Článek
Není to dáno úplně ostře, ale na Západě, pro který jsou dezinformace a zejména dezinformace Ruska, relativně exotickou novinkou, mají sklon toto jejich působení spíše podceňovat. My, kteří máme své zkušenosti s totalitními režimy a s Ruskem, máme zase tendenci vliv dezinformací a Ruska poněkud přeceňovat. Jak je to doopravdy? Jaký je skutečný poměr?
Je pravda, že v době internetu a sociálních sítí zažívají dezinformace nebývalý boom a jejich vliv na rozhodování voličů byl exaktně prokázán při mnoha příležitostech. Nejkřiklavějšími případy jsou americké volby nebo referendum o Brexitu ve stejném roce. Ale i u nás jsme svědky brutálního užívání dezinformací ve volebních kampaních a nejen v nich.
Například po ruské invazi na Krym v roce 2014 věřila v Česku ruským narativům o Ukrajině jen hrstka pomatenců. Dnes tomu věří desítky procent obyvatel ČR.
V zemích zamořených dezinformacemi, jako je například Slovensko, kde předchozí vláda proti dezinformacím neudělala vůbec nic, pak mají populisté na růžích ustláno. Bohužel zemí zamořenou dezinformacemi se stalo i Česko. Současná vláda proti tomu dlouhé roky nedělala skoro nic. Pak Fiala jmenoval jednoho poradce, o kterém nebylo slyšet, a teprve nedávno, rok před volbami, jmenoval schopného plukovníka Foltýna, který však nedostal žádné větší prostředky, aby mohl vést účinný boj s dezinformacemi.
Naproti tomu země, kde se proti dezinformacím systematicky bojuje a tím není myšlena represe, ale spíš prevence ve vzdělávání a podobně, jako je Finsko, panuje stabilní politická situace.
Absence schopnosti čelit dezinformacím je opravdovou achillovou patou mnoha zemí a vlád, včetně té naší. Alespoň se o tom neustále diskutuje.
Naproti tomu o chybách liberálně demokratických stran od levice až po pravici se u nás racionální diskuze příliš nevede. Je to dáno tím, že u nás byly všechny velké a větší strany hlavního západního proudu od roku 2017 součástí opozice a od roku 2021 jsou součásti vládní pěti koalice. Výjimkou je Sociální demokracie, která se k těmto hodnotám sice oficiálně hlásí, ale nejen prakticky ale i rétoricky je ústy svých čelních představitelů neustále zrazovala a nyní je již marginální stranou. Samozřejmě čisté svědomí nemají ani vládní strany, zejména ODS, ale alespoň rétoricky se k hlavním západnímu proudu stále hlásí. Tím se liší od stran, které je neustále a stále více popírají.
Je to dáno tím, že v současnosti u nás nemáme žádnou významnější demokratickou opozici. Tudíž veškerá kritika tradičních stran zní ze strany populistů a jsou to většinou úplné nesmysly. Každý pokus o racionální kritiku politiků hlavního (pro)západního proudu je pak často vnímán jako nahrávaní této iracionální kritice. Ale racionální kritiku liberálně demokratického mainstreamu potřebujeme jako sůl.
Opět se můžeme inspirovat v zahraničí. Je tady například Benjamin Talis, který se hlásí k „novém idealismu“ a který říká, že problémem současného západního mainstreamu je fakt, že rezignoval na přinášení naděje v lepší budoucnost a jeho politici se pouze změnili na jakési údržbáře současného stavu, kteří se bojí jakýchkoliv odvážných reforem, které by lidem přinesly naději, a to jak na poli politickém, tak ekonomickém. Tito udržovači rozpadajícího se statusu quo odmítají chápat současný svět jako kolbiště souboje mezi západním liberálně demokratickým proudem a autoritářstvím, kde musí Západ usilovat o vítězství a napnout všechny síly k jeho dosažení.
Člen německého progresivní think tanku Dar Progressive Zentrum Florian Ranft zase říká, že evropská extrémní pravice staví svou rétoriku zejména na slibech větší bezpečnosti a svobody. Ano, má pravdu, bezpečnost a svoboda jsou typická pravicová témata, která ale extrémní pravice překroutila a udělala si z nich své hlavní téma. Je nutné, aby i levicové, progresivní a liberální strany, které chtějí něco znamenat, tyto témata bezpečnosti a svobody vzaly za své a začaly je řešit na základě svých hodnot a přestaly nad nimi ohrnovat nos.
Je potřeba, aby strany západního hlavního proudu u nás i jinde pochopily, že věci jako boj proti změnám klimatu, lidská práva, sjednocování Evropy a dnes už bohužel čím dál tím častěji podpora Ukrajiny, nejsou témata, kterými mohou voliče mobilizovat pro sebe, ale jsou to témata, kterými jsou voliči mobilizování proti nim. Tato témata by se měla stát benefity, které od voličů získají, pokud najdou odpovědi na požadavek evropské, potažmo západní veřejnosti po bezpečnosti a svobodě a taky pokud obnoví naději na rostoucí ekonomickou prosperitu, z které ale bude něco mít většina obyvatelstva, jak tomu bylo na Západě v 50. a 60. letech, kdy liberálně demokratický konsenzus začal vznikat.
Ve skutečnosti mají vliv na úpadek liberálně demokratického Západu, jehož jsme součásti vliv oba tyto faktory (plus internet a sociální sítě) a je vlastně úplně jedno jaký je přesně poměr a který převažuje. Protože oba jsou významné. Diskuze o tom, jestli je potřeba spíše bojovat s dezinformacemi, nebo jestli je třeba se zaměřit na zlepšení práce politiků, je spíše akademická.
Ve skutečnosti je třeba dělat oboje. Pokud to liberálně demokratičtí politici nepochopí u nás i v zahraničí, čeká nás velmi temná budoucnost.
