Dva tátové jsou pro dítě přece víc než žádný

Jistě již jste se nějakou formou, ať už přímo, či virtuálně, setkali s rodinou, kde stejnopohlavní rodiče vychovávající své potomky. Takový model rodiny se nazývá homoparentální rodina. A i u nás v ČR můžete omezené množství takových rodin sledovat třeba na sociálních sítích.

Asi každému nad pět let je jasné, že dvě maminky, stejně tak jako dva tatínci, společně přirozeně počít potomka nemohou, jak k nim teda přišli? Jedno je jasné, rozhodně ne společnou adopcí. Společná adopce je totiž v naší zemi umožněna pouze manželským párům a páry homosexuální se manželi prozatím stát nemohou. Jednotlivec si ovšem dítě osvojit může. Tím se dostáváme k prvnímu paradoxu nedovolení adopce stejnopohlavním párům, protože v ideálním případě stojíme o to, udržet dětem jejich rodinu stabilní a tímto ji již v prvopočátku rozvracíme. Pokud adoptuje potomka jeden partner, stává se tak jeho právoplatným rodičem, zatímco ten druhý si ho bez povolení ani nemůže vyzvednout z mateřské školky.

Takto to ale nefunguje všude. Stejnopohlavní páry mohou společně adoptovat dítě například v Chorvatsku, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Švédsku, Velké Británii či Dánsku.

Bohužel samotné soužití osob stejného pohlaví je vnímáno jako velmi kontroverzní téma, což nám pak poskytuje omezené množství vzorků ke zkoumáni homoparentálních rodin. I tak byly za posledních třicet let provedeny stovky studií, které mluví naprosto jasně. Jejich výsledkem je to, že sexuální orientace rodičů hraje v nesčetném množství proměnných naprosto minoritní roli na zdravém vývoji a štěstí jejich potomků.

Věda hovoří jasně, že stejnopohlavní páry jsou stejně schopnými rodiči, jako páry s rozlišným pohlavím.

Z výzkumu ovšem vyvstává jeden naprosto zásadní faktor, který má na celkové zdraví, vývoj a psychický stav dítěte nepřekonatelný vliv. Tímto faktorem je vztah mezi rodiči. Což když se podíváme z naprosto vyhroceného úhlu pohledu, tak podle studií vychází, co se týče domácího násilí, heterosexuální vztah o něco hůř než vztah homosexuální.

Opravdu alarmující je procentuální počet dotázaných žen v heterosexuálním vztahu, z nichž uvedlo 25 %, že se setkalo ze strany partnera s nějakou formou domácího násilí. Co se týče heterosexuálních mužů, tak to bylo necelých 8 %. U lesbiček uvedlo 11 % a u gayů 15 % dotázaných, že mají s touto problematikou zkušenost.

Dalším faktorem hrajícím v neprospěch tradičního vnímání rodiny je, že ze studií vyplývá, že když už dojde k domácímu násilí, oběť v heterosexuálním páru se s menší pravděpodobností bude bránit. Pravděpodobně v tomto hraje velkou roli nerovnoměrnost fyzické síly mezi mužem a ženou společně s tím, že ženy jsou obvyklejšími obětmi tohoto násilí.

Když na chvíli odhlédneme přímo od adopce, protože to není ani pro stejnopohlavní páry jedinou možností, jak se stát rodiči, a zaměříme se na rodičovství jako takové, možná nás napadne velmi překvapivá myšlenka, že homosexuální páry by ve skutečnosti mohly být i o něco lepšími rodiči. Nelze to tvrdit plošně, ale zkrátka a dobře homosexuálům se nemůže stát, že k dítěti přijdou skrz nějakou nehodu. Pokud se gay či lesbička rozhodne být rodičem, vždy to vychází z jasného přesvědčení a touhy po tom, aby se tak stalo.

Jaký je pak důvod člověku, který je skálopevně přesvědčen, že je připraven mít potomka, toto právo odepřít? Přirozenost? Není přirozené, aby dvě ženy měly spolu dítě? Ale co je přirozeného na tom, že některé děti musí žít v dětských domovech nebo jsou přehazovány mezi pěstounskými rodinami jako pytel brambor?

Každé dítě patří k milujícím rodičům. Samozřejmě, v ideálním případě k mamince a tatínkovi, kteří se milují a dítěti jsou schopni poskytnout veškeré emocionální i materiální naplnění. Ale kolik takových rodin ve skutečnosti je? To, jakého pohlaví jsou rodiče a jakou mají sexuální orientaci, je v případě, že jsou tyto potřeby naplněny, opravdu zanedbatelné.

Nacházíme se ve 21. století, v době téměř neomezených možností a stále nejsme schopni mezi sebou nedělat rozdíly. Ať už se jedná o sexuální orientaci, o gender, o barvu kůže… Řekl bych, že už bychom měli být tak nějak dál. Přestat se donekonečna zaobírat těmito zanedbatelnými hodnotami a zaměřit se na to, na čem opravdu záleží. A pokud to nejsou naše děti, tak už opravdu nevím, co by to mělo být.

Nic jiného by nemělo hrát roli ve chvíli, kdy se dítě může cítit bezpodmínečně přijímáno v bezpečném a respektujícím prostředí. Jak už bylo řečeno, každé dítě si zaslouží milující rodiče. A je jedno, zda jsou to muž a žena, dva muži, dvě ženy, jestli jsou mladí nebo staří, jestli mají bílou kůži nebo třeba všechny prsty…

A jak na to nahlížíte Vy?

Zdroje