Článek
Proč tolik voličů hlasuje proti demokracii? Počet voličů, kteří demokracii nenávidí, kteří jsou přesvědčení, že za demokracie jim je hůře, než bylo, či bude za diktatury, je nebezpečně velký. Tento fenomén je rozšířený zejména ve východní Evropě, případně dalších regionech, které nemají několika set letou demokratickou tradici a místním populistům se podařilo část voličů přesvědčit, že jejich nostalgické vzpomínky na mládí v diktatuře a totalitě nejsou jen sentimentem, ale objektivní realitou. Tito lidé demokracii nenávidí a přejí si její konec. Je to sentiment, je to emoce, a proto jsou to nejvášnivější odpůrci demokracie. Jsou většinou nepřesvědčitelní. Ne racionální cestou. Dezinformace posilují jejich pocit.
A samozřejmě vychovávají si další generaci odpůrců demokracie. Jen snad tady existuje ještě šance. Část této další generace, pro které je zkazka o idylické totalitě alespoň stejná pohádka jako pověst o idylické demokracii. Tyto lidi snad lze přesvědčit.
Další skupině voličů na demokracii nezáleží. Jejich problémy, které mají nebo o kterých si myslí, že je mají, je tíží natolik, že se jim otázka, zda ten, koho budou volit, uchová nebo zničí demokracii zdá naprosto nepodstatná. Toto není specialita východu. Tato skupina tvoří velkou část antidemokratických voličů globálně. Dezinformace posilují jejich přesvědčení v tom, že jsou v problémech, případně jim další problémy předestírají. Existuje šance tyto lidi dostat zpátky na „náš břeh“. Jednak omezením dezinformací a jednak pozitivní politickou nabídkou na řešení reálných problémů těchto lidí.
Znova je však nutno podotknou, že to, co tito lidé definují, jako svůj problém, objektivním problémem být nemusí a naopak. Ti lidé mohou mít nějaký problém, který ani nejsou schopni formulovat. Snaha o získaní těchto voličů tak nesmí probíhat na základě jejich argumentů, ale na základě objektivního posuzování reality. Jít na ruku těmto voličům a přitakat jejich argumentům znamená často sklouznout k populismu.
Jen v několika málo zemích se daří na tyto voliče apelovat v tom smyslu, aby před problémy, které vnímají, upřednostnil demokracii. To se letos v létě povedlo ve Francii, která má více než dvou set letou republikánskou tradici, která je ještě úzce propojena s národním povědomím.
Třeba v Česku, kde žádnou tak hlubokou a extenzívní demokratickou tradici nemáme, takový zázrak čekat nelze a snaha politiků o apel na demokratické hodnoty, je ztrátou času a energie.
Pak je tu skupina voličů, která na demokracii věří a záleží jim na ní, ale opět působením dezinformací a neustálého vymývaní mozků ze strany populistů, ztratili absolutně schopnost rozeznat, co demokracie je a co není. Dezinformátoři a populisté je přesvědčili, že demokracie je to, co chceme my. A to, co chtějí „oni“, je vždy nedemokratické. Že pravda je to, co říkáme my, a to, co říkají „oni“, je lež. Je to jednoduché a lákavé pravidlo pro mnoho lidí, protože to nevyžaduje kritické myšlení. Vlastně to nevyžaduje žádné myšlení.
Voliči těchto stran jsou taky globálním fenoménem, takže voliči Donalda Trumpa mohou mít pocit, že bojují za svobodu, ačkoliv úplně stejný pocit mají voliči, kteří jsou proti němu. To je samozřejmě skvělý recept na roztržení každé společnost a každé země až do stavu občanské války.
Bohužel tady zřejmě ani nepomáhá omezení dezinformací, protože postoj těchto lidí není daný tím, že by měli špatné informace. Spíše je dán tím, že se politickým marketům a dalším demagogům podařilo vytvořit iracionální emocionální pouto k dané straně a politikovi.
Přesvědčit tyto lidi je obtížné a musí se to dělat politickou cestou lepší nabídky.
Samozřejmě, že v každé zemi jsou voliči skutečně demokratičtí. Avšak zdá se, že jejich počet je kriticky malý. Alespoň u nás. A i z těch se zdá největší ta skupina racionálních skeptiků, kteří si nedělají iluze o demokratických stranách, často nesouhlasí s jejich hodnotami a politikou a zhusta je kritizují, ale demokracie je pro ně tak důležitá, že je nakonec jdou volit.
Voličů, kteří souhlasí s politickým programem svých stran a považují ho za nejlepší cestu k udržení demokracie je skutečně málo. A samozřejmě i demokratické strany mají takové fankluby svých nekritických příznivců, kteří hlas pro danou stranu berou jako povinnost vůči svému „klubu“.
Co z toho vyplývá pro politiky, kterým skutečně záleží na demokracii?
Nutnost boje s dezinformacemi.
Nutnost vytvoření pozitivní nabídky, a to i pro voliče, kteří volí nedemokratické strany, ovšem bez sklouzávání k populismu.
Nutnost umět příliš neotrávit pro demokratické skeptiky.
Přestat se obklopovat svými fankluby, které jsou sice příjemné, ale mají minimální vliv na výsledek voleb.
Zdroje:
