Článek
Upozornění: článek popisuje průběh popravy, není vhodný pro citlivější povahy
V roce 1890 se ve Spojených státech chystali poprvé popravit člověka elektrickým proudem. Mělo to být něco nového, modernějšího. Hlavně prý mnohem milosrdnějšího než oběšení, při kterém se někdy stávalo, že odsouzený nezemřel hned a dlouhé minuty se dusil před očima svědků. Elektřina měla podobné problémy vyřešit. Pustí se proud a je hotovo. Žádné dlouhé umírání, žádné zbytečné trápení.
Jenže ono to s tou elektřinou nebylo tak jednoduché. Lidé sice už věděli, že dokáže člověka zabít, ale jak přesně bude působit při takovém použití, to nikdo pořádně nevěděl. Pokusy na zvířatech byly jedna věc, skutečná poprava člověka druhá. Přesto se do toho pustili.
V New Yorku dokonce přijali zákon, který elektrickou popravu zavedl. A pak už bylo potřeba najít prvního odsouzence. Jmenoval se William Kemmler. A 6. srpna 1890 se jeho jméno zapsalo do historie způsobem, který si patrně nikdo z těch, kdo nový vynález prosazovali, nepředstavoval.
William Kemmler
William a jeho poslední hádka s Tillie
William Kemmler nebyl žádný velký zločinec, o kterém by se psalo v novinách. Narodil se v roce 1860 v rodině německých přistěhovalců a živil se různě, mimo jiné prodával zeleninu. Moc dobře se mu ale nedařilo. Pil, měl problémy s penězi a jeho soukromý život také nebyl zrovna klidný.
Žil s Matildou Zieglerovou, které všichni říkali Tillie. Moc idylické soužití to nebylo. Hádali se, do toho alkohol, žárlivost a další problémy. O jejich společném životě toho nevíme mnoho, ale víme, jak skončil.
Na konci března 1888 se znovu pohádali. Kemmler tvrdil, že mu Tillie ukradla peníze a chce od něj odejít kvůli jinému muži. Pak odešel. Jenže ne proto, aby se uklidnil. Vzal sekeru, vrátil se a zaútočil na ni. Tillie několikrát udeřil. Nešlo o jeden úder v afektu, po kterém by se člověk ještě mohl snažit tvrdit, že nevěděl, co dělá. Útok byl mimořádně brutální a žena mu podlehla.
Zajímavé je, co následovalo. Kemmler se totiž nepokusil zmizet ani se nějak zvlášť nesnažil zahladit stopy. Odešel k sousedovi a řekl mu, že Tillie zabil. Brzy nato skončil v rukou policie. Soud ho v roce 1889 uznal vinným vraždou prvního stupně a odsoudil k smrti. V té chvíli ještě nemohl tušit, že se o jeho životě nebude mluvit jen kvůli vraždě. Stal se totiž vhodným kandidátem pro něco, co se mělo stát velkou technickou novinkou.
Edison měl vlastní důvod, proč se mu elektrické křeslo líbilo
Tady se příběh trochu zamotává. Do celé věci totiž zasáhl i Thomas Edison. Na konci 19. století se ve Spojených státech odehrával souboj, kterému se později začalo říkat válka proudů. Edison prosazoval stejnosměrný proud, zatímco George Westinghouse podporoval střídavý. Nešlo jen o nějakou technickou hádku několika vynálezců. Ve hře byly obrovské peníze a budoucnost elektrifikace celé země.
Střídavý proud měl jednu velkou výhodu. Dal se poměrně snadno transformovat a přenášet na velké vzdálenosti. Edisonovi se to samozřejmě nelíbilo. A právě tady přišel s nápadem, který dnes působí dost cynicky. Začal upozorňovat na nebezpečnost střídavého proudu. Předváděl, jak dokáže usmrtit zvířata, a podporoval jeho použití při popravách. Chtěl, aby si lidé spojili technologii jeho konkurenta se smrtí.
Elektrické křeslo tedy nebylo jen otázkou trestního práva. Tak trochu se z něj stala i součást obchodní války. Westinghouse z toho pochopitelně radost neměl. Odmítal, aby se jeho technologie používala k popravování lidí. Když se Kemmlerovi právníci pokoušeli dosáhnout zrušení rozsudku, Westinghouse jim dokonce finančně pomáhal. Jenže neuspěli.
V květnu 1890 už bylo rozhodnuto. Kemmlerovi právníci se sice pokusili popravu zastavit a obrátili se až na Nejvyšší soud, ale ani tam neuspěli. Soud neshledal, že by použití elektrického křesla odporovalo ústavě. A tak se začalo připravovat všechno potřebné. První člověk měl být popraven elektřinou.
Stalo se to 6. srpna ve věznici Auburn v New Yorku. Ráno se tam sešlo asi pětadvacet lidí. Lékaři, vězeňští úředníci, několik dalších svědků. Nebyla to žádná běžná poprava. Všichni věděli, že budou přítomni něčemu, co se dosud nestalo. A nejspíš byli zvědaví, jak to celé dopadne.
Kemmlera přivedli ke křeslu. Připevnili mu elektrodu k hlavě, další na záda, místa kontaktu navlhčili a připoutali ho. Celé zařízení bylo připravené. V místnosti se čekalo na jedinou věc. Někdo musel dát pokyn, aby pustili proud.
Kemmler se údajně choval poměrně klidně. Před samotným výkonem pronesl několik slov a podle některých dobových záznamů se dokonce snažil spolupracovat. V 6 hodin 49 minut pustili proud.
První výboj trval přibližně sedmnáct sekund. Kemmlerovo tělo se prudce napjalo. Potom proud vypnuli. A čekali. Jenže muž nezemřel. Lékaři zjistili, že stále dýchá. Elektrický proud ho sice zřejmě připravil o vědomí, ale nezabil ho.
Všichni tam přišli sledovat první úspěšnou popravu novým způsobem. Místo toho měli před sebou člověka, který po zásahu elektřinou stále žil. Nějakou dobu se radili, co dál. Nakonec rozhodli, že proud pustí znovu. Tentokrát silnější.
Kemmler byl prvním člověkem odsouzeným k trestu smrti za pomoci elektrického křesla
To, co následovalo, nikdo nechtěl vidět
Druhý výboj měl přibližně 1 030 voltů a trval podstatně déle. Některé dobové popisy uvádějí kolem dvou minut. A tehdy se z údajně moderní a humánní popravy stala podívaná, na kterou přítomní jen tak nezapomněli.
Kemmlerovo tělo se začalo zahřívat, zpod elektrod se objevil kouř a místností se šířil zápach spáleného masa. Někteří svědkové později popisovali, že pohled na popravu byl nesnesitelný. Nešlo už jen o to, že první pokus selhal. Teď bylo zřejmé, že ani druhý výboj nepůsobí tak, jak si jeho konstruktéři představovali. Celé to trvalo několik minut.
Když lékaři konečně konstatovali smrt, bylo po všem. První člověk popravený na elektrickém křesle byl mrtvý. Jenže nikdo nemohl tvrdit, že jeho konec byl rychlý a důstojný. Při následné prohlídce se ukázalo, že tělo utrpělo rozsáhlá tepelná poškození. Zvlášť vážně byla zasažena místa pod elektrodami. Popáleniny byly natolik hluboké, že se zasahovaly až k páteři.
Někteří zastánci elektrického křesla se i po tomto všem snažili tvrdit, že metoda vlastně uspěla. Argumentovali tím, že Kemmler po prvním výboji necítil bolest, protože byl v bezvědomí. Jenže to samozřejmě nebylo možné s jistotou dokázat.
George Westinghouse měl na celou událost poněkud jiný názor. Když se dozvěděl, jak poprava proběhla, údajně poznamenal, že by s Kemmlerem udělali lépe, kdyby ho prostě zabili sekerou. Těžko se mu divit.
Pokus, který nezastavil další popravy
Po tom, co se stalo Kemmlerovi, by člověk čekal, že s elektrickým křeslem bude konec. Jenže nebyl. Zařízení se trochu upravilo, změnil se postup a popravovalo se dál. Zájem o nový způsob vykonávání trestu smrti neutichl. Postupně ho převzaly i další americké státy.
V roce 1901 na elektrickém křesle skončil třeba Leon Czolgosz. To byl muž, který zastřelil prezidenta McKinleyho. A další popravy následovaly. Elektrické křeslo se v Americe zabydlelo na dlouhá desetiletí. Docela paradox, když si člověk vzpomene, jak dopadlo jeho první použití.
Kemmler už se z historie nevytratil. Jeho jméno se objevuje pokaždé, když se píše o začátcích elektrických poprav. Asi by přitom málokdo čekal, že se zrovna on stane součástí takové události. Zabil ženu, se kterou žil, skončil odsouzený k smrti a pak ho vybrali pro něco, co mělo být velkou novinkou. Jak moc se to nepovedlo, už víme.
Mělo jít o konec krutých poprav. Ve skutečnosti se první elektrická poprava sama stala jedním z nejhorších příkladů toho, jak krutě může dopadnout snaha udělat zabíjení trochu přijatelnější.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.kvety.cz/lide/william-kemmler-prvni-popraveny-na-elektrickem-kresle-rok-1890/
https://nasregion.cz/strasna-smrt-na-elektrickem-kresle-poprve-jiz-pred-129-lety-a-s-edisonovym-prispenim-122210/
https://plzenoviny.cz/william-kemmler-byl-prvnim-popravenym-na-elektrickem-kresle-hezka-podivana-to-nebyla/
https://www.dotyk.cz/publicistika/william-kemmler-vrah-jehoz-poprava-vstoupila-do-dejin-20190123.html
