Článek
Tak na mě zase vykouknul jeden z těch článků, které svým obsahem rozdmýchávají rozepře mezi jednotlivými věkovými skupinami. Je to už takový kolorit, že se čas od času takový článek objeví. A co si budeme povídat, řeči o tom, jak jsou mladší generace horší, se vedou už od dob pravěkých. A nejspíš se povedou i v budoucnu. Proč se ale navzájem urážet? Článek, na který reaguji, čpí sarkasmem už v nadpisu.
Místo činu: autobus
Podezřelí: neuctiví mladí
Autorka rozebírá situace, kdy dochází podle jejího názoru k nevhodnému chování mladých vůči starým lidem. Popisuje zejména situace, k nimž dochází v prostředcích hromadné dopravy. Na první pohled se zastává mladých lidí, ale jde o ironii, která obrací význam naruby. A aby toho nebylo málo, mladé do jednoho spojuje s nadužíváním mobilních telefonů, kvůli kterým nevnímají své okolí.
Abych autorce nekřivdil, je pravdou, že mnoho lidí dnes používá mobilní telefony i v situacích, kdy by spíš měli dávat pozor na dění kolem sebe. Minimálně kvůli bezpečnosti. Ale rozhodně se nejedná jen o mladé lidi, ale i o lidi starších generací. Že je tolik neužívají ti nejstarší spoluobčané, není dáno ani tak jejich uvědoměním, ale tím, že s technologiemi nemají tolik zkušeností a někteří o to ani nestojí, z mnoha různých důvodů.
Také bychom si asi měli uvědomit, že závislost mnoha lidí na telefonech a tabletech jsme podnítili už jako rodiče u malých dětí. Vždyť kolik maminek strčí svému dítěti do ruky telefon, aby se zabavilo a maminka měla klid? Kolik lidí strčí malým dětem před nos tablet s puštěnou pohádkou na usnutí, místo aby dětem přečetlo pohádku na dobrou noc? Nové generace tak vyrůstají s telefony nebo tablety už od útlého mládí. A nyní jim to budeme vyčítat?
S autorkou souhlasím i s tím, že obsazení míst, která jsou určena pro konkrétní skupinu obyvatel (nemohoucí, senioři atd.), někým, kdo do této skupiny nespadá, je nevhodné, neslušné, nežádoucí a tak dále. Někdy k tomu může dojít nedopatřením, někdy prostě ignorací a nezájmem daných lidí. Ale je fér kvůli několika nevychovancům hodnotit celou věkovou kategorii? Jen proto, že náctiletý nevychovanec sedne na místo určené pro invalidy, budeme tvrdit, že náctiletí nemají invalidy v úctě a berou jim místa? Asi těžko. Má to podobnou logiku, asi jako kdybychom podle padesátiletého násosky závislého na alkoholu tvrdili, že všichni lidé v dané věkové skupině jsou alkoholici. Stejně tak to místo mohl zabrat čtyřicetiletý buran, kterému to bude také jedno.
Ohleduplnost vůči ostatním totiž nezávisí ani tak na věku, jako na celkovém vychování. S postupujícím věkem se sice může zlepšovat díky životním zkušenostem, ale také nemusí. A měli bychom si popravdě přiznat, že generace mladší než je ta naše, jsme si vychovali sami.
Své by o tom mohli vyprávět prodavači nebo lidé z dalších profesí, které pravidelně přicházejí do kontaktu s celou škálou obyvatel. Můžeme se divit, že malé děcko při vstupu do prodejny nepozdraví, když nepozdraví ani jeho rodič a někteří rodiče dokonce ani neodpoví na pozdrav? Samozřejmě nejen rodiče. Mnohdy nezdraví ani lidé, kteří u sebe děti nemají. Pozdravy nemají s dětmi nic společného, ale pokud už je dítě přítomno, jak si může vzít dobrý příklad, když žádný nedostane?
O způsobu vyjadřování by se také dalo povídat dlouho. A opět to nemá nic společného s věkem, ale když už reaguji na autorku hanící mladé lidi, měla by zkusit chvíli poslouchat v obchodě. Řada starších lidí bez ostychu prodavačům tyká, přestože se neznají. Někteří dokonce hřeší na to, že jsou staří a mohou si tak dovolit víc než jiní. Tvrdit však, že všichni staří lidé jsou takoví, je nesmysl. Stejně jako že všichni mladí jsou bezohlední.
Když se poštěstí, zestárne každý z nás. Samotné zestárnutí neudělá z člověka lepšího jedince. Zestárnou může podvodník, který celý život obíral lidi, kteří už tak měli hluboko do kapsy. Zestárnout může sadistický vrah. Ustoupit staršímu člověku jen proto, že je starší, být k němu uctivý, vážit si ho… jen proto, že je starší? Ne ne, kdepak.
Uctivý budu k lidem, kteří se budou chovat slušně. A pokud budu zabírat místo, které by potřebovali uvolnit, stačí, aby mi to slušně řekli. Zvednu se během vteřiny, s omluvou místo uvolním a klidně se zeptám, jestli můžu ještě nějak pomoci. Pusa ještě nikomu neupadla a tak nevidím nic strašného na tom, že potřebný člověk o něco požádá. Stejně tak, až budu já v situaci, kdy budu potřebovat pomoc, tak si o ni řeknu, když už nebudu moct jinak. Do té doby od nikoho nic neočekávám.
Ne, nepotřebuji mít pocit důležitosti, že jsem o něco žádán. Mnohdy se snažím vyjít vstříc i dopředu, jen podle toho, že mám pocit, že by to daný člověk mohl potřebovat a třeba i ocenit. Ale když už se stane, že si nevšimnu nebo mě to zrovna nenapadne, očekávám, že mě dotyčný nepraští holí, ale normálně, jako slušný člověk, si řekne o to, co potřebuje.
