Článek
Setsuko Thurlow (rozená Setsuko Nakamura) se narodila v Hirošimě v roce 1932. Když jí bylo třináct, byla z ní žákyně dívčí školy Hiroshima Jogakuin a zároveň součást válečného programu, do něhož stát zapojoval studenty. Japonsko tehdy už nemělo dost lidí ani kapacit – a děti se tak stávaly pracovní silou. Setsuko později sama říkala, že fakt, že jim svěřili „důležitou“ práci, byl spíš důkaz zoufalství země než důvěry v jejich schopnosti.
„Byl to můj první den“
6. srpen 1945 pro ni byl zvláštní a výjimečný den už od rána. Podle jejích svědectví to byl totiž její první den v nově přidělené práci v rámci studentské mobilizace. Skupina zhruba třiceti dívek byla vybrána, prošla krátkým zaučením a byla poslána pomáhat v armádním velitelství – dělaly záznamy a asistovaly u „tajné“ administrativy spojené s odposlechy a dekódováním komunikace. Budova, ve které byly, stála asi 1,8 km od hypocentra, a Setsuko byla v okamžiku výbuchu v druhém patře dřevěné stavby.
Záblesk, který nevypadal jako světlo
V 8:15 ráno uviděla podle svých slov skrz okno „modrobílý záblesk“, přirovnávaný k prudkému světlu hořčíku. V řadě svědectví se opakuje i fyzický vjem: pocit, že se vznáší ve vzduchu – jako by ji něco nadzvedlo. Pak ztratila vědomí.
Ten pocit „vznášení“ nebyl žádný klam. Tak se člověk cítil ve chvíli, kdy se pod ním lámou konstrukce, tlaková vlna rozhazuje předměty a člověk už nemá kontrolu nad tím, kde končí podlaha a kde začíná prázdno. Když se probrala, svět nebyl „poškozený“. Svět byl doslova pryč.
Pod troskami - zoufalé prosby o pomoc
Když přišla k sobě, byla uvězněná pod sutinami. Vzduch byl plný prachu a kouře, a ačkoli byl den, ona to vnímala jako soumrak – v jejích popisech se opakuje, že kolem byla tma „jako za šera“, než si oči přivykly.
Nejděsivější je, že její první kontakt s realitou nebyl obraz, ale zvuk. Z trosek slyšela spolužačky – ne křičící, ale šeptající. Ona sama cituje krátké věty, které se v různých verzích opakují: „Maminko, pomoz mi,“ „Bože, pomoz mi.“ Říkala, že nikdo neměl sílu křičet – zbyl jen šepot.
Většina lidí si představí Hirošimu jako výbuch a plameny, možná chaos, křik. Setsuko však díky své zkušenosti dokáže popsat, jaké to bylo skutečně. Minimálně v prvních chvílích bylo strašlivé ticho, kterým se občas prolínal šepot zraněných či zasypaných lidí. Zoufalé prosby dětí i dospělých, dovolávajících se pomoci. Hluboce zakořeněný instinkt, že bezpečí zajistí maminka. Nebo Bůh.
„Nevzdávej to“ – a ruce na rameni
V určité chvíli ucítila dotyk na rameni. V pozdějších letech opakovaně připomínala větu muže, který se k ní dostal: „Nevzdávej to… snažím se tě vyprostit… vidíš světlo?“ V jejím projevu při předávání Nobelových cen se ta věta objevuje jako něco, co si nese dodnes – zapomenout na to už nikdy nedokáže: tlač se ke světlu, plaz se k otvoru.
Když se dostala ven, okolní trosky už hořely. A zatímco ji někdo vytáhl, velká část jejích spolužaček zůstala uvnitř. Setsuko o tom dokáže po čase už mluvit bez emočně vypjatých slov – prostě jen konstatuje, že většina dívek z té místnosti uhořela, protože budova se po zřícení rychle vzňala. Klidné vyprávění však může posluchače zmást. Protože klid je něco, co už nikdy nepocítí. V její duši zůstal šrám, který se zacelit nedokáže.
Město jako noc, postavy jako „průvod“
Když se vydala pryč, měla v hlavě jedinou věc: pryč od ohně, pryč z budovy, pryč z místa, které se měnilo v pec. A teprve tehdy uviděla další lidi.
V jejích svědectvích se opakuje obraz, který je strašně přesný: „Ačkoli bylo ráno, byla tma… a ty tmavé pohybující se objekty byli lidé.“ Mluvila o „průvodu“ – pomalém, šouravém. Používala slovo „duchové“, protože ti lidé „nevypadali jako lidé“. Vlasy jim stály, těla byla oteklá, očouzená, krvavá; kusy kůže a masa visely, některým chyběly části těla. V několika projevech popisuje i extrémní detaily – lidé nesoucí v rukou oční bulvy, jiní mající roztržená břicha.
Hirošima nebyla filmová apokalypsa. Byla to ulice plná lidí, kteří už neměli kůži, jen bolest. A dítě, které mezi nimi hledalo směr, protože někdo řekl „na kopec“, „k vodě“, „pryč“.
Voda: prosby šeptem a improvizovaná pomoc
Setsuko popisovala, že když se dostali ke svahu a k prostoru připomínajícímu vojenské cvičiště, našli tam obrovské množství raněných a umírajících. A znovu – žádné křiky, jen šepot: „Vodu… prosím… vodu.“ Říkala, že chtěli pomoci, ale neměli nádoby, nic, čím by vodu přinesli.
A tak udělaly něco, co by v normálním světě nikoho nenapadlo: šly k potoku, omyly ze sebe krev a prach a roztrhaly si halenky, namočily látku do vody a běhaly s mokrými kusy zpátky. Lidem je přikládaly k ústům, aby z toho vysáli aspoň trochu vlhkosti. Její vzpomínky však končí tragicky: „Takhle většina lidí umírala“ – ne proto, že by voda chyběla, ale protože nebyla síla, prostředky, organizace.
Přeživší neprocházeli jen „peklem“. Oni se v tom pekle snažili fungovat. Dítě, které ještě včera opisovalo dokumenty, nyní trhalo uniformu, aby někomu navlhčilo rty. A zároveň vědělo, že to je směšně málo.
„Naučili jsme se překračovat mrtvé“
Z výpovědi Setsuko doslova mrazí. „Naučili jsme se překračovat mrtvé.“. Zní to hrozně, ale přeživším nic jiného nezbylo, museli se adaptovat na novou situaci. Pokud chcete utéct a přežít, nemůžete se u každého zastavit. Pokud se zastavíte, zůstanete tam. A pokud zůstanete, nejspíš zemřete také.
Mnoho přeživších z těchto důvodů trpělo doživotně psychickým traumatem. Někteří si říkali „proč jsem přežil zrovna já“, ale velmi často se k tomu pojilo i vědomí viny „já jsem přešla přes člověka, který ještě dýchal; já jsem šla dál, protože jsem neměla sílu; já jsem se zachránila, protože mě někdo vytáhl, ale vedle mě jich zůstalo dvacet devět“. Nebyli vinni tím, že se zachránili, nikdo jim nemůže vyčítat, že v rámci sebezáchovy nechali jiné na místě, přesto se to mnohým přeživším stále vrací jako temný stín svědomí.
Když se řekne „lidé měli trvalé následky“, většina z nás si nejspíš představí fyzická zranění. Ta byla strašná. Ale ta psychická traumata nebyla o nic méně závažná.
Setsuko Thurlow se stala jedním z hlasů přeživších, bojujících proti jadernému zbrojení
Kdo se nevrátil
V jejím životopise se opakuje jedno číslo: během výbuchu nebo brzy po něm zemřelo 351 jejích spolužáků a učitelů a také osm členů její rodiny. Mezi nimi její starší sestra a čtyřletý synovec Eiji – dozvěděla se, že šli zrovna přes most, když je zasáhl žár, a že sestra byla spálena k nepoznání.
Setsuko o rodině mluví často stručně, někdy až „chladně“, a sama to později vysvětlila: tehdy nebyla schopná plakat. Ta schopnost přišla až později. A pocit viny z toho, že nedokázala truchlit „správně“, se stal další psychickou zátěží.
Krátce poté: hlad, tyfus a strach z fialových skvrn
Když se řekne „krátce po výbuchu“, spousta lidí si představí třeba jeden dva dny. Jenže u hibakuša (přeživší výbuchu) krátce po výbuchu znamenalo měsíce, ve kterých se začaly dít věci, které tehdejší medicína a společnost obecně neuměly pojmenovat.
Setsuko popisovala příznaky, které dnes odpovídají akutní radiační nemoci: vypadávání vlasů, nevolnost, krvácení dásní. Zmiňovala i ranní rituál, který je až děsivý – že mnoho přeživších si každé ráno kontrolovalo tělo, jestli se neobjevují fialové skvrny (purpura), znak selhávání krvetvorby. V jejích vzpomínkách to znamenalo jediné: „přichází smrt“.
Setsuko opakovaně tvrdí, že měla „štěstí“, že ona i její rodiče přežili a měli kde být – na rozdíl od mnoha lidí, kteří zůstali bez domova a doslova na ulici. Jenže i „štěstí“ v tomhle kontextu znamenalo život ve městě, kde chybělo jídlo, léky, čistá voda a kde se zdravotní péče rozpadla spolu se zbořenými nemocnicemi.
Moment, kdy to na ni dolehlo: až po měsíci
Jedna z nejzajímavějších věcí na Setsuko je, že o vlastní psychice mluví bez příkras. Popsala, že v prvních týdnech byla jakoby otupělá – šok a přehlcení ji držely ve stavu, kdy fungovala, protože musela, ale emočně byla „mimo“. A že poprvé se „opravdu rozplakala“ až později, po tajfunu Makurazaki, který zasáhl Hirošimu víc než měsíc po výbuchu. Teprve tehdy se prý ten zadržený pláč uvolnil.
V prvních dnech a týdnech takto fungovala zřejmě většina přeživších. Žádné silné emoce, organismus nastavený na pouhé přežití. Teprve o něco později se najednou uvolnila „hráz“ a na lidi dolehlo vše, co se stalo. Jen těžko si představit, jak ohromný nápor emocí to musel být.
Přežila zhroucení světa a pak se učila přežívat jeho dozvuky
Setsuko později odešla studovat do zahraničí a nakonec se usadila v Kanadě. Až po letech se z ní stal jeden z nejvýraznějších hlasů hibakuša ve světě – vystupovala na univerzitách, v médiích, a byla jednou z klíčových tváří kampaně ICAN, která získala Nobelovu cenu za mír (převzala ji jménem kampaně).
Příběh Setsuko Thurlow neskončil výbuchem ani hořícím městem. Neskončil ani přežitím. Hirošima pro ni nebyla okamžikem, ale stavem, do kterého se člověk vrací ve snech, v paměti i v obyčejných dnech celá desetiletí poté. To, co si z 6. srpna 1945 nese, nejsou jen obrazy mrtvých spolužáků, ohně a ticha po osmé ráno, ale vědomí, že přežít znamená nést v duši dál i ty, kteří zůstali pod troskami. A právě v tom spočívá síla jejího svědectví: ne v hlasitém obvinění, ale v přesné paměti dítěte, které se naučilo jít dál ve světě, jenž se během jediné vteřiny rozpadl. A které nás varuje, abychom něco podobného už nezopakovali.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.cbc.ca/news/canada/hamilton/setsuko-thurlow-documentary-1.7576597
https://news.harvard.edu/gazette/story/2019/10/hiroshima-survivor-shares-her-experience-with-harvard
https://hibakushastories.org/meet-the-hibakusha/meet-setsuko-thurlow
https://www.global-peace.go.jp/en/picture/en_pic_syousai.php?dt=250625162715&gbID=755
https://rise.icanw.org/setsuko_thurlow
https://www.icanw.org/setsuko_thurlow
https://mainichi.jp/english/articles/20171211/p2a/00m/0na/022000c
https://www.csmonitor.com/World/Making-a-difference/2020/0102/She-survived-an-atomic-bomb.-Now-she-campaigns-against-them
https://www.wagingpeace.org/setsuko-thurlows-award-acceptance-speech
