Článek
Ve chvíli vzniku tohoto textu ještě nejsou známy výsledky evropských voleb, ale lze očekávat, že dopadnou podle očekávání. Posílí pravice, posílí také populisté a posílí také proruští populisté. Ale pro evropská liberálně demokratická většina zůstane zachována.
A teď jde o to, jakým způsobem se bude evropská východní politika ubírat dál. O tom, jak je na tom Ukrajina a jak jsme my Evropané na tom s hledání peněz na pomoc Ukrajině jsem psal v minulých dvou článcích.
Ale peníze skutečně nejsou všechno. I kdyby se nepoměr peněz, které dáváme na pomoc Ukrajině vyrovnal nebo překonal částku, kterou do války „investuje“ Rusko, jsou tady další problémy.
Nejsme schopni dodávat včas a v potřebné kvalitě
Toto je asi největší problém. Možná dokonce větší než peníze samotné. Ruská válka na Ukrajině ukazuje, jak jsou západní země nepružné v ochotné přijmout strategické ekonomické a technické kroky nutné k porážce Ruska. Tempo výroby zbraní a munice je v Rusku několikanásobně větší než na celém Západě, přestože Západ je ekonomicky a technologicky vyspělejší. Dokud se toto nezmění, nebudeme schopni Ukrajině pomoci natolik, aby byla schopna Rusko porazit. Válka na Ukrajině se změnila na válku opotřebovávácí a Rusko hraje na to, že ono tuto zátěž vydrží déle než pohodlní zejména Evropané.
V ruské válce na Ukrajině se také posouvá válečná technologie. Masové nasazení a malých a levných dronů degradovalo až dosud vychvalované zbraně jako jsou těžké tanky a to na obou stranách. Ruská převaha v rušičkách deklasuje moderní západní naváděnou munici.
Je Západ ochoten mentálně přijmout, že spousta jeho vychvalovaných zbraní se stává zastaralými a že je potřeba hledat proti-zbraně a nová řešení pro novou techniku a taktiku užívanou na Ukrajině? Jsme ochotni tato řešení nalézat tak rychle, abychom byli schopni Ukrajině pomoci? Zatím se zdá, že v rychlosti přijímání vojenských inovací bylo celé NATO předstiženo nejen Ruskem, ale i chudou Ukrajinou.
A přitom byly doby, kdy Západ uměl rychle vyvíjet nové válečné vynálezy a rychle je uvádět do praxe – třeba radar za války. Ve stejném období také Západ uměl budovat válečné výrobní kapacity v řadu měsíců a chrlit neuvěřitelné množství zbraní a materiálu. Američané byli schopni logisticky pokrýt celý svět (válka na Ukrajině trvá 2,5 roku, jsme tedy jakoby v polovině roku 1944, bráno od Pearl Harbouru, kdy začala invaze v Normandii, pro kterou bylo vyrobeno stovky vyloďovacích člunů a lodí a tuny zbraní pro invazní armády), od východní fronty, přes spojence na Západě až po své vysunuté jednotky na druhém konci Tichého oceánu.
Jak to, že už tohle neumíme?
Umíme to, ale nemáme k tomu vůli. Buďto se bojíme radikálně naladěné a agresivní menšiny zpracované populisty a ruskou propagandou, nebo prostě nectíme, že situace je podobně kritická jako v dobách druhé světové války. Jenže ona je. To, že Putin vede horkou válku jen proti Ukrajině a proti Západu jen tu hybridní, by nás nemělo mást.
Klademe si omezení
Bojí se politici Ruska a zejména jeho jaderných zbraní? Bojí se zatažení do přímých bojů? Bojí se reakce veřejnosti? Tohle úzce souvisí s výše zmiňovanou vůlí. Odvaha.
Odvaha dodat Ukrajině ty samé zbraně, které má Rusko. To přece není tak moc.
Zdá se, že obava z toho, co se stane, když západní zbraně budou dopadat na ruské území v posledních dnech konečně padla, ale je vinna 2 roky hloupého omezování dodávek pro Ukrajinu.
Ale třeba Taurusy jsou pořád tabu.
Úvahy o přímém zapojení
Existují dvě iniciativy, které by znamenaly přímé nebo alespoň zapojení západních zemí do ruské války na Ukrajině. Francouzský nápad poslat na Ukrajinu vojáky, kteří by tam školili Ukrajince. Čekalo se, že Macron oznámí tohle během oslavy vylodění v Normandii, ale neudělal to. Bylo to zřejmě jen politická hra. Ale díky za ní. I takové politické hry umožňují mentálně připravit Západ na to, že je potřeba Ukrajině pomoci více a odvážněji. Ono by nakonec to nasazení francouzských vojáků, kterých by bylo maximálně desítky tisíc, v tak velké válce, jako je ta ruská na Ukrajině, zase moc nezměnilo. Ale to, že se o tom už nebojíme mluvit, je jistý posun správným směrem.
Další iniciativou, která naopak přichází od německých opozičních poslanců je vytvoření koridoru na západní Ukrajině, který by bránilo NATO svými Patrioty před ruskými raketovými útoky. Patrioty, které by byl umístěny za hranicí. Na území NATO.
I to je užitečný plán, který sice nebude mít rozhodující vliv, ale mentálně nás více sblíží s bránicí se Ukrajinou. Bohužel o něm není v poslední době příliš slyšet. Tak snad nezapadl.
Jak je vidět, není to opravdu jen o penězích. Je to hlavně o vůli a odvaze. O pochopení vážnosti situace.
Dokud Západ nepochopí vážnost situace a dokud politici nenaleznou odvahu k tomu, aby s tím radikálně něco udělali, nebudeme schopni Ukrajině účinně pomoci.
Lze jen doufat, že k nalezení této odvahy a vůle dopomohou i tyto evropské volby. A pokud ne, měla by evropská veřejnost organizovaně a systematicky tlačit na evropské i národní politiky, aby tu odvahu a vůli hledali. To je náš úkol jako občanů. Pokud chceme tuto geopolitickou konfrontaci přežít a zůstat svobodní.
