Bruno Ganz - jak se z nenápadného Švýcara stal nejděsivější Hitler v dějinách filmu

Bruno Ganz přišel na svět 22. března 1941 v Curychu. Narodil se do obyčejných poměrů - otec byl Švýcar a pracoval jako dělník, matka pocházela ze severní Itálie. Tahle směs švýcarské ukázněnosti a italského temperamentu se později v jeho projevu často připomínala, i když u něj nikdy nešlo o nic nápadného. Ganz nebyl herec, který by na sebe potřeboval strhávat pozornost. Spíš působil jako někdo, kdo dlouho mlčí, dívá se kolem sebe a pamatuje si věci, kterých si ostatní ani nevšimnou.

Dospíval ve Švýcarsku krátce po válce. Země nebyla zničená tak jako Německo nebo Rakousko, ale válka byla přítomná i přesto, že se jí člověk neúčastnil. Byla za hranicemi, v paměti lidí, v řečech dospělých, v opatrnosti celé doby. Ganz vyrůstal právě v tomhle prostředí - ne sice dramatickém navenek, ale poznamenaném tím, co se stalo kolem.

K herectví se dostal brzy. První filmovou roli měl už jako devatenáctiletý, jenže žádná rychlá kariéra z toho nebyla. Nestal se přes noc objevem, o kterém se všude psalo. Jeho cesta byla pomalejší a mnohem víc vedla přes divadlo. A právě to pro něj bylo důležité. Na jevišti se učil držet slovo, rytmus, pauzu i ticho. Učil se, že herec nemusí každou emoci hned ukázat divákovi pod nos. Někdy je silnější, když ji nechá jen proběhnout obličejem, pohledem, nepatrným zaváháním.

Tohle se mu pak vrátilo ve filmu. Ganz nikdy nepůsobil jako člověk, který „hraje velkou roli“. Často byl nejpřesvědčivější právě tehdy, když jako by nic zvláštního nedělal. Postava prostě byla na místě, dýchala, přemýšlela, nesla si své vlastní věci. A divák měl pocit, že před sebou nevidí výkon, ale člověka.

V roce 1970 se Bruno Ganz připojil k berlínské Schaubühne, jedné z nejdůležitějších německojazyčných scén poválečné Evropy. Spolupracoval tam s režiséry jako Peter Stein, Peter Zadek, Claus Peymann nebo Luc Bondy. To nebyla běžná divadelní štace, ale prostředí, které formovalo celé generace herců a režisérů. Schaubühne kladla důraz na souhru, intelektuální práci s textem a na herectví, které nevycházelo z efektu, ale z hlubokého pochopení postavy.

Ganz v tomto prostředí rychle vyrostl v mimořádnou osobnost. Nestrhával na sebe pozornost, ale dokázal být na jevišti neobyčejně pravdivý. Jeho projev nebyl okázalý. Neměl potřebu přehrávat, tlačit na hlas, dělat velká gesta. U něj často působilo silněji ticho než výkřik. I proto se stal jedním z nejuznávanějších divadelních herců německy mluvícího prostoru.

Význam jeho divadelní práce dokládá i Ifflandův prsten, který získal v roce 1996. Jde o mimořádně prestižní ocenění, předávané podle tradice jednomu z nejvýznamnějších herců německojazyčného divadla. Ganz ho zdědil po rakouském herci Josefu Meinradovi. Nebyla to cena popularity, ale uznání herecké autority.

Ve filmu se Ganz objevoval už od 60. let, ale skutečně výraznou filmovou tváří se stal až později. Patřil k hercům, kteří nezískávají diváky jedním gestem nebo jednou slavnou pózou. Člověk ho musel chvíli sledovat. Teprve potom bylo jasné, jak přesně pracuje s pohledem, pauzou, únavou v obličeji nebo nepatrným zaváháním před větou.

V 70. letech se objevil ve filmech, které ho postupně dostaly do širšího evropského povědomí. Důležitá byla například spolupráce s Éricem Rohmerem ve filmu „Markýza z O“. Ještě známější roli mu přinesl Wim Wenders ve filmu „Americký přítel“ z roku 1977. Ganz v něm hrál Jonathana Zimmermanna, obyčejného muže, který je vtažen do světa zločinu a manipulace. Právě tady se naplno ukázalo, jak dobře umí hrát člověka, který se ocitá pod tlakem a pomalu se vnitřně rozpadá.

Nebyl to typ „velkého hrdiny“. Často hrál lidi zranitelné, pochybující, unavené nebo postavené před situaci, na kterou nejsou připraveni. V tom byla jeho síla. Dokázal dát důstojnost i postavám, které mohly snadno působit nenápadně. U něj měl každý člověk vnitřní život.

V roce 1979 si zahrál Jonathana Harkera v Herzogově filmu „Nosferatu – fantom noci“. Herzogův film byl temný, pomalý a znepokojivý, mnohem víc meditace o strachu a smrti než běžný horor. Ganz do něj přinesl přesně ten druh civilnosti, který kontrastoval s přízračností Klause Kinského v roli upíra. Nebyl jen obětí děje. Byl člověkem, který se ocitá tváří v tvář něčemu, co přesahuje běžnou zkušenost.

Právě to se v jeho kariéře opakovalo. Ganz často stál mezi světem každodennosti a něčím větším, nejasným, někdy duchovním, někdy děsivým. Nebyl herec, který by takové role „vysvětloval“. Spíš v nich dokázal zůstat otevřený. Divák měl pocit, že postava sama přesně neví, co se s ní děje. A tím byla uvěřitelná.

Nejpoetičtější a možná nejkrásnější rolí Bruna Ganze zůstává anděl Damiel ve Wendersově filmu „Nebe nad Berlínem“ z roku 1987. Film se odehrává v rozděleném Berlíně, ještě před pádem zdi. Andělé v něm chodí mezi lidmi, slyší jejich myšlenky, pozorují jejich bolest, samotu, radost i strach, ale nemohou přímo zasahovat. Damiel touží po lidském životě. Chce cítit tíhu těla, chuť kávy, dotek, lásku, konečnost.

Tohle byla role, která jako by byla pro Ganze napsaná. Jeho anděl nebyl nadpozemsky vznešený. Byl tichý, soustředěný, trochu smutný a velmi pozorný. Nedíval se na lidi shora. Díval se na ně s něhou a zvědavostí. A právě proto film fungoval tak silně. Damielova touha stát se člověkem nepůsobila jako pohádkový motiv, ale jako hluboká potřeba zakusit život naplno, i s jeho bolestí.

„Nebe nad Berlínem“ se stalo jedním z nejslavnějších evropských filmů 80. let a Ganzova role Damiela patří k jeho nejvýraznějším výkonům. Mnozí ho dodnes znají právě jako herce, který dokázal zahrát anděla bez sentimentu.

Ačkoli filmové publikum zná Ganze hlavně z Wenderse nebo z „Pádu Třetí říše“, pro německojazyčné divadlo měl podobně velký význam jeho Faust. V roce 2000 hrál v monumentálním nastudování Goetheho „Fausta“ v režii Petera Steina. Šlo o obrovský projekt, který zahrnoval obě části Goethova díla a trval mnoho hodin. Pro herce to byla fyzicky i psychicky nesmírně náročná práce.

Faust je role, která může snadno sklouznout k velkým slovům a akademické strnulosti. U Ganze však měla lidský rozměr. Jeho Faust nebyl jen učenec posedlý poznáním, ale člověk unavený vlastním věděním, nespokojený s hranicemi lidského života a zároveň nebezpečně přitahovaný možností je překročit. I tady se ukázalo, že Ganz nejlépe funguje tam, kde se v jedné postavě potkává touha, vina, únava a neklid.

Největší mezinárodní pozornost mu přinesl film „Pád Třetí říše“ z roku 2004, v němž ztvárnil Adolfa Hitlera během posledních dnů v berlínském bunkru. Byla to role mimořádně riskantní. Hitler se ve filmu dá zahrát mnoha špatnými způsoby - jako démon, jako karikatura, jako křičící šílenec, jako historický symbol zbavený lidských rysů. Ganz se vydal jinou cestou.

Jeho Hitler je nemocný, vyčerpaný, třesoucí se, paranoidní, výbušný i chvílemi téměř banálně zdvořilý. Právě tahle kombinace byla pro mnoho diváků znepokojivá. Ganz neudělal z Hitlera monstrum z jiné planety. Ukázal člověka, který byl schopen obludného zla, ale zároveň existoval v konkrétním těle, s hlasem, návyky, gesty a každodenními projevy. Tím ho neomlouval. Naopak. Připomněl, že dějinné zlo nepřichází vždy v podobě mýtu. Někdy má lidskou tvář, a právě proto je tak nebezpečné.

Film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Ganzův výkon byl široce oceňován. Jedna scéna, v níž Hitler v bunkru propadne zuřivosti, se později stala internetovým fenoménem a byla mnohokrát parodována. To ale nic nemění na tom, že původní výkon je herecky mimořádně přesný a děsivý.

Je zvláštní, že herec tak jemný, zdrženlivý a poetický je pro část světového publika nejznámější právě rolí Hitlera. U Bruna Ganze to ale není jen náhoda. Jeho kariéra se často pohybovala mezi krajnostmi. Hrál anděla i diktátora, zranitelné muže i postavy zatížené vinou, lidi tiché i lidi na hraně rozpadu. Kritici po jeho smrti často připomínali právě tento rozsah: málokterý herec dokázal tak přesvědčivě obsáhnout tak vzdálené polohy lidské zkušenosti.

Sám Ganz nebyl hercem jedné masky. Nepatřil k těm, kteří v každém filmu hrají v podstatě sami sebe. Uměl se proměnit, ale nikdy ne lacině. Nepotřeboval k tomu velké vnější triky. Jeho proměna šla zevnitř. V Damielovi byla lehkost a tichá touha. V Hitlerovi tik, třes, zuřivost a tělesný rozklad. V jiných rolích únava, ironie, laskavost nebo osamělost. Vždycky však zůstávala patrná inteligence člověka, který přesně ví, co dělá.

Ganz se objevil i v anglicky mluvených filmech. Hrál ve snímcích jako „Hoši z Brazílie“, „Luther“, „Mandžuský kandidát“, „Předčítač“, „Neznámý“ nebo „Konzultant“. Nikdy se však nestal hollywoodskou hvězdou. Možná ani nechtěl. Jeho dráha byla evropská nejen původem, ale i povahou. Patřil k hercům, kteří nepotřebovali být všude. Vybíral si role, které mu dávaly smysl, a mezi filmem a divadlem se pohyboval bez potřeby definitivně opustit jedno kvůli druhému.

O soukromém životě Bruna Ganze se nikdy nemluvilo tolik jako o jeho práci. Byl ženatý se Sabine Ganz, s níž měl syna Daniela, ačkoli manželé žili dlouhou dobu odděleně. Jeho dlouholetou partnerkou byla divadelní fotografka Ruth Walz. V roce 2018 mu lékaři diagnostikovali rakovinu. Zemřel 16. února 2019 ve věku 77 let ve Švýcarsku.

Jeho smrt vyvolala silnou odezvu nejen v německy mluvících zemích. Psalo se o něm jako o jednom z největších evropských herců své generace. Nešlo jen o počet rolí nebo slavných filmů. Šlo o kvalitu přítomnosti, kterou měl na jevišti i před kamerou. Někteří herci po sobě zanechají výrazné postavy. Bruno Ganz po sobě zanechal způsob herectví.

Byl to herec detailu, ale ne malosti. Dokázal obsáhnout velké dějinné i duchovní motivy, aniž by z nich dělal pózu. V tom byl možná jeho největší dar. Ať hrál anděla, Fausta, nemocného muže, obyčejného člověka v cizím světě nebo Hitlera v posledním stadiu sebeklamu, vždycky hledal lidské jádro postavy. Ne proto, aby ji omlouval. Ale proto, aby ji pochopil natolik přesně, že jí divák uvěří.

A právě proto jeho herectví nestárne. Nebylo postavené na módě, efektu ani dobové manýře. Bylo postavené na pozornosti. Bruno Ganz se nedíval na postavy zvenčí. Vstupoval do nich tiše, trpělivě a s respektem. A když se mu to podařilo, nezůstával na plátně herec Bruno Ganz. Zůstával člověk, kterého hrál.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/film/2019/feb/16/bruno-ganz-actor-who-played-hitler-in-downfall-dies-aged-77

https://www.rogerebert.com/features/bruno-ganz-1941-2019

https://www.criterion.com/current/posts/6202-bruno-ganz-i-know-now-what-no-angel-knows

https://www.lucernefestival.ch/en/program/directory-of-artists/bruno_ganz/904

https://wimwendersstiftung.de/en/for-bruno-ganz-22031941-16022019/

https://www.irozhlas.cz/kultura/film/bruni-ganz-herec-zemrel-pad-treti-rise-svycarsko_1902161156_anj