Článek
Naši zemi začínají čím dál častěji a naléhavěji sužovat problémy spojené s rozpočtem, které už vyústily či nejspíše vyústí v protesty a stávky. Po protestech učitelských a lékařských odborů se nejspíš schyluje i k protestní akci zemědělců, kterou bude zaštitovat Agrární komora. Za naše důchodce, kteří mají údajně žít v naprosté bídě a zmaru, se zase statečně bijí nejen populisté a extrémisté v Poslanecké sněmovně, ale dokonce i strojařské odbory.
V době, kdy mandatorní a quasi-mandatorní výdaje státního rozpočtu dosahují 73 % a deficit se od covidového roku 2020 pohyboval každý rok kolem hranice 400 mld. Kč (poslední rok pod 300 mld. Kč), je jasné, že zvýšení výdajů ze státního rozpočtu není reálné bez adekvátního zvýšení příjmů. Aneb jak nám říká často oslavovaný selský rozum – „A kde na to vezmeme?“
Odpověď je jednoduchá – náklady vždy zaplatí koncový spotřebitel.
Takže řešení této otázky je celou dobu před námi a nic nebrání splnění vzrůstajících nároků vzrůstajících institucí a nastolení celorepublikové smíru a bezmezného blahobytu. My jsme ten koncový spotřebitel, takže řešení leží buď přímo v našich peněženkách, či jak často zaznívá v diskuzích – v našich společných penězích (státním rozpočtu).
Naše zemědělce trápí nízké výkupní ceny komodit, které dle jejich slov často ani nepokryjí náklady.
Co nám tedy brání v prohlášení, že my, jako zákazníci, souhlasíme s navýšením těchto cen? Potravinová soběstačnost země je přeci důležitá, proto si klidně připlatíme bez problémů o 8 Kč na kile brambor, 10 Kč na litru mléka či 20 Kč na chlebu. Nebo ne?
Školské odbory poukazují na to, že jsou dlouhodobě podfinancované a že je tak ohrožena kvalita výuky. Kvůli nízkým mzdám hrozí odliv (ne)pedagogického personálu.
Vzdělání je základem úspěšné a bohaté společnosti. Kdo by nechtěl pro své děti kvalitní vzdělání, které by jim zajistilo co nejlepší podmínky pro start do života či pracovního procesu. Proto například zavedení školného pro spolufinancování školství je něco, co bychom pro naše bez přemýšlení udělali. Nebo ne?
Lékaři také poukazují, že je jejich sektor dlouhodobě profinancovaný, což se projevilo na nedostatku lékařů, kteří musí rubat přesčasy, aby zabezpečili dostupnost péče. Bez zvýšení platů tak hrozí ještě větší odliv lékařů a omezení dostupnosti péče.
Že je zdravotnictví důležité není třeba dodávat. Ať už se jedná o porod, úrazy, nemoci, výměny kloubů až po otázky života a smrti. Bez zdravotnictví a dostatečného počtu kvalitních lékařů se prostě neobejdeme. Proto je zapotřebí přesvědčit naše volené zástupce, aby proto zavedli poplatky u lékaře či například lůžkovné v odpovídající výši. Nebo ne?
Důchodci jsou zranitelnou skupinou, která je ohrožena zdražováním. Bez dostatečných valorizací hrozí nedůstojné podmínky našich seniorů. Za poslední rok si přece pohoršili v životní úrovni z 10. na 18. místo ze 193 zemí.
Senioři pobírající důchod jsou bezesporu zranitelnou skupinou obyvatel, která si mnohdy už nemůže vypomoci nějakým dalším přivýdělkem, když se jim zvednou náklady. Navíc se mezi důchodci ocitneme časem sami (pokud nám zdraví vydrží). Nastal tedy čas požadovat důchodovou reformu, kterou nám jednotlivé vlády desetiletí slibují. Je nutné přijít s nastavením podmínek financování důchodů včetně povinné spoluúčasti na našem důchodovém zabezpečení. Nebo ne?
Je nám toto řešení proti srsti? Jedná se o odporný pravičácký nesmysl? Ale beze všeho – tyto problémy můžeme řešit, i pokud máme spíše levicové a sociální smýšlení.
Chceme levné potraviny, ale přesto pomoci našim zemědělcům? Můžeme přeci tlačit na zvýšení daní, aby se v rozpočtu našly prostředky pro dotace našim zemědělcům, které by jim vykompenzovali nízké výkupní ceny komodit.
Chceme kvalitní vzdělávání a zdravotnictví, ale jsme proti spoluúčasti? Dejme poslancům jasně vědět, že požadujeme vyšší daně, aby byly platy ve školství a zdravotnictví na důstojné výši.
Chceme, aby se naši důchodci (současní i budoucí) měli lépe, ale aby se nemuseli na stáří zabezpečit sami? Snažme se prosadit vyšší sociální odvody z našich mezd, aby pokryly důchodový účet v plném rozsahu.
Nebo nám nevoní ani tato sociální cesta solidarity? Pak už nám zbývá jen cesta třetí – populismus. Na tu ale potřebujeme naprosto vypustit otázku „kde na to vezmeme“, na kterou se ptá selský rozum. Populismus totiž neřeší takové zbytečnosti. Prostě všem přidáme. Že na to nemáme prostředky? Jak ne? Vždyť rozpočtu je jedno, jestli je v plusu nebo minusu. Jsme už několik let ve vysokém deficitu státního rozpočtu a konec světa nenastal, stát nezkrachoval. Takže ještě nějakou tu stovečku miliard musí bez problému ustát, ne?
