapitulace posádky ale samozřejmě neznamenala, že boje o Berlín skončily vítězstvím a odchodem Rudoarmějců domů. Sovětské velení stálo od prvních hodin po dobytí jednotlivých čtvrtí před úkolem, jak si podmanit miliony vyčerpaných, hladových a často zoufalých obyvatel v rozbořeném městě bez fungující infrastruktury, a přitom udržet alespoň elementární pořádek a disciplínu mezi vlastními vojáky.
Funkci vojenského velitele Berlína zastával již od 21. dubna 1945, tedy ještě v době, kdy se o město stále bojovalo, generál Nikolaj Erastovič Bersarin. Sedmadvacátého dubna vydal svůj první rozkaz, kterým přenesl veškerou moc ve městě na sovětskou vojenskou komandaturu, nařídil obnovení provozu podniků, zásobování obyvatelstva a co nejrychlejší opravu městské infrastruktury, tedy vodovodů, elektrické sítě a dopravy. Zároveň byl vyhlášen zákaz vycházení a sovětským vojákům bylo přikázáno zdržet se svévolného jednání vůči civilnímu obyvatelstvu, ačkoli realita prvních poválečných týdnů byla v tomto ohledu mnohem krutější, než velení předpokládalo. Zejména v prvních týdnech po dobytí došlo k rozsáhlému rabování a masovému znásilňování německých žen a dívek. Odhady hovoří o desítkách až stovkách tisíc případů. Sovětské velení se snažilo situaci alespoň částečně omezit, ale v chaosu prvních dnů to bylo téměř nemožné. Tyto události zůstávají jednou z nejtemnějších stránek dobytí města.
Trosky Reichstagu přeměného fanatickými obránci na pevnost, 3. června 1945.
Vztyčení rudého praporu na letišti Tempelhof, 2. května 1945.
Sovětská správa se opírala i o německé odborníky a úředníky, kteří se často sami hlásili u velících důstojníků a nabízeli spolupráci při obnově provozu, ať už šlo o vedoucí pracovníky dopravních podniků, energetiky nebo zdravotníky. Během května byla ustavena provizorní berlínská městská správa v čele s inženýrem Arthurem Wernerem, dosazeným se souhlasem sovětských orgánů, jejímž úkolem bylo zprostředkovávat mezi okupační mocí a obyvatelstvem každodenní záležitosti, od distribuce potravinových lístků po znovuotevření škol. V polovině května se Bersarin osobně sešel se starosty jednotlivých městských obvodů a zdůraznil nutnost úzké spolupráce při obnově chodu města.
Souběžně probíhalo odzbrojování a zajišťování zbylých německých vojáků a členů Volkssturmu, kteří se v troskách čtvrtí často ještě ukrývali, i první kroky k identifikaci a zatýkání funkcionářů nacistické strany a SS. Šlo o předzvěst rozsáhlejší denacifikace, kterou později provedly všechny čtyři okupační mocnosti společně. Zásobování milionového města, jehož obyvatelstvo bylo navíc rozmnoženo o desetitisíce uprchlíků z východních oblastí Německa, představovalo enormní logistickou zátěž a hladomor v prvních poválečných týdnech patřil k nejnaléhavějším problémům, které museli sovětští velitelé řešit souběžně s obnovou infrastruktury poškozené bombardováním a pouličními boji. Bersarin zahynul 16. června 1945 při dopravní nehodě na motocyklu v centru Berlína. Během necelých dvou měsíců ve funkci nicméně položil základy poválečné správy města.
Objekt Nového říšského kancléřství na Voßstraße od Hitlerova architekta Alberta Speera po skončení bojů.
Vojáci Rudé armády oslavují vítězství na Čestném dvoře (Ehrenhof) Nového říšského kancléřství v Berlíně. V pozadí stojí stařičký opuštěný německý obrněný automobil Daimler DZVR 21 (Sd.Kfz.3), květen 1945.
Dvojici Rudoarmějců v poničené budově Nového říšského kancléřství leží u nohou nenáviděný symbol jejich nepřátel.
Svobodník 87. samostatného silničního provozního praporu Marija Timofejevna Šalněva řídí dopravu vojenské techniky nedaleko Říšského sněmu v Berlíně, květen 1945.
Další příslušnice Rudé armády řídí provoz na centrálním náměstí Tiergartenu, Großer Stern. Za ní vidíme Vítězný sloup (Siegessäule). Jeho stavba započala po vítězství Pruska nad Dánskem ve druhé Šlesvické válce v roce 1864, dokončen byl ale až v roce 1873. Mezitím se Prusku podařilo porazit v dalších válkách ještě Rakousko a Francii a pod svou nadvládou sjednotit celé Německo.
Kolona německých zajatců prochází kolem samohybného děla ISU-152, květen 1945.
Těžké tanky IS-2 na rohu Manfred von Richthofen Straße 22. V pozadí je vidět kruhový kostel Na Tempelhofer Feld, který byl postaven na konci dvacátých let.
Opuštěný německý tank Panther po skončení bojů v květnu 1945.
Město po bitvě, květen 1945.
Život jde dál. Malý německý chlapeček v troskách padlého města na fotografii, kterou pořídil fotožurnalista sovětské agentury TASS Jevgenij Tichanov, květen 1945.
Polní maršál Wilhelm Keitel podepisuje v Berlíně-Karlshorstu kapitulaci, 8. května 1945 v pozdních večerních hodinách. V Moskvě je v té době již po půlnoci, proto se také někdy uvádí datum 9. května.
Typický berlínský dvoupatrový autobus, červen 1945.
Moskva, 24. června 1945: Maršál Konstantin Konstantinovič Rokossovskij jako velitel vítězné přehlídky na Rudém náměstí. Maršál Žukov byl jejím inspektorem. Triumfální defilé vojsk proběhlo za deštivého počasí a účastí 40 000 vojáků Rudé armády. Na přehlídku byly též dovezeny dvě stovky ukořistěných německých standard a vlajek, které byly jednotkou NKVD okázale naházeny na zem na speciální podestu, aby se nedotkly plochy náměstí.
Georgij Žukov, Bernard Montgomery a Konstantin Rokossovskij v Berlíně, 12. červene 1945. V tomto posledním případě nejde o kolorovaný, ale skutečný barevný snímek.
Cena vítězství byla enormní. Sovětské zdroje uvádějí, že Rudá armáda ztratila při berlínské operaci na osmdesát tisíc padlých a nezvěstných a dalších přes dvě stě sedmdesát tisíc raněných, polská armáda k tomu připočetla necelé tři tisíce padlých. Německé ztráty se odhadují na zhruba sto tisíc padlých a nezvěstných, přičemž do sovětského zajetí padlo kolem 480 000 vojáků. Přesný počet obětí mezi civilním obyvatelstvem, které v přeplněném a bombardovaném městě hledaly útočiště i statisíce uprchlíků z východních oblastí Německa, nelze přesně stanovit – odhady se pohybují v desítkách tisíc mrtvých.
8. května 1945 byl v berlínské čtvrti Karlshorst v pozdních večerních hodinách podepsán akt o bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa, čímž válka v Evropě oficiálně skončila. Již o den dříve byla podepsána obdobná kapitulace v Remeši. Poražené město bylo posléze rozděleno do čtyř okupačních zón mezi SSSR, USA, Velkou Británii a Francii, tedy do uspořádání, které se na následující roky stalo jedním z ústředních symbolů studené války a rozděleného kontinentu.
________
Zdroje informací:
Publikace:
Beevor, A., Berlín - Okamžiky zkázy 1945, 2004.
Kershaw, I., Konec - Německo 1944-45, 2013.
Richter, K., Posledních 100 dnů, 2018.
Ryan, C., Poslední bitva, 1993.
Webové zdroje:
armyweb.cz
en.wikipedia.org
lab-wir.de – Nikolai Bersarin, der erste sowjetische Stadtkommandant von Berlin
rozhlas.cz
valka.cz
vhu.cz
Wikimedia Commons
