Chtějí vypadat jako Barbie a Ken. Honba za dokonalostí nemá konce a může je stát i zdraví nebo život

Ještě donedávna byla plastická chirurgie v očích veřejnosti něco, co se týkalo jen malého počtu osob. Operace nosu, úprava prsou nebo facelift existovaly dávno, ale většina lidí o nich mluvila potichu, stydlivě, skoro omluvně. Dnes je situace jiná. Kosmetické zákroky se staly součástí běžné řeči, sociální sítě je proměnily v obsah a obličej se začal upravovat podobně samozřejmě, jako se dřív vybíral nový účes. Jenže s tím se nenápadně změnilo i něco jiného: představa, co je vlastně normální. Když člověk každý den „scrolluje“ kolem vyhlazených tváří, plných rtů, zúžených nosů a lícních kostí vytvarovaných tak přesně, až působí digitálně, začne si na to zvykat. A co bylo ještě před pár lety extrémní, začne vypadat skoro běžně. Odborné přehledy i profesní organizace plastických chirurgů už několik let upozorňují, že sociální sítě, selfie kultura a filtry reálně ovlivňují to, co lidé po estetických zákrocích chtějí. Americká akademie obličejové plastické a rekonstrukční chirurgie například uváděla, že v roce 2019 hlásilo 72 procent jejích členů pacienty, kteří chtěli podstoupit zákrok mimo jiné proto, aby vypadali lépe na „selfíčkách“. Systematické přehledy z posledních let pak popisují souvislost mezi časem stráveným na sociálních sítích, nespokojeností se vzhledem a větší ochotou uvažovat o kosmetických procedurách.

Právě v tomhle prostředí začaly vznikat příběhy lidí, kteří se rozhodli nechat se upravit mnohem víc než jen „trochu“. Část z nich chtěla vypadat jako panenka, část jako kreslená postava, část jako vlastní, pečlivě vyretušovaná verze sebe sama. Někteří se postupně stali celebritami internetu, jiní odstrašujícími případy, další ikonami nočního života nebo televizních show. Když se ale odhlédne od prvního šoku, ukáže se, že ty příběhy nejsou stejné. U někoho je v pozadí hra s obrazem, u někoho posedlost dokonalostí, u někoho i genderová identita, u někoho obyčejné rozhodnutí vzít tělo do vlastních rukou a udělat z něj skoro umělecký projekt. Společné mají hlavně to, že u většiny z nich nezačal extrém extrémem. Začal drobnou změnou. A pak další. A další…

Extrémní tělesné modifikace: tetování bělma, rohy, kovové zuby. Někteří už člověka ani nepřipomínají

Jedním z nejznámějších jmen celého fenoménu je Valeria Lukyanova, Ukrajinka, kterou média svého času překřtila na „Human Barbie“. Když se kolem ní v první polovině minulé dekády rozpoutala obrovská pozornost, působila skoro jako něco mezi internetovým mýtem a performancí. Obrovské oči, úzký pas, dlouhé blond vlasy, téměř porcelánová tvář a stylizace, která vypadala spíš jako 3D render než živý člověk. Sama se ale označovala jinak, používala jméno Amatue a dlouhodobě tvrdila, že její vzhled není výsledkem desítek operací, ale kombinace make-upu, stylingu, cvičení a jen minimálních chirurgických zásahů; veřejně připouštěla hlavně zvětšení prsou. Důležité ale je, že u ní nešlo jen o fyzickou podobu. V profilech a rozhovorech vystupovala jako někdo, kdo si kolem vlastního vzhledu vytvořil celou ideologii, směs spirituality, sebeprezentace a zvláštní představy o dokonalosti. GQ ji tehdy popisovalo ne jako oběť tlaku, ale jako člověka, který si svou image zcela vědomě postavil jako symbol moci, odlišnosti a sebeutváření, i když zároveň budil silně rozporuplné reakce. Na jejím případu je dobře vidět, jak internet změnil pravidla hry: ještě před sociálními sítěmi by se podobná stylizace možná nikdy nestala globální senzací. Online prostředí z ní ale udělalo fenomén a zároveň zrcadlo doby, která už nedokáže úplně rozeznat, kde končí tělo a začíná pečlivě vyrobený obraz.

V jiné poloze stojí Jessica Alves, dříve známá jako Rodrigo Alves a léta popisovaná jako „Human Ken Doll“. Narodila se v Brazílii, dlouho žila ve Velké Británii a její příběh bývá často redukovaný na počet zákroků. Jenže to nejzajímavější na ní není samotné množství operací, ale to, jak se během let měnil jejich smysl. Nejdřív šlo o snahu dosáhnout dokonale plastového, panenkovského mužského vzhledu, později se příběh posunul k ženské identitě a dalším zákrokům spojeným s tranzicí. Ve veřejných zdrojích se opakovaně objevují desítky až více než stovka procedur, včetně opakovaných operací nosu, modelace čelisti, implantátů, výplní a dalších zásahů. Zároveň je ale u Jessicy velmi dobře zdokumentovaná i druhá strana podobného projektu: tělo se začne bránit. O jejích komplikacích se psalo opakovaně, včetně poškození nosu po mnoha rhinoplastikách, ztráty čichu, problémů s hojením a později i sepsí po další operaci nosu. Sama přesto v rozhovorech říká, že zákroky chápe jako investici do štěstí a že přestat by pro ni znamenalo vzdát se verze sebe sama, kterou si vybudovala. U ní je dobře vidět, jak tenká je hranice mezi proměnou a nekonečnou údržbou. Jakmile se člověk jednou rozhodne, že jeho tělo není hotové, může se velmi snadno stát, že hotové nebude nikdy.

Švédka Pixee Fox šla ještě o kus dál směrem k biologicky nemožnému ideálu. Na rozdíl od lidí, kteří chtěli vypadat „jen“ dokonaleji, ona opakovaně říkala, že její inspirací nebyl reálný člověk, ale kreslené a komiksové postavy. Chtěla vosí pas, nerealistické proporce a vzhled, který se víc blíží ilustraci než lidské anatomii. Právě proto se kolem ní tolik mluvilo o kontroverzním odstranění šesti žeber, díky kterému se snažila dosáhnout extrémně úzkého pasu. Ve veřejných vystoupeních uváděla, že má za sebou přibližně dvě stovky procedur a že jen část z nich byly velké operace. Její příběh není jen o chirurgii, ale i o tom, jak se člověk začne měřit podle estetiky, která v reálném světě vlastně nikdy neplatila. Disneyovské nebo komiksové proporce nejsou „lepší verze“ člověka. Jsou to stylizované fantazie. Když se je někdo pokouší převést do reálného těla, nutně naráží na tělesné limity. Její příběh tak ukazuje, že současná kultura už neprodává jen krásu, ale i naprostou neskutečnost. Přesto Pixee už ani zdaleka není jedinou, kdo si pro vysněnou krásu nechal odstranit žebra či jiné kosti a jejich části.

Zcela jiný tón má příběh Anastasiie Pokreshchuk z Kyjeva. Kdybyste se na její starší fotografie podívali bez kontextu, nejspíš by vás vůbec nenapadlo, že z ní jednou bude internetová celebrita spojená s extrémními výplněmi. Sama ale otevřeně říkala, že zlom přišel ve chvíli, kdy si poprvé nechala upravit tvář a zalíbilo se jí, jak moc se její obličej změnil. Postupně se proslavila především extrémně zvětšenými lícními kostmi, doplněnými výplněmi rtů, botoxem a dalšími úpravami. Podle rozhovorů začala s injekcemi kolem šestadvaceti let a časem zašla tak daleko, že si některé výplně aplikovala sama a chlubila se tím i veřejně. Anastasia se nestaví do role oběti. Netvrdí, že se něco zvrtlo. Naopak. Opakovaně říká, že se jí ten vzhled líbí, že se po úpravách cítí sebevědomější a že jí vadí spíš to, jak moc ostatní potřebují její rozhodnutí hodnotit. Její případ je dobrým připomenutím, že ne všechny extrémní proměny vznikají z lítosti nebo psychického rozvratu. Někdy jde prostě o estetickou volbu, kterou většina lidí nechápe.

Bulharka Andrea Ivanova představuje další kapitolu téže logiky, jen možná ještě viditelnější. Do médií vstoupila jako žena, která chce mít „největší rty na světě“, později sama říkala, že jejím cílem je vzhled připomínající panenky Bratz. Podle opakovaných rozhovorů začala s výplněmi v roce 2018 a v dalších letech podstoupila desítky procedur, nejen rtů, ale i čelisti, tváří a prsou. Její tvář se stala téměř symbolem přefouknuté estetiky sociálních sítí, přesně té, která se rodí na pomezí filtru, trendu a záměrné nadsázky. Zároveň se ale v rozhovorech objevovaly i velmi konkrétní důsledky - potíže s jídlem, s artikulací a opakovaná varování lékařů, že další zákroky v některých oblastech mohou být rizikové až život ohrožující. Andrea přesto dál trvá na tom, že jde o její tělo a její rozhodnutí. Právě u ní je dobře vidět další rys dnešní doby - čím výraznější proměna, tím víc pozornosti online. A čím víc pozornosti, tím těžší je z koloběhu vystoupit, protože člověka živí právě obraz, který si vytvořil.

Pokud ale někdo podobnou estetiku zosobňoval dávno před nástupem Instagramu, byla to Amanda Lepore. Americká performerka, modelka a ikona newyorské klubové scény je důležitá právě proto, že její příběh ukazuje, že touha stát se „živou panenkou“ není úplně nový internetový výmysl. Lepore začala s přechodem velmi mladá, už v dospívání, a v New Yorku se později proměnila v jednu z nejvýraznějších figur nočního života. Její vzhled byl roky postavený na záměrně přehnané sexualizované estetice: extrémně plné rty, přehnané ženské křivky, stylizace inspirovaná starým hollywoodským glamour a zároveň vědomě umělý, skoro kreslený efekt. V rozhovorech mluvila o tom, že její vzhled nebyl jen snahou „projít“ jako žena, ale vytvořit zcela vlastní druh ženskosti, nadsazený a skoro ikonický. Amanda Lepore se svou proměnou nezačala na základě nereálných představ získaných na sociálních sítích, ale spíš jako dlouhodobý umělecký i identitární projekt. Přesto i tady platí, že se z těla nakonec stane objekt neustálého sledování a komentářů. Amanda Lepore byla pro část publika bohyně stylu, pro jinou část naopak karikatura. A právě ten rozpor se s podobnými proměnami táhne pořád: člověk si vytvoří vlastní obraz, ale veřejnost ho okamžitě začne brát po svém.

Vedle ní působí Justin Jedlica skoro technokraticky. Také on byl roky označován za „lidský Ken“, ale na rozdíl od jiných případů nepůsobil jako někdo, kdo bezhlavě skáče po dalším zákroku. Naopak. Ve veřejných profilech opakovaně vystupoval jako člověk, který estetickou chirurgii bere skoro designérsky. Mluvil o stovkách až později tisícovce procedur, o implantátech na míru, o modelaci ramen, zad nebo nohou a o spolupráci s výrobci silikonových implantátů na vývoji vlastních tvarů. Sám opakovaně říkal, že jeho cílem nikdy nebylo stát se přesnou kopií Kena, ale vytvořit personalizovanou, vylepšenou verzi sebe sama. Jeho příběh ukazuje jednu méně moralizovanou pravdu: část lidí nevstupuje do plastické chirurgie kvůli nenávisti k sobě, ale kvůli fascinaci možností upravit si tělo jako objekt. To samozřejmě neznamená, že tam nejsou rizika nebo posedlost, ale dává to celému tématu jiný rozměr. Ne jen „jsem škaredý, opravte mě“, ale „můžu si navrhnout vlastní tělo“. V tom je Justin spíš produktem doby, která se naučila přemýšlet o sobě jako o projektu, jen ten projekt dovedl dál než většina ostatních.

A pak existují i příběhy, které jsou mnohem temnější a méně glamorózní. Jedním z nejčastěji zmiňovaných je případ Hang Mioku z Jižní Koreje. Nejde o hvězdu sociálních sítí ani o člověka, který by si z extrémního vzhledu vybudoval značku. Naopak. Její jméno se do světa dostalo jako varování. Podle dlouhodobě citovaného případu začala s plastickými operacemi už v mládí a postupně jich absolvovala tolik, že jí další lékaři odmítali vyhovět. Tím ale celý proces neskončil. Když jí další zákroky nebyly doporučeny, začala si podle médií a lékařských komentářů aplikovat látky sama, nejprve silikon a později dokonce obyčejný kuchyňský olej. Výsledek byl devastující: obličej se silně deformoval, tkáně byly poškozené a následná rekonstrukční léčba byla dlouhá a náročná. Její příběh bývá často zjednodušován do titulku o „ženské posedlé plastikami“, ale spíš ukazuje, co se stane, když se z touhy po korekci stane spirála, v níž už člověk nedokáže přijmout odmítnutí ani vlastní obraz. V kontrastu k lidem, kteří své proměny vystavují jako triumf, působí Hang Mioku jako připomínka, že tělo se nemusí stát dílem ani ikonou. Může se stát i místem katastrofy.

Když se všechny tyhle osudy poskládají vedle sebe, nevychází z nich jednoduchá moralita typu „plastiky jsou zlé“ ani pohodlný opak, tedy „každý ať si dělá, co chce, a tím to končí“. Realita je složitější. Sociální sítě skutečně vytvářejí tlak na vzhled a odborná literatura i plastičtí chirurgové to popisují poměrně jasně. Zároveň ale není pravda, že by každý extrémní případ byl jen mechanickým důsledkem Instagramu. Někteří z těch lidí začali dřív, než filtry ovládly svět. Někteří řešili gender, jiní image, jiní opravdu jen chtěli být vidět a být jiní. Co je ale spojuje, je posun hranice. Jakmile se drobná úprava přestane vnímat jako výjimka a začne být běžná, otevře se prostor i pro další krok. A ten další krok se pak velmi snadno obhájí tím, že přece nejde o nic tak výjimečného. Jen o trochu víc výplně. O ještě užší nos. O další opravu. O ještě jednu proceduru, která konečně všechno srovná. Jenže často nesrovná. Jen posune normu o pár centimetrů dál.

Tělo už není jen něco, co máme. Je to něco, co prezentujeme, upravujeme, srovnáváme, ladíme a někdy i prodáváme. U někoho to skončí u botoxu, u někoho u rtů, u někoho u radikálního přepracování obličeje a identity. A čím víc se obraz sebe sama přesouvá do online prostoru, tím větší je pokušení začít upravovat i to, co bylo kdysi považované za jasně dané. V tomhle smyslu nejsou „živé Barbie“ a „živí Kenové“ jen podivné atrakce na okraji společnosti. Jsou spíš její přehnanou, ale docela přesnou karikaturou. Ukazují, co se stane, když se ideál krásy přestane brát jako nedosažitelná reklama a začne se chápat jako úkol. A když se člověk rozhodne ten úkol plnit až do chvíle, kdy už se nepodobá ani sobě, ani člověku z filtru, ale jen představě, kterou si sám vyrobil. V lepších případech bez zdravotních následků.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.cureus.com/articles/276677-social-media-influence-on-body-image-and-cosmetic-surgery-considerations-a-systematic-review#!/

https://www.plasticsurgery.org/news/articles/navigating-social-medias-influence-on-plastic-surgery-decisions

https://time.com/5357262/snapchat-plastic-surgery

https://www.thesun.ie/fabulous/14372065/jessica-alves-100-surgeries-nose-job-sepsis

https://www.news.com.au/lifestyle/beauty/cosmetic-surgery/human-ken-doll-jessica-alves-shares-photos-after-botched-chin-filler/news-story/8073184f2ec51835a83df183d74a6825

https://www.thesun.co.uk/fabulous/26321442/anastasia-pokreshchuk-cheekbones-face-surgery

https://www.thesun.co.uk/fabulous/27926422/worlds-biggest-lips-filler-andrea-ivanova

https://www.interviewmagazine.com/fashion/amanda-lepore

https://intothegloss.com/2014/01/amanda-lepore

https://abcnews.com/Health/PainManagement/story?id=6249414&page=1

https://www.lidovky.cz/relax/lide/zivy-ken-od-barbie-justin-jedlica-uz-podstoupil-128-operaci.A131110_102128_lide_hm

https://www.expresfm.cz/ostatni/kdysi-nadherna-modelka-se-stala-zrudou-kdyz-si-kvuli-posedlosti-plastikami-napichala-do-obliceje-stolni-olej/

https://www.youtube.com/watch?v=pS3UYUFYrLk