Článek
Reaguji na článek autorky Chrissie, která se ve svém textu zamyslela nad schopnostmi a ochotou některých lékařů a také nad tím, jak těm dobrým můžeme vyjádřit vděčnost. V některých ohledech musím s autorkou souhlasit, v jiných ale ne.
Jaký by měl být dobrý lékař?
Asi se všichni shodneme, že dobrý lékař by měl mít především dostatek znalostí v oboru, kterému se věnuje. A schopnosti, díky kterým své znalosti upotřebí v praxi tak, aby pomohl ke zlepšení stavu pacienta. Pochopitelně, jinak na tom bude asi lékař čerstvě po škole a jinak lékař, který má za sebou roky praxe. Ale rozhodně to neznamená, že čerstvý lékař bude méně schopný. Jenom o délce praxe to totiž není. Medicína se rychle posouvá dopředu a je potřeba sledovat nejnovější možnosti a poznatky. I mladý lékař s krátkou praxí tak může být mnohem schopnější než lékař starší, který však trochu rezignoval na moderní poznatky a jede si stále „postaru“.
Pokud se však lékař neustále vzdělává a sleduje nové studie, pak v kombinaci s roky praxe má předpoklady k tomu, aby byl ve svém oboru velmi dobrý.
Jenom znalosti a schopnosti však k tomu být „dobrým“ lékařem nebo lékařkou nestačí. Lékař by měl být i dostatečně empatický a ohleduplný vůči pacientům, protože ti jsou často ve zranitelné pozici vůči lékaři, často jsou ovlivněni strachem o své zdraví, mohou být ve stresu, podráždění, hledají pomoc. To neznamená, že by si lékař měl nechat líbit cokoliv, ale měl by mít pochopení a být schopný člověka usměrnit a uklidnit. A ne každý má tyto schopnosti. Částečně se to dá naučit, ale mnohdy musíte mít i základ ve své povaze. Ale i lékaři jsou jenom lidé, a tak někteří mohou být dobří ve své práci, ale v kontaktu s pacientem už pokulhávají. Pokud pracují v kolektivu, pak jejich spolupracovníci mohou tuto slabou stránku trochu dorovnat, pokud pracují sami, pak si pacient musí sám říct, jestli jsou schopnosti daného lékaře natolik dobré, že stojí za to k němu chodit i přesto, že neumí s pacienty jednat, nebo zda to za to nestojí.
Osobně jsem měl ve svém životě štěstí spíše na lékaře, kteří byli ochotní a milí, aspoň v rámci možností. Je jasné, že i lékař může mít špatný den, kdy je bez nálady nebo unavený. V tomhle směru si myslím, že je velká škoda, že jsou lékaři zavaleni obrovským množstvím administrativy (máme lékařku i v širší rodině, takže občas slyšíme, co všechno musí vyplňovat, evidovat atd.) a o to méně se pak často věnují pacientovi. Ani jejich den není nafukovací a pokud mají pomoci všem pacientům, kteří se jim nahrnou do čekárny nebo kteří jsou na čekací listině, do toho u všech vyplnit potřebnou administrativu (i když s tím někdy pomáhají sestřičky či jiný personál), pak se často mohou pacientovi věnovat jen po nezbytně nutnou dobu.
Také často záleží i na samotném pacientovi, jak se chová k lékaři. Pokud přijde arogantní pacient a něčeho se vehementně dožaduje, pak musí čekat, že ani lékař nebude oplývat srdečností.
Přesto jsem měl tu „čest“ přijít do kontaktu i s lékaři, kteří možná svoji práci umí, aspoň průměrně, protože kdyby ji neuměli vůbec, předpokládám, že by tam nebyli, ale jejich chování vůči pacientům bylo velmi špatné. Jeden z takových lékařů pracuje v nemocnici. Měl jsem to „potěšení“ s ním asi třikrát přijít do kontaktu, z toho jednou večer na pohotovosti a dvakrát už na lůžkovém oddělení. Předesílám, že na pohotovost nechodím zbytečně a v evidenci dané nemocnice již mám několik záznamů opakujících se příhod, kvůli kterým jsem byl okamžitě hospitalizován. Lékař se však ve všech případech choval velmi arogantně, nadřazeně, měl tendenci problém bagatelizovat, nevhodně vtipkovat. A to nejen v mém případě, ale i u ostatních pacientů, kteří leželi na pokoji. Jeho jednání je natolik nepříjemné, že kdybych dopředu věděl, že bude mít službu zrovna tento lékař, pravděpodobně bych riskoval prodlevu a radši vyrazil do jiné nemocnice, než abych musel zažívat jeho jednání. Nevím, jestli by pomohla nějaká stížnost vedení, dokonce si myslím, že se musel už někdo průbojnější ozvat, ale lékař je stále stejný, takže to asi nikam nevedlo. Nebo se nikdo neozval a popravdě, ani já se neozvu, nemám na to povahu, a tak si za to mohu možná i trochu sám.
Také jsem zažil několik lékařů, které bych asi neoznačil za vyloženě milé, ale ani ne nepříjemné. Takových možná bude většina, prostě vystupují profesionálně, na první pohled možná bez emocí, ale chápu, že je potřeba si mnohdy udržet odstup a také ne každý chce hned rozvíjet nějakou extra komunikaci. Za den se u lékaře vystřídá dlouhá řádka pacientů a kdyby se měl lékař s každým vybavovat, moc toho nestihne.
Dobrý lékař by tedy měl být podle mě znalý svého oboru, šikovný, aby znalosti upotřebil v praxi, slušný vůči pacientovi a důvěryhodný, aby se u něj pacient cítil dobře.
Vztah pacient - lékař
Když už bychom měli dobrého lékaře, měli bychom mít i dobrého pacienta. Aby byl vztah vyrovnaný, protože to nikdy není jednostranné. Dříve byl vztah pacient - lékař trochu nevyrovnaný, lékař stál nad pacientem a ten byl v podřízené pozici. Aspoň většinou se to tak vnímalo, lidé vzhlíželi k lékařům jako k autoritám. V dnešní době se tato energie trochu posunula a pacient už není vnímaný jako podřízený vůči lékaři, ale spíše jako rovnocenný partner a vztah je často označovaný ne jako pacient a lékař, ale jako klient a lékař.
Ať tak nebo tak, řada lidí cítí vůči lékařům stále úctu, respekt a vnímá je jako autoritu. Profese lékařů je stále vnímána jako jedna z nejprestižnějších. A myslím si, že je to tak dobře. Profese to není jednoduchá, ostatně práce s lidmi je vždycky velmi těžká a kromě toho leží na lékařích velká zodpovědnost.
Aby lékaři mohli dobře vykonávat svou práci, potřebují i oni vhodné podmínky. Některé jako pacienti ovlivnit nemůžeme (např. již výše zmíněnou byrokracii), jiné však ano. Neměli bychom lékaře zatěžovat problémy, které nevyžadují jeho pozornost. Někteří lidé chodí k lékaři s drobnými problémy, které by mohli pořešit sami nebo stačí jen pár dní počkat, aby problém pominul. Když pominu hypochondry, kteří za to nejspíš ani nemohou, pak je řada lidí, kteří chodí k lékařům, i když jejich stav pozornost lékaře nevyžaduje. Pro někoho to může být divné až nepochopitelné, asi málokdo chodí k lékaři rád, ale opravdu i takoví lidé jsou. U některých z nich se jedná spíše o společenský problém - často jde o starší nebo osamocené lidi, pro které je návštěva lékaře způsobem, jak se dostat mezi lidi, jak s někým navázat řeč a jak být aspoň na chvíli středem pozornosti.
Ale jsou i lidé, kteří jen mají pocit, že potřebují ošetřit nebo že jim lékař může mávnutím kouzelného proutku pomoci. Typické je to třeba v období respiračních onemocnění. Mnoho lidí není schopno pochopit, že na virové onemocnění není důvod (a ani to není žádoucí) předepisovat antibiotika, protože ta jsou jen na bakteriální onemocnění a na virové nepomohou. Přesto se vytrvale dožadují antibiotik, vysvětlení jim nestačí a cítí se dotčeně, že jim lékař doporučí jen podpořit imunitu a ležet v posteli. Nedej bože, když si dovolí říct, že by s tím měli zůstat doma a nechodit mezi lidi, protože to jen roznáší dál. Lékaři tak musí (ne)trpělivě neustále vysvětlovat, což jim bere cenný čas. A dobrou náladu.
Pak jsou také lidé, kteří vůči lékařům vystupují velmi arogantně, jako k někomu, kdo je tu vlastně k jejich službám a měl by jim plnit jejich přání a potřeby. Jsou schopní na lékaře být neslušní až hrubí, zvyšovat hlas nebo i vyhrožovat stížností, a to zcela neopodstatněně.
Vztah pacient-lékař by měl být vzájemně se respektující. Pacient by měl znát, na co má právo, co může od lékaře požadovat a jak se bránit v případě, že se vůči němu nechová lékař profesionálně. Na druhou stranu by měl být ale pacient vůči lékaři slušný, nezatěžovat lékaře zbytečnostmi (samozřejmě jsou případy, kdy může být člověk přesvědčen, že se jedná o něco vážného a nakonec se přijde na to, že jde o drobnost), dodržovat domluvený postup léčby a především - dodržovat domluvené termíny.
Dodržování termínů
Řada lidí si to ani neuvědomuje, ale pokud mají domluvený termín u lékaře a nedorazí, aniž by dali včas dopředu vědět, že se nemohou dostavit, značně tím lékaře zatěžují a také brání jiným pacientům v přístupu k léčbě. U některých lékařů jsou poměrně dlouhé čekací lhůty a pokud se pacient v domluvený čas nedostaví, lékař nemá šanci obvolat jiné pacienty a nabídnout jim volný termín. Sám tak má „prostoj“, i když jej někdy může využít třeba právě k nějaké administrativě, přijde o peníze, neboť nedošlo k žádnému výkonu, který by mohl vystavit pojišťovně k úhradě, a čas, který by mohl být věnován nějakému pacientovi, který čeká na ošetření, vyjde vniveč.
Nejspíš i proto si někteří lékaři chtějí účtovat peníze za zápis termínu. Aby lidi donutili přijít nebo se včas omluvit. A nelze jim to mít za zlé. Bohužel si za tuto nepříjemnost - platba za domluvení termínu - budeme jako pacienti moci sami, respektive ti z nás, kteří nechodí na domluvené termíny.
Projev vděčnosti
Nyní se vrátím k počátku a k reakci na hlavní téma článku, na nějž reaguji. Pokud je pacient s lékařem spokojený, má nějak vyjádřit vděčnost a je to vhodné?
Myslím si, že vděčnosti není nikdy dost. Většině lékařů postačuje, když se pacient chová slušně a dodržuje domluvené. Pokud jim za to člověk i poděkuje, je to o to lepší a nepochybuji, že to lékaře i potěší, když vidí, že jeho práce je oceňována.
Jsou však případy, kdy jako pacienti cítíme obzvlášť velkou vděčnost. Můžeme chtít poděkovat za velmi příjemný a přátelský přístup, za velmi dobrou péči, za povedený zákrok. K vděčnosti můžeme mít nespočet důvodů a mnohdy bychom rádi poděkovali i nad rámec běžného „děkuji“. Ať už lékaři, nebo jinému zdravotnímu personálu, například sestřičkám, které zvláště v nemocnicích pečují o pacienty nejvíce. A v takových případech si myslím, že nikoho neurazí bonboniéra, květina nebo cokoliv jiného, co se hodí jako dárek. Pokud člověk zná daného lékaře lépe, může zvolit i něco adresnějšího, co lékaře potěší. Někdy to může být těžší, člověk si třeba není jistý, jestli zvolený dar daného lékaře nebo lékařku opravdu potěší (má rád sladké? pije víno? líbí se jí gerbery? apod.) a může se stát, že se zrovna netrefíte. Ale nejde přeci jen o dar jako takový - jde o tu symboliku. I pokud nebude lékař zrovna fanda sladkého, určitě ocení poděkování a symbol vděku jako takový. A bonboniéru pak třeba nechá na oddělení pro kolegy/ně nebo potěší někoho doma.
A pokud jste spokojeni s péčí třeba v nemocnici a rádi byste vyjádřili vděčnost celému personálu, pak kromě třeba již výše zmíněné bonboniéry určitě neváhejte a napište vedení daného oddělení nebo nemocnice, jak jste byli s péčí spokojeni. Potěšíte tím jak personál, protože pochvaly není nikdy dost, tak určitě i samotné vedení, které rádo vaši pochvalu zveřejní. Lidé totiž často píší zejména v případech, kdy jsou nespokojení. Ať už stížnosti, nebo špatné recenze. A to je mnohdy frustrující. Slova chvály nebo poděkování jsou tak pohlazením na duši pro ty, kteří do své práce dávají maximum.
Anketa
Článek byl zpracován jako reakce na článek:
https://medium.seznam.cz/clanek/chrissie-spokojenost-s-lekarem-kvetiny-a-bonboniery-jako-projev-vdecnosti-moc-nepomuzou-spis-uskodi-55934
