Článek
Na pováženou je už to, že „staříci“, od padesáti výš, si vůbec dovolí do nějakého toho prostředku hromadné přepravy lidí vstoupit v době, kdy mládež jede do školy, či ze školy. Mají přece automaticky předpokládat, že bude narváno a že mládež potřebuje sedět a rovněž si potřebuje někam položit tašku s potřebnými pomůckami. To není jen tak, zkuste zapomenout kružítko.
Že by dinosauři mohli razit třeba k lékaři či na úřad, je přece každému úplně jedno, mládež chce mít dopravní prostředek sama pro sebe. Při vší smůle, nejsme v Americe a tradice školních autobusů chybí. Škoda, vyřešilo by se tím mnohé, ale ani v plánu to není.
Bývalo dobrým zvykem pustit sednout toho, kdo se nám jevil slabší. Těhotná žena, starý člověk, člověk se sádrou, dnes asi s ortézou na noze a tak různě. Tím se předešlo zbytečným diskusím a následným traumatům mládeže. Ovšem proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Takže se poněkud trapně dohadujeme, kdo je víc trapný, jestli korpulentní starší dáma, která si chce sednout, nebo ten roztomilý hošík s nosíkem, nalepeným na mobilu, který přece nemůže vidět, mnohdy ani slyšet, co se děje okolo něj.
Ti starší a staří si dokonce v autobuse, trolejbuse či tramvaji povídají. Představte si to, oni spolu mluví! To snad nemají vlastní mobil? Pravda, někteří mluví i do mobilu. To snad neumí psát? To je opravdu hrozný zlozvyk, mluvit spolu. Slušný člověk přece neruší okolí kdejakými hovory, nýbrž si dopisuje.
Jsme zavaleni požadavky na toleranci vůči druhým, kteří se trochu liší, žijí jinak, milují jinak, oblékají se jinak, než velí tradice a zvyky, ale nevím, jak toho idylického stavu vzájemné tolerance hodláme dosáhnout, když ve skutečnosti nejsme schopní dosáhnout alespoň základní míry tolerance a vzájemné snášenlivosti v pitomé tramvaji?
Nic proti všeobjímající lásce vůči celému světu, právě naopak, ale jaksi se zdá, že je po lásce, sotva dáma mého věku vleze do tramvaje, či autobusu. Co kdybych si chtěla sednout a způsobila tím trauma nějakému mladému, nevinnému člověku svou existencí? Nebo si postěžovala na bolavé nohy.
Nebojte se, to nehrozí, ale vážně. Kde je všechna ta láska, tolerance a uznávání všech skupin a podskupin obyvatel a občanů, sotva překročí jistou mez „povoleného věku“, zhoršeného zdravotního stavu a ano, někdy i zhoršeného duševního stavu?
Zřejmě to nebude taková zábava, když člověka všechno bolí, všichni ho odstrkují a napomínají či se tváří ukřivděně, sotva ho zahlédnou. Tipnu si, že zachovat vlídnou tvář a úsměv na rtu nebude v takové situaci jednoduché.
Kam jsme se to dopracovali? K jedné velké lži o lásce a toleranci. Ve skutečnosti opravdové tolerance nejsou někteří lidé vůbec schopní. Vzájemná tolerance a slušnost, ta skutečná, reálná, se nevztahuje jen na skupiny, které máme osobně rádi, ale na všechny. Byť nám zrovna v tuhle chvíli jeden její zástupce leze notně na nervy. Třeba k tomu zrovna má důvod.
Každý den není zrovna procházka na růžovém obláčku, ale když už se všichni musíme vejít někam, kde tak úplně být nechceme, naplno se projeví naše ne/tolerance a ne/slušnost.
Jsem zvědavá, kdo první z mladých projeví soucit se šmajdající stařenkou o holi, sehnutým starcem, sotva vlekoucím nákup či dokonce, a to už bude vrchol vší tolerance a lásky k bližnímu, pustí sednout ten nejhorší exemplář, vyskytující se v MHD, korpulentní padesátnici, kterou bolí nohy a otékají jí kotníky, protože je možná zdravotní sestra, která stála celý den (nebo noc) na nohou a prostě už to není jako ve dvaceti.
Je to na zvážení, vzhledem k tomu, že útěkem do vlastního automobilu, pokud to tedy zrovna není elektromobil nebo hybrid, zaděláváme přírodě na malér. Či dokonce, když ti otravní staříci, kteří by už neměli překážet bujarému mládí na silnici, vyštváni z MHD, přesednou do vlastního, parádního velkého SUV a ještě k tomu v dieselu.
Dopravní podniky se tak snaží dopravovat všechny a ještě ekologicky, tak proč to kazit hloupým a nezdvořilým chováním. Vždyť na tom nic složitého není, juknu očkem od mobilu okolo, vidím nemohoucího, vystřelím ze sedadla a pokynu směrem k uvolněné sedačce.
Jako jo, do mobilu se dá čučet i ve stoje, za chůze, dokonce i na koni. Někteří to provozují i za volantem, ale to důrazně nedoporučuji, ba dokonce je to zákonem zakázané. Tak snad není tak děsivé a hrůzostrašné v tramvaji postát. Také je možné se kochat pohledem ven, nebo se bavit pohledem na spolucestující a tipovat, tiše a pro sebe, co je kdo zač.
