Tažný kůň 311. československé perutě: bombardér Vickers Wellington

Britský bombardér Wellington patří spolu se stíhačkami Hurricane a Spitfire k letadlům, k nimž máme zvláště blízký vztah, protože na jejich palubách a v kokpitech bojovali v letech druhé světové války naši letci. V tomto článku se zaměříme právě na dvoumotorový stroj od firmy Vickers, který pro československé příslušníky 311. bombardovací perutě RAF představoval smrtící zbraň, ale někdy bohužel i létající hrob. Mladí muži ve Wellingtonech riskovali životy, krváceli a umírali. Odmítli se smířit s okupací své země, a tak daleko od domova a svých blízkých čelili mrazu, těžké palbě nepřátelské protiletadlové obrany i nočním stíhačům Luftwaffe. Příběh legendárního stroje nebeských jezdců ale začal o mnoho dříve, několik měsíců předtím, než se muž, který je donutil opustit jejich vlast, dostal v Německu k moci.

Britské ministerstvo letectví (Air Ministry) vyhlásilo na podzim 1932 specifikaci B.9/32, která požadovala nový denní dvoumotorový střední bombardovací letoun. Ze soutěže vzešel projekt letounu Bristol Type 131, který však zůstal jen na papíře, dále Handley Page Hampden s úzkým trupem, a konečně Vickers Wellington, který měl oproti Hampdenu objemnější tvary a vyšší prázdnou i vzletovou hmotnost. Robustnější Wellingtony, které mohly nést širší paletu pum vydržely ve službě déle než Hampdeny, které však navzdory mnohem subtilnějšímu trupu nenesly až o tolik méně pum než jejich konkurent. Wellington unesl 2 040 kilogramů bomb a Hampden 1 814.

Inženýr Barnes Wallis ze společnosti Vickers navrhl již dříve pro jednomotorový bombardér Vickers Wellesley geodetickou konstrukci. Ta se skládala z duralových překřížených nosníků tvořících poměrně odolný kosodélníkový skelet trupu i křídel, který se následně potáhl plátnem. Stejný typ konstrukce byl využit i pro Wellington. Při testech pevnosti bylo vyžadováno, aby letoun dosáhl měřené hodnoty 6, geodetická struktura ale očekávání dalece předčila a došlo se až k hodnotě 11, bez jakéhokoli významného namáhání draku letadla. To později umožňovalo Wellingtonům vydržet rozsáhlá bojová poškození a vracet se na základny s rozervaným plátnem a poškozeným drakem, ale stále víceméně vcelku.

První prototyp Wellingtonu, dosud pojmenovaný jako Type 271 a označený sériovým číslem K4049 poprvé vzlétl 15. června 1936 z Brooklands. Byl sice mnohem těžší, než se původně předpokládalo, ale jeho výkony byly uspokojivé. Jako pohonné jednotky byly zvoleny hvězdicové devítiválcové motory Bristol Pegasus. Již v dubnu 1937 byl však odepsán při havárii, kdy se po problému s kormidlem převrátil na záda a dopadl na zem, což vedlo ke smrti palubního inženýra, který se z letounu nestačil dostat včas. První prototyp byl celý stříbrný a měl přední a zadní střílnu jiného tvaru než pozdější válečné stroje s otočnými střeleckými věžemi. Disponoval rovněž prostorem pro budoucí horní pozici střelce, nakonec se však horní věž u sériových Wellingtonů vůbec neinstalovala. Některé rané sériové letouny ale dostaly spodní výsuvnou věž typu dustbin, která naneštěstí kladla velký aerodynamický odpor, a tak se od ní brzy upustilo. U sériových strojů se prodloužila příď, změnil se tvar ocasních ploch a zádi. Ostruhové kolo, které bylo u prvního prototypu vybaveno aerodynamickým krytem dostalo zatahovací mechanismus.

Mezitím ještě během třicátých let přišla nová propozice na větší letoun se silnějšími motory, a tak se paralelně s Wellingtonem vyvíjel ještě jeho rozměrnější mladší bratr Vickers Warwick, který měl silnější motory a byl o něco rychlejší. V roce 1936 bylo v rámci RAF vyčleněno samostatné Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command), které požadovalo rychlé dodávky nových letounů v krátkém čase. Právě Wellington se jevil jako ideální kandidát na to, aby v této zkoušce obstál.

Předprodukční Wellington (označený jako Type 285) se sériovým číslem L4212 vzlétl 23. prosince 1937. Přes určitou výrobní náročnost geodetické konstrukce se podařilo nastolit poměrně rychlé tempo produkce sériových kusů. Později se dokonce povedlo zkompletovat celý letoun během čtyřiadvaceti hodin, což bylo dosud u takto rozměrného letadla nemyslitelné.

Stavba bombardéru Wellington v dobovém filmu:

První hromadně vyráběná verze, Wellington Mk.I (Type 290) měla menší střílny firmy Vickers na přídi i zádi a byla poháněna motory Bristol Pegasus XVIII. Vzniklo 183 strojů této varianty, která začala k bojovým útvarům přicházet v říjnu 1938, krátce po uzavření Mnichovské dohody. První jimi vybavenou jednotkou byla 99. peruť na základně Mildenhall. Do vypuknutí války dostalo Wellingtony ještě dalších devět perutí.

Později přišlo 187 kusů vylepšené verze Mk.IA (Type 408), která obdržela účinnější střelecké věže Nash FN.5 na přídi a FN.10 na zádi. Tak vznikl Wellington takový, jak ho většinou známe. Kromě vizuálně nejmarkantnějších střelišť došlo k celé řadě dalších úprav vybavení, rozvodů kyslíku, elektroinstalace, a také ke zvýšení vzletové hmotnosti. Nejprodukovanější verzí se ale v raném období války stala varianta Mk.IC (Type 416), které bylo postaveno 2 685 kusů.

V listopadu 1940 začalo RAF do služby zavádět verzi Mk.II (Type 406) s vidlicovými motory Rolls-Royce Merlin X o výkonu 1 145 koní. Šlo o první Merliny s dvoustupňovým kompresorem a zároveň také první Merliny s modulární konstrukcí, která umožňovala snazší výměnu motoru v konstrukci křídla. Kromě Wellingtonů se tyto pohonné jednotky instalovaly například do čtyřmotorových bombardérů Handley Page Halifax Mk.I. Jeden stroj varianty Mk.II sériového čísla L4250 dostal v roce 1941 speciální horní střeliště se 40 mm kanonem Vickers. Těžká věž ale vedla k nestabilitě a tak v roce 1942 letoun obdržel dvojité ocasní plochy. Testy této těžké zbraňové platformy ale nepřinesly výraznější úspěchy.

Wellington bombardovací varianty Mk.III (Type 417) z roku 1941 disponoval hvězdicovými motory Hercules a poprvé také zadní věží FN.20 se čtveřicí kulometů pro lepší obranu před nočními stíhači nepřítele. Vedle celé řady dalších verzí se nejpočetnějšími Wellingtony s více než 3 800 vyrobenými kusy staly stroje Mk.X (Type 440), které představovaly finální variantu pro Bomber Command a později sloužily i u pobřežního letectva. Se silnějšími a spolehlivějšími motory Hercules o výkonu 1 675 koní vzrostlo užitečné zatížení, a Wellingtony Mk.X tak v rozmezí let 1942–1943 pomohly zaplnit kritickou mezeru během postupného nasazování výkonnějších čtyřmotorových strojů Avro Lancaster. Mk.X šlo snadno rozpoznat podle nahoře umístěných vstupů vzduchu ke karburátorům.

Poté, co byly odkloněny z tvrdých leteckých bitev nad západní Evropou, byly Wellingtony převáděny na méně exponované válčiště ve Středomoří nebo k pobřežnímu letectvu. Uplatnily se také u OTU (Operational Training Units), kde díky svému sice fyzicky náročnému, ale poměrně nezáludnému ovládání pomohly vyškolit řadu nových pilotů, než přesedlali na větší a těžší stroje.

Konverzí starších bombardovacích letadel často vznikaly transportní varianty, letouny pro kladení min, nebo naopak pro jejich zneškodňování s velkým kruhovým prstencem, a také protiponorkové Wellingtony se světlometem Leigh. V roce 1944 byl přestavěn jeden Wellington Mk.XIV na stroj pro včasné varování (v podstatě předchůdce dnešních AWACS). Létal nad Severním mořem a zachycoval Heinkely He 111 H-22 s podvěšenou střelou V-1, které startovaly k útokům proti Británii ze základen na kontinentu. Následně proti nim mohly vzlétat těžké stíhačky RAF jako Beaufighter a Mosquito.

Vznikly také tři zkušební Mk.V a sériové stroje Mk.VI s prodlouženými křídly, méně početnou posádkou a doutníkovou přetlakovou přední částí trupu s malou bublinovou kabinou pro pilota určené pro operace ve velkých výškách.

Možnosti nasazení tohoto poctivého dříče byly skutečně rozmanité. O kvalitách a univerzálnosti letounů Wellington svědčí i fakt, že byly vyráběny po celou dobu druhé světové války a dokonce ještě několik měsíců po ní. Poslední Mk.X sjel z výrobní linky 13. října 1945. S počtem 11 461 kusů zůstává Wellington dalece nejvyráběnějším britským bombardérem všech dob.

Varianta Mk.IC, na které často létali i českoslovenští letci dosahovala maximální rychlosti 378 km/h a dostup činil okolo 5 500 metrů. To skutečně nebylo mnoho. Třeba americký B-25 Mitchell s podobnou, jen mírně nižší nosností pum dostoupal do výšky přes 7 300 metrů a podstatně rychlejší B-26 Marauder do zhruba 6 400 metrů.

4. září 1939, tedy pouhý den poté, co Británie spolu s Francií vyhlásily válku Německu, zaútočily Wellingtony 9. a 149. perutě na německé válečné lodě v Brunsbuttelu u Kielského průplavu. Většina letounů však nebyla schopna nic zasáhnout. 3. prosince 1939 útočily Wellingtony 38., 115. a 147. perutě na další německá plavidla u ostrova Helgoland. Výsledky bombardování byly opět tristní. Útok v nízké výšce nedaleko Wilhelmshavenu ze 14. prosince byl natolik katastrofální, že přiměl britské velitele přemýšlet nad smysluplností dalších denních náletů. Od těch bylo definitivně upuštěno poté, co bylo 18. prosince ztraceno 12 z 24 letounů vyslaných na druhý nálet nad Helgoland.

Pod rouškou noci Wellingtony zatím shazovaly jen propagandistické letáky namísto pum. V lednu 1940 byl pouze sporadicky napaden Hamburk, ale opět bez významných úspěchů. 9. dubna 1940 zahájili Němci invazi do Dánska a Norska a Wellingtony začaly podnikat dálkové průzkumné lety. Pokračovaly také útoky na německé lodě a pokládání min u norského pobřeží. Než se však Albion rozkoukal, proběhla o měsíc později invaze Wehrmachtu do západní Evropy a počínaje červnem 1940 už stála Británie proti Hitlerovi úplně sama.

Během období bitvy o Británii byla v létě 1940 zformována 311. československá bombardovací peruť. Začala sloužit na základně Honington v hrabství Suffolk, ale již od září její letouny operovaly z letiště East Wretham v Norfolku, které se stalo domovskou základnou jednotky až do jara 1942. Se vším zatím vypomáhali Britové, protože stále probíhal výcvik československého pozemního personálu i osazenstva bombardérů. Šest nejzkušenějších posádek bylo nachystáno do boje již 7. září 1940, druhá polovina perutě se teprve připravovala a cvičila. Součástí výcviku byly například navigační cross-country přelety nad Anglií, aby se posádky lépe sžily s letouny i terénem.

Wellington měl předního a zadního střelce v jejich věžích, dva piloty v kokpitu, radiotelegrafistu u stanice a navigátora v jeho kabině. Podle britského maršála Bomber Command Arthura Harrise, který se ujal funkce na začátku roku 1942, stál výcvik člena bombardovací posádky RAF asi 10 000 liber šterlinků, což byly tehdy náklady na vzdělávání deseti univerzitních studentů na prestižních školách v Oxfordu nebo Cambridge po dobu tří let. Nejnáročnější a nejdražší byl pochopitelně základní trénink pilotů trvající okolo jednoho roku, následovali navigátoři a radiotelegrafisté, kteří potřebovali okolo šesti až devíti měsíců. Střelcům typicky postačoval standardní pěchotní výcvik následovaný šestitýdenním specializačním kurzem. Kromě toho ale všichni museli absolvovat navazující výcvik u operačních tréninkových jednotek a další vysoce specializované kurzy.

Před akcí se zapojil interkom a pilot testoval motory. Navigátor propočítal kurs a pak už letoun roloval na dráze. Radiotelegrafista musel během operačního letu dodržovat rádiový klid a zprávy směl pouze přijímat a nikoli vysílat, aby se vyhnul zaměření protivníkem. Po shození pum nad cílem letouny často strmě klesaly, aby nabraly rychlost a co nejdříve se dostaly z bojové oblasti. Pokud stroj vypátraly světlomety, obvykle se snažil ukrýt v mracích.

První akci podnikly Wellingtony s našimi posádkami 10. září 1940, kdy tři stroje bombardovaly seřaďovací nádraží v Belgii. O dvanáct dní později letěla peruť v plné sestavě šesti bojeschopných letadel nad atlantické pobřeží Francie a v noci na 24. září se naši letci spolu s dalšími více než sto britskými stroji z jiných jednotek podívali nad Berlín. Jeden ze tří Wellingtonů však musel při zpáteční cestě nouzově přistát u Leidschendamu v Nizozemsku a jeho posádka, s výjimkou jednoho člena, který spáchal sebevraždu, skončila v zajetí. Už během října 1940 musela být 311. peruť pro vysoké ztráty dočasně stažena z první linie.

V červenci 1941 naši letci zasáhli a poškodili těžký německý křižník Prinz Eugen, který kotvil ve francouzském Brestu. Tisíciliberní puma stroje poručíka Václava Kordy zasáhla kormidlo lodi, zabila několik desítek námořníků Kriegsmarine a loď byla na několik měsíců vyřazena z boje. Řádění německých U-Bootů však na začátku roku 1942 přimělo britské velení převelet k pobřežnímu letectvu celkem sedm původně bombardovacích perutí, mezi nimi i 311., která začala létat nad Biskajským zálivem. Zpočátku využívala obyčejné Wellingtony Mk.IC bez speciálního vybavení k vyhledávání ponorek. I nad mořem hrozily útoky stíhačů Luftwaffe, nejčastěji dálkových Junkersů Ju 88C, které operovaly ze základen ve Francii.

Přehled domovských základen a cílů náletů 311. perutě v letech 1940-1942 (převzato z Free Czechoslovak Air Force Associates, fcafa.com)

V následujícím roce byla jednotka přezbrojena na čtyřmotorové Liberatory a s letounem tohoto typu dosáhla svého vůbec největšího úspěchu, potopení lodi Alsterufer, která byla naložena pro Německo naprosto klíčovými strategickými surovinami. Můj článek o letounech B-24 si můžete přečíst zde.

Letadla 311. perutě během války podnikla přes 3 100 vzletů, z toho více než 1 000 připadalo na Wellingtony v rámci Bomber Command v období mezi zářím 1940 až dubnem 1942. Dohromady se při klasických bombardovacích misích útočilo na více než sedm desítek různých cílů. Mezi nejčastější z nich, na něž se nálety pravidelně opakovaly patřily Brest, Kolín nad Rýnem, Brémy, Hamburk, Kiel, Mannheim, Dunkerque, Berlín, Essen a Hannover. Nad nepřátelské území se létalo přibližně každý čtvrtý den.

Z hlediska nebezpečnosti nepřátelských cílů posádky 311. perutě sestavily přibližně následující žebříček, alespoň podle navigátora Josefa Doubka:

Podobně jako naši letci odcházeli bojovat na západ i ti polští, a to ještě v mnohem větších počtech. Během bitvy o Francii mohlo být využito až 1 000 polských pilotů k její obraně, nakonec jich však do kokpitů strojů Armée de l'Air usedly z organizačních důvodů jen necelé dvě stovky. Během pádu Francie se podařilo do Anglie evakuovat zhruba šest tisíc polských letců, další dorazili později po propuštění ze sovětských táborů a také z různých jiných míst celého světa. Na konci války už v rámci RAF sloužilo okolo 17 000 Poláků v celkem 14 perutích. Wellingtony létaly u 300. (Mazovské), 301. (Pomořanské), 304. (Slezské) a 305. (Velkopolské) perutě.

Když se vrátíme k celkovému nasazení bez ohledu na původ jednotek, můžeme za jeden z klíčových zlomových momentů ve vedení letecké války považovat nálet více než tisíce bombardérů na Kolín nad Rýnem na konci května 1942. Okolo šesti stovek letounů z celkového počtu tvořily Wellingtony. Počínaje tímto rokem se také stále častěji účastnily protilodních operací ve Středozemním moři, bombardování základen Osy v severní Africe či bojových akcí v Atlantiku. Roku 1943 podporovaly spojeneckou invazi na Sicílii a do Itálie. Operovaly i na Dálném východě a to až do doby, než tam dorazil dostatečný počet výkonnějších Liberatorů.

Dobrou zprávou na závěr je, že dodnes existuje možnost spatřit Wellington naživo. Pokud se rozhodnete navštívit Británii, můžete si v tamních muzeích prohlédnout celkem dva dochované stroje. V Royal Air Force Museum Midlands, které se nachází severozápadně od Birminghamu, lze v expozici věnované historii Bomber Command od roku 2023 spatřit Wellington Mk.X. Tento konkrétní stroj se sériovým číslem MF628 byl vyroben v roce 1944 a za války nebyl nikdy v provozu. Od konce čtyřicátých let až do roku 1953 sloužil ve škole letecké navigace. Poté byl dlouhodobě součástí expozice v Londýně a po roce 2010 prošel rozsáhlým procesem restaurování, na nějž dohlížela mimo jiné i dcera konstruktéra Barnese Wallise, paní Mary Stopes-Roe, která zemřela v roce 2019. Dnes tento Wellington po úpravách vypadá jako bojový stroj z válečné éry.

Druhý dochovaný Wellington najdeme v Brooklands Museum ve Weybridge na jihozápadním okraji Londýna. V tomto případě jde o letoun varianty Mk.IA se sériovým označením N2980, který byl vyroben již v roce 1939 a účastnil se v článku zmiňovaného náletu na Helgoland z 18. prosince 1939. Patřil sice do té šťastnější poloviny strojů, která se z mise vrátila, nicméně nezvratný osud ho dostihl později, kdy se poslední prosincový den roku 1940 zřítil během výcvikového letu nad Skotskem do jezera Loch Ness. Vrak se podařilo po mnoha desítkách let najít a roku 1985 byl vyzdvižen. Bylo takřka neuvěřitelné, v jak dobrém stavu zůstal zachován i přes dlouhý pobyt ve vodě. Restaurování zabralo více než 100 000 hodin dobrovolnické práce. Tento Wellington neuvidíte sice v tom dokonale nablýskaném stavu jako letoun z Midlands, který nyní vypadá, jako by právě sjel z výrobní linky, ale o to působí letadlo z náruče Loch Nessky autentičtěji.

Až někdy budete sami se svými myšlenkami, pohlédněte v noci k obloze a vzpomeňte si na naše nebeské jezdce. Protože dokud si jejich příběhy vyprávíme, stále brázdí tmavé nebe, mladí a stateční jako před více než osmi desítkami let.

_________

Zdroje informací:

Publikace:

Doubek, J., „Joe“ - Navigátor od třistajedenáctky, 1998.

Emmert, F., Československý zahraniční odboj za druhé světové války na západě, 2012.

Hall, A. W., Vickers Wellington.

Hurt, Z., Češi a Slováci v RAF za druhé světové války, 2005.

Profile Publications: The Vickers Wellington i + II.

Webové zdroje:

311raf.com

brooklandsmuseum.com/discover/our-collection/collection-highlights/vickers-wellington-mk1a

dambustersblog.com/2019/05/11/mary-stopes-roe

fcafa.com - Free Czechoslovak Air Force Associates ltd, Mildenhall, Suffolk

key.aero/article/raf-museum-midlands-wellington-unveiled

lznamest.mo.gov.cz/311-perut-raf

rafaci.cz

rafmuseum.org.uk/research/online-exhibitions/czechoslovak-squadrons-in-raf/311-czechoslovak-squadron

rafmuseum.org.uk/research/online-exhibitions/the-polish-air-force-in-world-war-2/polish-squadrons

raf.mod.uk/what-we-do/centre-for-air-and-space-power-studies/aspr/apr-vol11-iss3-4-pdf