Článek
Nikdy by mě nenapadlo hodnotit jiné lidi podle něčeho jiného než podle jejich skutečného chování. Popřípadě podle názorů - pokud se budou diametrálně lišit od těch mých, asi spolu můžeme diskutovat, ale nebudeme trávit volný čas společným „pokecem“. Bohužel i v dnešní době je řada lidí hodnocena podle parametrů, které ani nemohou sami ovlivnit. Lidé, kteří trpí nějakou duševní poruchou, jsou mnohdy ihned označeni za blázny, chlapi, kteří o sebe dbají více, než je běžné, bývají automaticky označeni za „teplé“, homosexuály bere řada lidí jako úchylné.
Nechci české společnosti křivdit - považuji Čechy za poměrně otevřené a tolerantní lidi, jen někdy trochu zbytečně ovlivněné předsudky a neznalostí. Každopádně jsme jako společnost ušli velký kus cesty a řada minorit u nás může vést poměrně spokojený život. Lepší než v mnoha jiných státech. Ale na druhou stranu i horší než v jiných, pokročilejších státech.
Člověk nemůže vnímat českou společnost podle komentářů v diskusích pod články, protože tam se většinou (rozhodně neříkám vždy, ale určitě ve velké míře) koncentrují negativně naladění lidé, vyjadřující se mnohem hruběji, než by si dovolili v běžné komunikaci. Většinou jim nejde ani tak o téma, jako o potřebu uvolnit svoji frustraci a více či méně anonymní diskuse jim to mnohdy umožňují.
Ale zpátky k věci. V době, kdy se různé minority snaží upozornit na nedostatečnost svých práv a majorita je už takhle dost podrážděná nepříjemnostmi způsobenými inflací, blízkou válkou a jinými faktory, je těžké dosáhnout pochopení a domoci se nějakého zlepšení. V době prosperity by to asi bylo o něco snazší, spokojená majorita by byla schopná lépe přijmout nějaké změny.
Proč by ale měly minority čekat, až (někdy) bude možná lépe, když jediné, co chtějí, je mít stejná práva jako kdokoliv jiný?
Všichni, nehledě na příslušnost k minoritě/majoritě, musí dodržovat nastavené zákony, odvádět daně a podílet se na chodu celé společnosti. Za to, pochopitelně oprávněně, očekávají, že s nimi bude zacházeno stejně jako s jinými. Jenže tomu tak stále není.
Čeho již homosexuálové dosáhli (a přitom by to měla být samozřejmost)?
- v 60. letech 20. století byla zrušena trestnost konsenzuálního homosexuálního styku
Hned zde se musím trochu pozastavit. 60. léta 20. století už jsou dávno za námi, a přesto se dnes najde mnoho lidí, kteří homosexuální styk považují za úchylný, nepřirozený a v řadě případů by uvítali znovuzavedení jeho trestnosti. Proč? Homosexualita je přirozená, jak mezi lidmi, tak mezi zvířaty (pozorována byla u většiny druhů), není to rozhodně nic proti přírodě (a už jen fakt, že je vrozená, je daný samotnou přírodou - jak by tedy mohl být proti ní?). Pokud se odehrává mezi dvěma dospělými lidmi, kteří s tím souhlasí, proč hledat nějaký problém?
- v roce 2009 byl přijat zákon, který zakazuje diskriminaci v pracovněprávní oblasti na základě sex. orientace a postupně se rozšířil i na další oblasti
Opět se trochu zastavím. Opravdu dnes ještě někomu přijde v pořádku, že by měl být člověk pracovně či právně (nebo jakkoliv jinak) diskriminován podle své orientace? Když důležité by mělo být, jak se daný člověk chová, jak pracuje, jak dodržuje zákony? I za tohle museli tolik bojovat?
- v roce 2006 bylo zákonem schváleno registrované partnerství, které se však v mnohém liší od klasického manželství
A čeho se snaží i nadále dosáhnout, protože i přes tyto úspěchy si stále nejsou rovni s heterosexuální většinou?
- možnosti uzavřít svazek, který bude roven manželství (někteří by byli pro stejný název, většině by ale bylo nejspíš jedno, jak by se tomu říkalo)
Na rozdíl od manželství neumožňuje registrované partnerství převzít příjmení druhého partnera (může se žádat až dodatečně po registraci), neumožňuje existenci společného majetku tak, jako je tomu u manželů, i se všemi souvisejícími právy a povinnostmi. Registrovaní partneři rovněž nemají nárok třeba na vdovský důchod a dědictví se neřídí stejnými pravidly jako u manželů. Stejně tak nemá pozůstalý partner nárok na různé dávky, na které by měl nárok, pokud by byl manželem. Případné děti nemají nárok na sirotčí důchod po partnerovi, který nebyl jejich biologickým rodičem. A jako jedna z posledních zásadních věcí je nemožnost adoptovat společně děti, příp. si osvojit děti druhého partnera, společně si osvojit nebo být pěstouny dětí z ústavu.
Co se týče drobnějších, ale pro někoho také významných rozdílů, jedná se o skutečnost, že při svatbě jsou potřeba dva svědci, ale u registrace svědci nejsou. Partneři nemají nárok na dva dny volna na svatbu jako budoucí manželé. Nemohou se vzít na jakékoliv matrice, ale musí vyhledat jeden ze 14 úřadů. Prohlášení činí pouze před matrikářem. A příbuzní druhého z partnerů se nestávají jejich příbuznými podle zákona (např. švagr/ová). Celkový proces registrace tak působí mnohem méně obřadně, méně oficiálně a slavnostně. Samozřejmě, mohou si po úředním aktu vystrojit svatbu, jakou chtějí, ale ztrácí to ten punc oficiality, což může být pro některé lidi velmi důležité.
Proč musí homosexuálové bojovat za to, aby byli státem vnímáni stejně jako jiní lidé?
A nejtěžší oblast na konec. Děti. V tom se tolerance Čechů velmi snižuje a dá se říct, že většina Čechů (v některých průzkumech je to zhruba 50 na 50) je pro to, aby adopce, osvojení nebo pěstounství homosexuálním párům umožněno nebylo.
Pár faktů k zamyšlení:
- téměř polovina dětí se rodí nesezdaným párům
- v 59 % rozvodů žily v rodině nezletilé děti (rok 2019)
- míra rozvodovosti u manželství se pohybuje kolem 45 %, míra rozvodovosti u registrovaných partnerů kolem 25 %
- v rodinách stejnopohlavních párů žije už dnes mnoho dětí, jenom k nim druhý z partnerů (který není biologickým rodičem) nemá žádná práva
Podle sexuologa Petra Weisse ukázala řada výzkumů, že výchova stejnopohlavními rodiči nemá na děti žádné negativní vlivy. Děti nemají poruchy identity, nemají poruchy orientace, neurózy apod. Ani nemívají problémy v kolektivu kvůli stejnopohlavním rodičům. Ale upřímně, argumentace problémy v kolektivu je sama o sobě na dost vratkých nohách, neboť děti si přisvojují názory rodičů a společnosti jako takové. Když budou rodiče a společnost obecně vnímat homosexualitu jako přirozenou a běžnou, byť vyskytující se v menší míře ve srovnání s heterosexualitou, pak i děti nebudou mít problém.
Už dnes může homosexuál adoptovat děti, ale pouze jako samožadatel. To je nefér vůči druhému partnerovi, a především je to nefér vůči samotnému dítěti - pokud by se něco druhému rodiči stalo, dítě nemá nárok na dědictví/dávky jako by mělo dítě z klasického manželství. Takový rodič nemá ani právo dostat se k lékařským záznamům dítěte, nedozví se informace o jeho zdravotním stavu. V případě problému je zcela odstaven na vedlejší kolej.
Je tedy výchova dětí homosexuálním párem takový problém? Když už dnes se tak v mnoha a mnoha případech děje, problémy s tím nejsou (resp. řeší se stejné problémy jako v manželství) a jediné, co by bylo potřeba narovnat, jsou práva druhého z rodičů a samotných dětí?
Ve svém okolí mám tři homosexuální páry. Jeden pár jsou dvě lesby, z nichž jedna podstoupila umělé oplodnění a má dvě děti, které vychovává společně se svou partnerkou. Děti jsou dnes už školou povinné, ničím se neliší od svých vrstevníků, nemají žádné problémy související s tím, že nemají tátu a mámu, ale dvě mámy. O tom, proč tomu tak je, už nějakou dobu vědí a pochopily to bez problému. Děti jsou spokojené a pokud by člověk nevěděl, že je vychovávají dvě lesby, nijak by to nepoznal.
Druhý pár jsou gayové, z nichž jeden by neměl s dětmi problém, druhý je nechce, a tak jsou bezdětní a užívají si jen holčičku, kterou má sestra jednoho z nich.
Třetím párem jsou opět dva gayové, z nichž jeden má ve střídavé péči se svojí exmanželkou dvě děti. Děti vyrůstají ve střídavce odmala, oběma říkají tati a oběma jsou milováni. Opět musím podotknout, že by nikdo nepoznal, že částečně vyrůstají ve stejnopohlavní rodině a ničím se neliší od svých vrstevníků.
Opravdu tedy musí být adopce takovým třaskavým tématem, když ve stejnopohlavních rodinách už dnes vyrůstá mnoho dětí a bez problémů? Nebyly by i děti z ústavů spokojenější v takové rodině, než aby žily se strýčky a tetami v ústavu, kde jim vlastně nic moc nepatří, nejsou ty jedinečné, bezmezně milované a se zázemím, které jim může poskytnout rodina? I po dosažení zletilosti? Z ústavu jsou děti „puštěny“ obvykle po dosažení zletilosti a čeká je určitý šok, kdy jsou doslova „hozeny do vody“ a musí se obratem postarat samy o sebe. Pokud by vyrůstaly v rodině, měly by potřebné zázemí, než by se přirozeným způsobem osamostatnily.
Samozřejmě, že ani v homosexuálním svazku nebudou vztahy vždy ideální, může docházet k hádkám, rozvodům, a i homosexuální rodiče budou chybovat. Naprosto stejně, jako tomu je v heterosexuálních svazcích.
Úplně na konci bych chtěl zmínit ještě jednu věc. Ač velmi nerad dávám do jakékoliv souvislosti homosexualitu a pedofilii, tak mnoho lidí tyto dvě věci spojuje, nedej bože dává na stejnou úroveň. Někteří z nich dokonce argumentují tím, že pokud přijmeme homosexualitu jako něco přirozeného a běžného, můžeme tak učinit i s pedofilií. K tomu lze jen dodat:
- Podle studie z roku 1994 je 97 % pedofilů heterosexuálního zaměření.
- Homosexuální vztah je dobrovolný vztah dvou dospělých lidí stejného pohlaví. Pedofilie je sexuální přitažlivost k dětem a děti vnímáme v naší společnosti jako zranitelné jedince, kteří musí být pod zákonnou ochranou, neboť nemusí být schopné se účinně bránit vůči něčemu, co samy nechtějí. V případě pedofilního vztahu tedy nejde o oboustrannou dobrovolnost a jako takovou ji tedy nelze stavit na roveň homosexualitě.
Jak vnímáte tuto problematiku vy? Jste pro, abychom všichni měli stejná práva, nebo máte pocit, že někteří lidé by na základě své orientace tato práva mít neměli? A pokud, tak proč?
V článku bylo čerpáno ze zkušeností mých známých a z informací z následujících zdrojů:
https://ppropo.mpsv.cz/zakon_198_2009
