Střemhlavý bombardér Petljakov Pe-2: Nejlepší dvoumotorový stroj Sovětů ve válce proti Německu

Vedle bitevních Iljušinů Il-2 a stíhacích Jakovlevů a Lavočkinů disponovaly sovětské vzdušné síly ve druhé světové válce ještě třetím klíčovým prvkem – rychlým, přesným a technologicky vyspělým bombardérem schopným zasahovat cíle v zázemí nepřítele s přesností, jakou dosud u sovětského letectva nikdo neviděl. Oním typem byl dvoumotorový střemhlavý Pe-2 z konstrukční kanceláře Vladimíra Petljakova. Příběh jeho zrodu i nasazení však zdaleka nebude jen o vzdušných bojích. Zrcadlí se v něm i osud samotného konstruktéra v soukolí stalinistického režimu, tvrdé podmínky válečné výroby daleko od fronty a zapojení tisíců letounů Pe-2 do gigantických vojenských operací, které ovlivnily průběh celé druhé světové války.

Vladimir Michajlovič Petljakov se narodil v červnu 1891. Již před ruskou revolucí začal studovat na technické univerzitě v Moskvě, ale absolvovat se mu ji podařilo až na začátku dvacátých let. Následně pracoval v Centrálním aero- a hydrodynamickém institutu (CAGI). Na začátku třicátých let se podílel na vývoji rozměrných vícemotorových letounů, včetně šestimotorového prototypu bombardéru ANT-16 (Tupolev TB-4) s rozpětím křídel přes padesát metrů či osmimotorového propagandistického velkoletadla ANT-20 Maxim Gorkij s rozpětím třiašedesát metrů. V roce 1936 začal spolupracovat na vývoji těžkého dálkového čtyřmotorového strategického bombardéru ANT-42 / TB-7 (Pe-8), který nakonec jako první sovětské letadlo bombardoval v srpnu 1941 Berlín. V jednom z jeho exemplářů přiletěl ministr zahraničí Vjačeslav Molotov 20. května 1942 z Moskvy až do Velké Británie a odtamtud o týden později ještě do Washingtonu, D.C. za americkým prezidentem F. D. Rooseveltem.

Ve druhé polovině třicátých let byl Petljakov na základě vykonstruovaných obvinění spolu s dalšími spolupracovníky uvězněn a následně poslán do zvláštní vývojové kanceláře CKB-29 (Центральное конструкторское бюро № 29), v níž talentovaní konstruktéři (např. i Tupolev a Mjasiščev) pod dozorem NKVD pokračovali v designování nových letadel. Petljakov a jeho tým dostali za úkol navrhnout moderní a aerodynamicky čistý jednomístný výškový stíhač s přetlakovou kabinou a dvojicí nových motorů Klimov M-105, které byly zatím ve vývoji. Měl dosahovat rychlosti 630 km/h ve výšce 10 000 metrů s maximálním dostupem ještě o dva a půl tisíce metrů vyšším. Plánovaná stíhačka dostala označení VI-100, a tak se jí začalo přezdívat Sotka (Stovka). Brzy se ukázalo, že požadavek na jednomístný stroj nebude snadné splnit a druhý člen posádky by byl více než užitečný. To ale kladlo velké nároky na konstrukci přetlakového kokpitu, protože původní návrh inženýra Petrova počítal s těsným pilotním prostorem s malými okénky, z nichž byl jen špatný výhled.

První prototyp letounu VI-100 byl dokončen v listopadu 1939. Šlo o celokovový stroj s nosným potahem a dvojicí motorů M-105R o výkonu 1 100 koní. Disponoval na sovětské poměry neobyčejně pokročilou elektroinstalací, protože vzhledem k nedostatku hydraulických kapalin v SSSR se Petljakov rozhodl ovládat téměř vše (vztlakové klapky, podvozek či žaluzie chladiče) elektrickými servomotory, kterých bylo v letadle několik desítek. To se později za války stalo u sériových strojů Pe-2 noční můrou pro pozemní technický personál na polních letištích, i když byla tendence pozdní výrobní série letounů s ohledem na rychlost výroby a údržbu na frontě konstrukčně zjednodušit.

22. prosince 1939 VI-100 poprvé vzlétl s testovacím pilotem Stefanovským a inženýrem Markovem v roli pozorovatele. Kvůli problémům byl ale let rychle přerušen a letoun tvrdě dosadl na zem během nouzového přistání. To však přečkal bez výraznější úhony a prokázal tím kvality svého jinak poměrně tvrdého podvozku, které byly typické i u pozdějších sériových strojů a umožňovaly tak Peškám snadněji operovat z různých nekvalitních polních letišť. Při dalších letových zkouškách na jaře 1940 se ukázalo, že letadlo dosahuje maximální rychlosti 623 km/h ve výšce požadované v úvodní specifikaci, v nižších letových hladinách pod 5 000 metrů však výkon znatelně klesal. Přetlaková kabina prototypu dokázala při udržování částečného přetlaku udržet ve výšce 8 000 metrů teplotu okolo 8 °C, zatímco venku panoval takřka čtyřicetistupňový mráz. Při plném přetlakování ovšem teplota v pilotním prostoru dosáhla těžko uvěřitelných 30 °C a skla se začala zapařovat.

Druhý prototyp VI-100 postavený na jaře 1940 mohl nést i pumy. Při jeho druhém zkušebním letu se ale pilotní prostor zaplnil kouřem a pilot Chripkov s navigátorem Pěrevalovem se rozhodli poněkud riskantně přistát naslepo na okraji louky. Naneštěstí se ale letoun na zvlněném povrchu tvrdě odrazil, narazil na louce do skupiny osmnácti dětí ze školky i jejich učitelky a všechny na zemi usmrtil. Stroj se následně převrátil, avšak pilot i navigátor přežili a skončili v nemocnici. Incident vzápětí prošetřila NKVD a technická komise zjistila nedbalost při údržbě, kdy palivo uniklo do elektroinstalace a vznítilo se. Posádka byla bez viny, ale i lehkovážní mechanici vyvázli pouze s důtkou, což by bylo u katastrofy podobného rozsahu kdekoli jinde zřejmě nemožné, v podmínkách stalinistického režimu a spěchu na vývoj nové zbraně však lidský život na zemi neměl větší váhu než časový harmonogram konstrukční kanceláře. Letadlo však bylo odepsáno, a tak zkoušky mohly pokračovat jen s upraveným prvním prototypem. Ten se také 1. května 1940 účastnil přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě.

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka a ukázala se smrtící efektivita německých Stuk, sovětské velení začalo poptávat vlastní střemhlavý bombardér. SSSR však neměl se stavbou podobných letadel na rozdíl od Němců, Američanů a Japonců zkušenosti. Páteř sovětského bombardovacího letectva tvořily v té době střední bombardéry Tupolev SB a Iljušin DB-3 a těžké bombardéry Tupolev TB-3. Byl vyvinut letoun Archangelskij Ar-2, který byl značně vylepšenou, lépe ovladatelnou a výkonnější odvozeninou Tupolevu SB, která navíc umožňovala střemhlavé bombardování. Tím byly ale možnosti dalšího vývoje konstrukce typu SB, která poprvé vzlétla již v roce 1934 vyčerpány. Tupolev poté navrhl zcela nový letoun ANT-58 s dvojicí dvanáctiválcových motorů Mikulin AM-37 o výkonu 1 400 koní, který poprvé vzlétl v lednu 1941. Sériové stroje odvozené z ANT-58, označené jako Tupolev Tu-2 už létaly se dvěma hvězdicovými čtrnáctiválci Švecov AŠ-82, které za války poháněly ve velkém počtu i stíhačky Lavočkin La-5 a La-7. Tupolevy Tu-2 se v malých počtech dostaly k jednotkám už v roce 1942, avšak k významnějšímu nasazení většího počtu strojů na frontě došlo až v roce 1944. Ačkoli se Tupolevy ukázaly jako kvalitní letouny, ke střemhlavému bombardování se takřka vůbec nepoužívaly. Úkol vyvinout přepracováním Sotky nový střemhlavý bombardér tak připadl právě Petljakovovi. Roli ve změně sovětského uvažování hrál i fakt, že poté, co byl podepsán v srpnu 1939 Pakt o neútočení s Třetí říší, sovětská delegace navštívila v Německu několik leteckých továren. V nich nabyla dojmu, že Němci nemají ve výzbroji žádný výškový bombardér a tudíž je vývoj výškového stíhače zbytečný.

Na začátku června 1940 tak byla poprvé prezentována maketa nové varianty jeho letounu. Označení VI-100 (Vysotnyj istrebitěl: Výškový stíhač) bylo změněno na PB-100 (Pikirujuščij bombardirovščik: Střemhlavý bombardér). Posádka vzrostla ze dvou členů na tři. Na přepracování stroje dostala kancelář pouhých pět týdnů, úkol se však Petljakovovi podařilo splnit na výbornou. Následně byl omilostněn a později byl na začátku roku 1941 dokonce oceněn nově ustanovenou Stalinovou státní cenou. Ve spodní části přídě PB-100 se objevilo prosklení, které mělo umožnit pilotovi lepší výhled během střemhlavého útoku. Bylo upuštěno od požadavku na přetlakovou kabinu i výškové turbokompresory u motorů a místo toho se pod křídly objevily elektricky ovládané aerodynamické brzdy. První let PB-100 se uskutečnil na podzim 1940 a odtud byl již jen krůček k přepracování na slavný sériový Pe-2, jehož letové testy proběhly na začátku roku 1941. Oproti německému Junkersu Ju 88, který mohl sloužit v totožné úloze unesl Pe-2 sice jen třetinu až polovinu pumového nákladu (v závislosti na variantě Ju 88) a typicky létal ještě s nižší zátěží, ale maximální rychlostí 540 km/h se podobal spíše jednomotorové stíhačce. Do konce roku 1941 se podařilo postavit téměř dva tisíce sériových strojů.

V srpnu 1941 přišel po německém bombardování Moskvy požadavek, aby vedle střemhlavého bombardéru vznikla i těžká stíhací varianta, a tak se zrodil letoun Pe-3. Ten se od Pe-2 lišil řadou detailů, mezi něž patřil návrat ke dvoumístné koncepci, odlišné rozvržení palivových nádrží a odstranění vnějších pumových závěsníků i aerodynamických brzd. Chyběl spodní zadní prostor pro třetího člena posádky a zmizelo i oválné okénko vzadu na trupu za křídlem a také přední prosklení. Přední pevnou výzbroj Pe-3 tvořil kanón ŠVAK ráže 20 mm a dvojice kulometů UB ráže 12,7 mm. Brzy se objevila i vylepšená verze Pe-3bis. Část strojů Pe-3 dostala palubní radary Gnejs-2 a byla využita jako noční stíhačky. Jeden Pe-3bis v listopadu 1942 nouzově přistál na území Finska a po opravě ho Finové zařadili do svého letectva. Produkci stíhacích variant Pe-3 / Pe-3bis Sověti ukončili v roce 1943.

Hrstka Pe-2 dostala hvězdicové motory Švecov M-82, které měl i již zmiňovaný Tupolev Tu-2. Kvůli změně vyvážení s těmito pohonnými jednotkami muselo být do trupu instalováno téměř sedmdesátikilogramové závaží. Ač byly v nízkých letových hladinách Pe-2 s motory M-82 o něco málo rychlejší než s M-105, problémy s M-82 znamenaly, že větší počet kusů nevznikl. V roce 1944 ještě konstruktér Mjasiščev rozpracoval dvoumístnou variantu Pe-2I se silnějšími motory VK-107 o výkonu 1 650 koní, dvěma kulomety Berezin, prodlouženým trupem, celkově aerodynamicky čistší konstrukcí a vyšší nosností pum (až 2 000 kilogramů). Ač Pe-2I dokázal dosáhnout vynikající rychlosti přes 650 km/h, sériově vyráběna nebyl, protože motory vyžadovaly častou a náročnou údržbu.

Masové produkce svého nejslavnějšího stroje se šéfkonstruktér nedožil. Na začátku roku 1942 byl lidovým komisařem leteckého průmyslu Alexejem Šachurinem narychlo povolán do Moskvy, protože Stalin zuřil kvůli nedostatečným dodávkám letounů a jejich špatné kvalitě. Na cestě do sovětské metropole však jeden z nově postavených letounů Pe-2, který nesl Petljakova na palubě havaroval a všichni uvnitř uhořeli. Sovětský vůdce okamžitě nařídil prošetřit, zda se v případě tragické nehody nejednalo o sabotáž, ale nic takového se nepotvrdilo. Petljakov paradoxně zahynul 12. ledna 1942 v letadle, které sám zkonstruoval a které trpělo dětskými nemocemi spěšné sériové výroby. Nakonec byly v kazaňském Závodě č. 22 v Tatarstánu za války postaveny tisíce Pe-2. Podnik byl dočasně sloučen s továrnou, která produkovala těžké bombardéry TB-7 a transportní Lisunovy Li-2 (licenční americké Dakoty) a konstrukční týmy spolu začaly doslova bojovat o kvalifikované dělníky i výrobní materiál, nakonec ale převážila priorita výroby Pe-2 natolik, že produkce TB-7 byla v Kazani úplně zastavena. Problémem ale nadále zůstávalo, že mnoho zkušených dělníků bylo povoláváno na frontu a kvalita produkce Pe-2 tak byla značně proměnlivá. Stejné potíže doprovázely i výrobu motorů M-105, k jejichž stavbě byli po přemístění továrny z Voroněže do Kazaně povoláni z jihu negramotní a neschopní Uzbeci. Za špatnou kvalitu produkce padaly hlavy a mnoho Uzbeků stály jejich chyby život, než si vedení továrny konečně uvědomilo, že na takto komplexní práci se absolutně nehodí. Po odvodu mužů také až 70 % pracovní síly v Kazani tvořily ženy a mladiství mezi čtrnácti a sedmnácti lety. V zimě se pracovalo se v nevytápěných halách při -30 °C, často dvanáct až čtrnáct hodin denně.

Výzbroj prvních sériových Pe-2 tvořila dvojice pilotem ovládaných pevných kulometů ŠKAS ráže 7,62 mm. Navigátor za ním i radista v podlaze v zadní části mohli využít svou vlastní zbraň. Výzbroj byla později posílena nahrazením ŠKASů těžkými kulomety Berezin UB ráže 12,7 mm, případně kanóny ŠVAK ráže 20 mm. Náhrada kulometů puškové ráže za velkorážní zbraně nemile překvapila německé stíhače, kteří byli zvyklí na Pe-2 útočit zezadu. Co se týče letových vlastností Pešky, šlo dle testovacích pilotů o snadno ovladatelný letoun napříč všemi rychlostmi s malými silami na řízení, který se však vyznačoval určitou podélnou nestabilitou. Vzlet probíhal přibližně při rychlosti 175 km/h. Ve střemhlavém letu řízení se zvyšující se rychlostí postupně tuhlo, ale vyrovnání letadla bylo snadné, pokud tedy fungovaly elektrické vyvažovací ploškamy, jinak se do vyrovnání stroje musel pilot zapřít celým tělem. Podvozek byl bytelný, ale tvrdý, a Pe-2 měl tendenci po dosednutí na dráhu poskakovat. Rovněž pojíždění po dráze nebylo pro posádku příliš příjemné. Nevýhodou byla byla také rostoucí hmotnost pozdějších variant, která typ připravila o původně fenomenální rychlost.

První bojovou jednotkou, která Pe-2 obdržela byl 95. bombardovací pluk (95. BAP) na přelomu února a března 1941. Během operace Barbarossa, tedy německého napadení Sovětského svazu v červnu 1941, mělo sloužit 180 z 391 dosud dodaných Pe-2 v pěti příhraničních vojenských okruzích, tedy v Leningradském, Pobaltském, Západním, Kyjevském a Oděském. Řada z nich právě přišla k jednotkám vybaveným stroji Tupolev SB, které právě začaly přezbrojovat. V úvodní fázi války bylo v důsledku nevhodné výcvikové taktiky a lpění na zastaralých formacích mnoho Pe-2 využito navzdory absenci potřebného vybavení pro standardní bombardování německých tankových kolon z velké výšky, což přímo odporovalo jejich konstrukci určené pro přesné střemhlavé útoky. Úspěšné ovšem bylo nasazení Pe-2 Černomořské flotily proti rafinerii v rumunské Ploješti, kdy za cenu jednoho ztraceného letounu zničily desítky nádrží a několik objektů a skladů, a připravily tak síly Osy o stovky tisíc litrů paliva. Rumuni hlásili útok nejméně stovky letadel, ale ve skutečnosti bylo Petljakovů útočících na rafinerii pouze šest.

K přesnějším útokům proti Wehrmachtu se začalo přistupovat častěji až během září 1941, kdy Pe-2 nalétávaly pod silnou protileteckou palbou například na Němci obsazené letiště Staraja Russa u Novgorodu nebo na různá seřaďovací nádraží. Kromě úvodního útoku z 22. června došlo k obrovským ztrátám na materiálu, vojácích, technice i letadlech během gigantické obkličovací bitvy u Smolenska. Stíhací Pe-3 byly pro svůj delší dolet využívány k průzkumným letům nebo jako stíhací doprovod VIP transportních letounů. Během postupu německých armád k Moskvě pomáhaly Pešky bránit Možajskou obrannou linii. Jak se Němci blížili k sovětské metropoli, Sověti zoufale vrhali do boje vše, co měli k dispozici, včetně dalších dvou záložních pluků Pe-2. Dne 3. října 1941 stroj Pe-3 poprvé sestřelil nepřátelský letoun v podobě bombardovacího Junkersu Ju 88. O dva dny později poprvé skóroval i standardní bombardovací Pe-2, který se pustil do boje s devíti stíhacími Messerschmitty Bf 109 a měl sestřelit tři z nich. 54. a 9. pluk, které využívaly jak Pe-2, tak Pe-3, vzlétaly během zimy 1941/1942 z Moskevského centrálního letiště k obraně města a absolvovaly stovky bojových misí, při nichž útočily nejčastěji na německá vozidla, vzácněji i na tanky a vlaky. Na poloostrově Kola se také ještě v roce 1941 s Pe-2 setkali britští letci ze 151. Wingu RAF, kteří měli za úkol se svými Hurrricany chránit spojenecká plavidla před německými a finskými útoky během jejich vykládky v Murmansku. Piloti Royal Air Force tvrdili, že jejich Hurricany Mk.IIB nedovedou se sovětskými dvoumotorovými letadly, která měli doprovázet vůbec udržet krok.

Z letišť v Karélii vzlétaly Pe-2 k bojům o obležený Leningrad. Ačkoliv úvodní zima na východní frontě nakonec vyčerpala více Luftwaffe než VVS, došlo ke značným ztrátám i v jejích řadách. V březnu 1942 skončila rozsáhlá sovětská zimní protiofenzíva, která sice odrazila Němce od Moskvy, ale v tomto měsíci se kvůli jarnímu tání, bahnu a vyčerpání obou stran zcela zastavila. Fronta se stabilizovala a nastal dočasný operační pat, kdy obě armády sbíraly síly na léto. Stalin, kterému udržení Moskvy vlilo novou krev do žil, nařídil sérii předčasných ofenzív, mezi něž patřila i katastrofální anabáze u Charkova. Během ní Němci v rámci operace Fredericus odřízli a zničili několik sovětských armád. Tato porážka přímo vydláždila cestu pro německou letní ofenzívu Fall Blau i počáteční postup směrem k Stalingradu a kavkazským ropným polím. Sovětské letectvo během druhé bitvy o Charkov žalostně selhalo, zatímco německý IV. letecký sbor vybojoval absolutní vzdušnou nadvládu. Němcům se v roce 1942 dařilo postupovat i na Krymu a na začátku července 1942 dobyli Sevastopol. Velké ztráty utrpěly sovětské Šturmoviky Il-2 i Pešky během útoků na německou armádu, která v létě 1942 překračovala řeku Don.

Ještě na začátku roku 1942 bylo u operačních jednotek sovětských vzdušných sil stále jen málo Pe-2, postupný náběh výroby měl ale brzy umožnit vznik jednotek, které jimi byly plně vyzbrojeny na úkor starších strojů Tupolev SB. Za cenu brutálních ztrát a řady úvodních chyb se pomalu ale jistě dařilo měnit VVS v účinnou bojovou sílu. Od května 1942 chtěli Sověti vybavit alespoň jedním takticko-průzkumným plukem Pe-2 každou z leteckých armád na frontě, nicméně to nebylo možné udělat hned. Začaly však vznikat elitní a technicky homogenní úderné jednotky vybavené novými letadly a zkušenými piloty, které byly nasazovány proti silám Osy na klíčových úsecích fronty. V té době hlavní německý nápor směřoval na jihovýchod a začala bitva o Stalingrad. Sověti urychleně začali na frontu posílat množství nové techniky a jejich letectvo bylo v této době konečně vybaveno moderními letouny přibližně ze tří čtvrtin. Během srpna 1942 Wehrmacht obsadil ropná pole u Majkopu a následně se německé tanky zastavily až u břehů Volhy. U Stalingradu nejprve Luftwaffe přečíslovala VVS přibližně v poměru 4 : 1, Pešky však dokázaly odvážně brzdit německý postup, likvidovat techniku nepřítele a během náletů na sklady paliva zbrzdit německý postup o několik cenných dnů.

U Stalingradu se také v kokpitech letounů Pe-2 poprvé objevily ženské posádky v rámci 587. bombardovacího pluku, jemuž až do své smrti v lednu 1943 velela Marina Raskovová. Vedle ní se proslavila i Klavdia Fomičeva, která na Pe-2 odlétala dlouhou řadu bojových misí, dožila se konce války a stejně jako Raskovová a další tři desítky žen-letkyň obdržela titul Hrdiny Sovětského svazu. Ve Stalingradu útočily Pešky od září 1942 na německé pozice, které jim sovětská pěchota vyznačila pomocí světlic. Velitel 150. bombardovacího pluku Ivan Polbin zavedl úspěšnou útočnou taktiku, kdy letouny Pe-2, vzájemně od sebe vzdálené přibližně 500 metrů kroužily nad cílem a postupně se na něj vrhaly ve střemhlavém letu v úhlu přibližně 70°. V tříčlenných formacích takto mohlo nalétávat nad cíl až 27 letounů, což tříštilo nepřátelskou protiletadlovou obranu. Formaci se říkalo Polbinův revolver, nebo ještě častěji věrtuška, a taktiku postupně přejaly i další bombardovací pluky. Vedle standardních jednotek VVS (Vojenských vzdušných sil) využívalo Petljakovy Pe-2 i VMF (Námořní letectvo). Většinu bojových operací nevedly nad otevřeným mořem, nýbrž nad pobřežím a letouny Pe-2 byly u VMF nasazeny především u Baltské flotily a v severním Norsku. Na jaře 1942 Němci podnikli mohutné útoky na konvoje směřující do Murmansku a Pe-2 i Pe-3 byly spolu s dalšími typy letadel vyslány k jejich obraně. Stroje Baltské flotily během zimních bojů na přelomu let 1942 a 1943 zničily strategicky důležitý most přes Narvu, který Němci využívali k zásobování svých armád obléhajících Leningrad.

Na základě bojových zkušeností bylo navrženo, aby byl dolet Pe-2 zvýšen vyšší zásobou paliva, případně byla vyvinuta jeho náhrada, která by měla větší bojový rádius, protože Pešky nedokázaly operovat mezi jednotlivými fronty, jež od sebe byly značně vzdáleny. To však přestalo vadit v momentě, kdy měla Rudá armáda k dispozici velký počet letadel napříč bojišti. V leteckých bojích nad Kubání v roce 1943 již Sověti početně převyšovali Luftwaffe, která si však stále zachovávala kvalitativní a technický náskok. Před bitvou u Kurska se stíhací i bombardovací pluky VVS hromadně přezbrojovaly na modernější techniku včetně Pe-2. Do výzbroje byly zavedeny nové účinné protitankové letecké pumy PTAB 2,5-1,5 s kumulativní náloží. Těmito malými bombami mohly disponovat i jednomotorové stíhací bombardéry Jak-9B, které měly malou vnitřní pumovnici za pilotním sedadlem, ale typicky je nesly Šturmoviky Il-2 a konečně i Pe-2, které jich nad cíl dovedly dopravit až 400 kusů. Pumy PTAB se ukázaly jako nesmírně účinné i proti nejnovějším tankům Panther, Tiger I a stíhačům tanků Ferdinand. Ať už s nimi nebo bez, v bojích v létě 1943 odvedly Pe-2 obrovský kus práce.

S více než 11 tisíci vyrobenými kusy se Pe-2 stal zdaleka nejvýznamnějším sovětským bombardovacím letounem války, i když jej zastínil bitevní Šturmovik Il-2, který byl vyprodukován ve více než trojnásobném počtu. S ohledem na konstrukci byl Petljakov Pe-2 technologicky nejpokročilejším masově produkovaným letounem VVS ve druhé světové válce, i když řada zlepšení přišla až po stížnostech posádek během setkání s konstruktéry a dělníky v továrnách. Pe-2 ukořistěné v úvodní etapě východního tažení německými jednotkami byly testovány ve zkušebním středisku v Rechlinu a byly uznány za jednu z nejmodernějších sovětských konstrukcí. V prosinci 1941 Němci odeslali šest Pe-2 Finům, kteří se tak vedle Sovětů stali jedinými dalšími uživateli typu v letech druhé světové války. Jako u spousty dalších zahraničních strojů ve svém inventáři provedli Finové i u Pešek řadu zlepšení a modifikací a letouny primárně využívali pro fotoprůzkum, méně často i k bombardování sovětských cílů na severozápadě Ruska. Jeden stroj, který byl ukořistěn a posléze opraven v dílnách továrny Flugzeugwerke Letov A.G., Prag, Werk II. v Olomouci obdrželo Finsko ještě v roce 1944.

V pozdní etapě války tvořily Petljakovy Pe-2 plné tři čtvrtiny sovětských dvoumotorových bojových letadel a v letech 1943 a 1944 jejich produkce setrvale rostla, takže dokázala bez problémů pokrývat bojové ztráty. Byly stavěny jednotlivé série označované čísly, které přinášely různá vylepšení výzbroje, pohonných jednotek či rádiového vybavení. Finální masově stavěnou verzí byla série 359 produkovaná od roku 1944 až do úplného konce výroby typu. Zároveň se zkvalitňoval výcvik posádek a následná přesnost jejich střemhlavých útoků. Letouny se ale využívaly i k horizontálnímu bombardování a pro tento účel byly vybaveny optickými pumovými zaměřovači OPB-2 v proskleném nose.

Před zahájením operace Bagration, tedy velké sovětské ofenzívy v Bělorusku v létě 1944, podnikly fotoprůzkumné varianty Pe-2R pečlivý průzkum nad frontovou linií ve snaze získat co nejvíce informací o silách a soustředění nepřítele. Německé velení očekávalo, že hlavní sovětský nápor přijde z jihu, nicméně Rudá armáda si vytyčila za cíl zničení německé Skupiny armád Střed. V řadách pěti sovětských leteckých armád bylo pro běloruskou ofenzívu připraveno kolem 6 000 letadel, z toho téměř 1 000 Pe-2. Přes pět stovek jich zaútočilo již v úvodu operace v jižním sektoru, kde byla silná německá obrana a následovaly soustředěné útoky na německá frontová letiště. XXXV. německý armádní sbor byl v kotli u Bobrujsku obklíčen a doslova zmasakrován za soustavných leteckých útoků VVS.

Rudé armádě se následně otevřela cesta do Litvy a 13. července 1944 došlo k osvobození její metropole Vilna. Sověti nyní proti Němcům využívali jejich vlastní taktiku z počátku války, ovšem s mnohem větším počtem letounů. Pešky přesnými střemhlavými útoky ničily izolované skupiny německých obránců nebo útočily na příležitostné cíle podél linie fronty. Na jihu mezitím Rudá armáda zahájila 13. července 1944 Lvovsko-sandoměřskou ofenzívu, při níž byla schopna na bojiště vrhnout flotilu 3 000 letadel různých typů a v jednom momentě jich nad bitevním polem udržet kolem tisícovky. V zimě 1944 již sovětská vojska stála před branami Třetí říše a byla připravena na finální úder. Pe-2 útočily u Visly a Odry jako perfektně sehraný orchestr s velkou přesností na jednotlivá opevnění, palebná postavení či techniku nepřítele. Akce Pe-2 z řad VVS byly navíc úzce koordinovány s nasazením letounů patřících Baltské flotile. Ve Východním Prusku útočily stovky Petljakovů na jednotlivé německé obranné linie a bránily pokusům o evakuaci nálety na válečné i transportní lodě. Následně se Rudá armáda ocitla před Královcem, který obklíčila a obléhala až do začátku dubna, přičemž během tvrdých bojů bylo město z více než tří čtvrtin zničeno.

Bitvy o Berlín se účastnilo přes sedm stovek bombardérů Petljakov Pe-2 a Tupolev Tu-2. Pešky likvidovaly dělostřelecké pozice, tanky, obrněná vozidla i přechody přes řeky. V souvislosti s nasazením velkého počtu sovětských letadel ve vzduchu byly veškeré operace koordinovány velením, které letouny posílalo na předem určené nepřátelské formace, nebo je nechávalo vyčkávat, dokud se neobjevil vhodný cíl. Německá protiletadlová obrana však byla stále silná a Sověti při bitvě o Berlín přišli o více než pět set letadel, z nichž mnoho tvořily právě Pe-2. Ještě 9. května 1945 bombardovaly Petljakovy z leteckých armád ukrajinských frontů na našem území řadu cílů ve snaze zastavit německý ústup na západ. Válka sice v Evropě oficiálně skončila, ale Sověti zaútočili proto, že další pohyb německých jednotek byl podle kapitulačních protokolů zakázán. Německá vojska se však za každou cenu chtěla vyhnout zajetí Rudou armádou, a tak na jejich i sovětskou bezohlednost doplatili mnozí čeští civilisté. Nejtragičtější bilanci měl útok na Mladou Boleslav, při němž zahynulo několik stovek lidí, bylo zničeno mnoho domů a poškozena část automobilových závodů. Poslední bojové nasazení ve druhé světové válce znamenaly pro Pe-2 operace na Dálném východě proti Japoncům v srpnu 1945. Sériová produkce typu byla ukončena v závěru téhož roku.

Mezi významné zahraniční uživatele Pešek poslední produkční série 359 patřily po válce Polsko (113 kusů), Bulharsko (96 kusů), Jugoslávie (dostala od Bulharů 59 z jejich 96 Pe-2 jako součást poválečných reparací) a Československo (kde létaly v počtu 32 kusů pod označením B-32). V poválečných letech dostal Pe-2 v kódovém označení NATO název Buck. Blíže nespecifikovaný počet Pe-2 mělo obdržet od Sovětů na konci čtyřicátých let i letectvo komunistické Číny.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Smith, P. C., Petlyakov Pe-2 ´Peshka´, 2003.

Stapfer, H., Petlyakov Pe-2 in action.

Plavec, M., Stále živá historie: Propaganda kolem sovětských náletů v květnu 1945 in: Paměť a dějiny 2/2014.

Webové zdroje:

airpages.ru

zhukovskymuseum.ru