Článek
Tento trend je vidět zejména ve vyspělých zemích. Už tak mnohdy dost nízká porodnost stagnuje nebo dokonce klesá, zatímco v rozvojových zemích neustále roste. Současně s tím dochází ke stárnutí celkové populace, neboť lidé stárnou a mladých je v návaznosti na nižší porodnost čím dál méně a ani migrace tento trend nedokáže zvrátit.
Extrémním případem je například Japonsko. Japonci se jednak dožívají velmi vysokého věku, století lidé nejsou žádnou vzácností, zároveň se tam ale rodí čím dál méně dětí. Výkon ekonomiky postupně klesá, protože podíl ekonomicky aktivních lidí se snižuje. Kromě toho se snižuje i chuť Japonců nakupovat, což může být taktéž dáno věkem, kdy starší lidé mnohdy nemají potřebu neustále hromadit nějaký majetek, kupovat nejnovější věci apod.
Politici a odborná i laická veřejnost ve vyspělých zemích proto čím dál častěji diskutují o tomto tématu a připravují se na to, že jej budou muset v dohledné době nějakým způsobem vyřešit, protože se nedá očekávat nějaký zázračný zvrat. A pomohl by vůbec?
Věk pro odchod do důchodu
Třaskavé a velmi (ne)populární téma, většinou související s důchodovou reformou. Každá země si podmínky pro možný odchod jedince do důchodu stanovuje sama. Co však mají ale všechny státy společné je skutečnost, že realita by si vyžadovala postupné zvedání věku potřebného pro odchod do důchodu, ale lidé toto zvyšování vnímají velmi negativně a bouří se proti tomu. V zemích, kde jsou stávky a demonstrace na denním pořádku, jako třeba ve Francii, mají politici v tomto směru velmi svázané ruce, protože společnost se proti zvýšení důrazně ohradí a začnou nepokoje. U nás tak silná tradice demonstrací není a i když se konají, nebývají v takové intenzitě jako jinde. Proto je zde větší šance na prosazení vyššího věku, nicméně je potřeba počítat se silnými odezvami společnosti.
Měl by se vůbec věk pro odchod do důchodu zvyšovat? Většina lidí zvyšování odmítá, protože počítají s tím, že už ve věku kolem 60 let budou v takovém zdravotním nepohodlí, že vyšší věk je pro ně ze zdravotního hlediska neakceptovatelný. Zároveň by také rádi strávili v důchodu rozumný čas, kdy si budou ještě schopni užívat života, aniž by je trápily závažné zdravotní problémy.
Zde dochází k prvnímu paradoxu - lidé se dožívají vyššího věku, což s sebou tedy nese i více let strávených v důchodu. To se jen těžko ufinancuje, takže tato skutečnost je jedním z důvodů, proč by měl věk pro odchod narůstat. Proti tomu by se asi nedalo nic namítat, ale skutečnost, že střední délka života (naděje dožití) roste, ještě neznamená, že roste i počet let, kdy se člověk cítí dostatečně fit. Moderní medicína nám sice umožňuje vyřešit nebo alespoň odlehčit řadu zdravotních potíží, ale mnohdy to podle mého názoru vede opravdu jen k prodloužení života, ale ne k jeho dostatečné kvalitě (kterou si však každý představujeme trochu jinak).
Odpor ke zvyšování věku nutného pro odchod do důchodu je tak pochopitelný. Nebere však ohled na současnou situaci (což může, ale nemusí být špatně).
Stárnutí populace, nedostatek dětí a ekonomicky aktivních obyvatel
Zvyšování věku pro odchod do důchodu má za cíl nejen snížení pravděpodobné doby strávené v důchodu, a tím i nižší náklady na vyplácení důchodů, ale také udržení dostatečného počtu ekonomicky aktivních lidí, kteří do tohoto průběžného systému přispívají. Je však otázkou, jestli udržení starších lidí v pracovním prostředí bude reálné. Jedna věc je nastavený věk pro odchod a druhá, jak se lidé budou skutečně cítit, jak budou schopní a výkonní. Když pomineme část pracovníků, kteří budou mít kvůli těžké práci nárok na dřívější odchod, tak i mnoho lidí z běžných zaměstnání pravděpodobně už nebude schopných podávat takové výkony, aby se vyplatilo je zaměstnávat. Mohou už být častěji nemocní, problémy s kostmi a klouby jim mohou znemožňovat do té doby běžnou pracovní aktivitu… A ne každý zaměstnavatel bude takovým pracovníkům schopný nabídnout pozici, která pro ně bude vzhledem k jejich stavu a kondici vhodnější. Může se tak stát, že sice zvýšíme věk odchodu do důchodu, abychom tyto lidi udrželi v pracovním procesu a oni tak mohli ještě chvíli přispívat do systému, ale v reálu budou v mnoha případech často na neschopenkách nebo na úřadech práce a budou pobírat podporu nebo dávky. Nebude to nakonec pro státní kasu horší výsledek? O frustraci a psychických problémech takových lidí ani nemluvě.
Zvyšme porodnost, to nás zachrání
A nyní se dostávám k bodu, který ve vyspělých společnostech často rezonuje. Velmi často odborníci zmiňují, že je potřeba podporovat mladé páry, aby neváhaly nad rodičovstvím a porodnost se zase začala zvyšovat. Více dětí znamená více ekonomicky aktivních budoucích pracovníků.
Tímto argumentem kromě odborníků často mávají i lidé z řad běžné veřejnosti. Často lidé ze starší generace, kteří byli zvyklí na to, že mladý pár se vzal a měl děti. Nyní vnímají, že lidé se do rodičovství nehrnou, což jim často mají za zlé a označují to za sobecké chování, pohodlnost a neochotu se omezovat dítětem. Pokud by měli všichni děti, pracovní síla by byla do budoucna zajištěna a s tím údajně i průběžný důchodový systém. Opravdu?
Když se na to podíváme jednoduchou matematikou a vezmeme v potaz tvrzení, že potřebujeme, aby porodnost rostla, protože jen tak bude dost dětí, které do budoucna zabezpečí i narůstající počet lidí v důchodu, pak nám vyjde jednoduchý výsledek. Pokud bude v další generaci více dětí, pak za nějakou dobu i tyto děti dospějí do důchodového věku a budeme znovu potřebovat ještě více dětí, aby zajistily vyšší počet důchodců. V podstatě bychom se tak měli neustále množit víc a víc. Je to sice trochu zjednodušené, protože se na tomto koloběhu podílí více faktorů, ale princip je jasný. Byl by tento způsob - neustále se zvyšující porodnost - dlouhodobě nebo dokonce trvale udržitelný? Těžko.
Někdo by mohl argumentovat, že ani zdaleka nejsme tolik zalidněným státem, abychom museli řešit, jestli je zvyšování porodnosti udržitelné. Jenže zvyšující se zalidněnost má vliv na spoustu dalších věcí. Z těch nejzásadnějších bych jmenoval třeba zmenšování se životního prostoru pro jednotlivce nebo zvyšování spotřeby potravin a vody. Je mi jasné, že pro někoho by větší množství lidí na menším prostoru nebyl žádný zásadní problém a s chutí by žil třeba v Hongkongu, ale troufám si tvrdit, že většina lidí má ráda svůj prostor a nepotřebuje narážet na davy lidí na každém kroku. Pokud se na to podívám z globálního hlediska, tak i když někteří odborníci tvrdí, že nás ještě zdaleka není tolik, kolik by mohlo být, za mě už jsme planetu přelidnili a tzv. „overpopulation“ považuji za největší globální problém, který je příčinou řady dalších, více či méně závažných problémů.
Abych však nebyl příliš jednostranný, nic není jenom černobílé. Za znečišťování planety plundrování zdrojů mohou především „bohaté vyspělé státy“, které přelidněné nejsou, zatímco přelidněné rozvojové země se na tom podílejí výrazně méně. Což však souvisí spíše s „bohatstvím/chudobou“ obyvatel, než s tím, jestli je daná země přelidněná, či nikoliv. Pokud by v takovém, třeba africkém, státě místní lidé najednou zbohatli na úroveň běžnou v evropských nebo severoamerických státech, pak by s největší pravděpodobností adekvátně stoupla i míra znečišťování. Tato problematika je však celkově velmi složitá a pro tento článek není tolik relevantní.
Vyčítat mladým lidem, že se nehrnou do plození dětí a k saturaci svých případných rodičovských pudů raději zvolí pořízení pejska či jiného mazlíčka, je podle mě nesmyslné. Každý by měl mít v tomto směru svobodnou možnost volby, neboť se jedná o jeho život. Rozhodně mi to přijde zodpovědnější, než si pořídit tři čtyři děti a nemít je jak uživit a spoléhat se na to, že mi s tím pomůže společnost.
Bezdětní lidé častěji odvedou do systému více peněz na odvodech, neboť nestráví čas na mateřské a rodičovské dovolené. Potenciální rodič, který by se věnoval malým dětem, obvykle maminka, neztratí čas a může i nadále rozvíjet svou kariéru, stoupat v pomyslném žebříčku a vydělávat více, čímž opět více odvedou a také mají možnost se sami více zabezpečit. Na západ od nás sice maminky často zvládají kariéru i s malými dětmi, ale mnohdy za cenu toho, že se svým dětem nemají šanci tolik věnovat a více využívají služeb různých chův. Jestli je to adekvátní cena za to, že se rodič může vrátit rychleji do práce a více vydělávat, to už si musí zhodnotit každý sám.
Nemáš děti, nebude se o tebe mít kdo starat a nikdo ti nebude vydělávat na důchod
Dalším častým argumentem je fakt, že pokud lidé nemají děti, ve stáří je nebudou moci požádat o pomoc. Dříve bylo zvykem, že se mladší generace staraly o ty starší, když přišel čas a staří lidé už nebyli schopni se o sebe postarat v plném rozsahu. Jenže dříve se do důchodu také odcházelo dříve a tak mohla mít dcera nebo syn čas se ještě starat o své rodiče. Převedeno do dnešní doby by takový potomek ještě stále chodil do práce a už by se musel starat o své rodiče. V některých případech by se možná současně staral ještě o své děti, neboť se posunul i věk, kdy si lidé děti pořizují.
Zaplatit pečovatelku, která by starším rodičům pomohla, nebo zajistit jim místo v domově, kde by o ně bylo postaráno po celý den v případě, že už by to bylo potřeba, není pro každého reálné. Takové služby jsou jednak poměrně drahé, a jednak jsou tyto domovy často velmi vytížené a čekají se pořadníky.
Lidé, kteří nemají děti, s tím musí počítat a musí se snažit dostatečně zajistit tak, aby byli schopni fungovat co nejdéle, a v případě, že to už bude potřeba, aby byli schopni si zaplatit takové služby, které jim v běžném životě na stará kolena pomohou. A za mě je to upřímně mnohem lepší varianta, než zajištění do budoucna vůbec neřešit a spoléhat na podporu a péči ze strany svých dětí, které budou mít samy starostí nad hlavu.
Pokud bychom tedy chtěli za každou cenu mluvit o sobectví, co je tedy sobečtější? Nemít děti a postarat se o sebe sám včetně tvorby úspor na dobu, kdy možná budu potřebovat profesionální pomoc, nebo děti mít a až přijde čas, očekávat (nebo dokonce vyžadovat) od nich podporu a péči? Řada lidí se pak mnohdy diví, když jejich potomci odcestují trvale do zahraničí nebo jsou natolik zaměstnaní, že prostě nemají čas být každý den u svého rodiče.
Mít děti, či nemít? Toť otázka.
Jestli mít děti, nebo je nemít, by mělo zůstat svobodnou volbou každého z nás. A toto rozhodnutí by nemělo být nijak popotahováno v různých diskusích a rozepřích o důchodech, neboť je do značné míry irelevantní. Pokud člověk děti má, je to dobře, děti budou v následujících letech zase přispívat k chodu společnosti a vynahradí tak čas, který jeden z rodičů (nebo oba) strávili méně ekonomicky aktivním životem, protože se o tyto děti starali. Pokud člověk děti nemá, pak také dobře. Je plně ekonomicky aktivní a častěji myslí na to, že se na stáří musí zajistit sám. Výjimky se samozřejmě najdou v obou táborech.
Co tedy s důchodovým systémem, který se pomalu a postupně začne nejspíš hroutit? Bez změny myšlení to dost dobře nepůjde. Musíme vzít za své, že to, jak se budeme ve stáří mít, záleží především na nás samotných a na tom, jak se na toto období připravíme. Stát by měl zajišťovat jen nezbytně nutnou podporu, síť poslední záchrany, která zachytí případy, které se budou vymykat obecně nastavenému systému. Zároveň by ale měl stát reflektovat tuto potřebu sebezajištění a adekvátně tomu nastavit daňová pravidla a možnosti, které lidé budou mít, aby se dokázali včas zajistit.
Anketa
Sepsáno na základě vlastního názoru a informací z následujících zdrojů:
https://www.novinky.cz/clanek/finance-zamestnanci-chteji-do-penze-v-60-letech-jenze-plany-vlady-jsou-jine-40467484
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-japonci-starnou-a-neutraceji-proc-uz-zeme-neni-svetovou-ekonomickou-trojkou-246118
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99elidn%C4%9Bn%C3%AD
