Článek
I když sám nejsem single, nedá mi to a musím reagovat na článek, ve kterém se autor pozastavuje nad „moderním“ trendem být single. Autora tento trend podle jeho slov mrzí, je mu až úzko a má pocit, že to není dobrý směr, kterým se čím dál více mladých lidí ubírá. Je to opravdu negativní jev?
Dříve spolu partneři zůstávali obvykle po celý život
Je pravdou, že dříve spolu partneři strávili většinou celý život. Vidím to i u svých prarodičů, jejich předci také byli spolu až do smrti a jejich předci, které už ale vůbec neznám, nejspíše také. Člověk však má tendenci si tyto celoživotní vztahy až příliš idealizovat. Kromě krásné představy, že spolu žili šťastně až do smrti, je tu totiž také druhá stránka.
Dřívější doby byly v mnoha ohledech tvrdší než dnes a lidé spolu museli více držet, aby přežili. Ženy také neměly tolik možností a práv, očekávalo se, že se jako mladé vdají a porodí svému muži potomky a následníky.
Nikdo se jich neptal, jestli to tak opravdu chtějí. Nikdo se nikoho neptal, jestli jsou oba partneři v manželství spokojení. Doba byla tak nastavená, bralo se to jako samozřejmost a lidé se tomu podřídili. Kdyby moje babička s dědou žili v dnešní době, troufám si tvrdit, že by spolu celý život nevydrželi. Ano, mají se rádi, ale děda cholerik dává babičce leckdy velmi zabrat. Jsou typickým párem, kde hlavou rodiny byl muž, který rozhodoval. Kdyby babička žila v dnešní době a byla mladá, nepochybuji o tom, že by si dokázala představit jiný život, kde by byla asi spokojenější, protože by si o řadě věcí mohla rozhodnout sama.
A podobných párů znám mnoho, popř. jsem o nich slyšel. Ano, partnerství je o tom společně překonávat překážky, hledat kompromisy a nehroutit se při první neshodě. Dnešní partnerství se možná rozpadají zbytečně brzo, aniž by oba partneři hledali společné řešení. Na druhou stranu, ani opačný kompromis, kdy spolu zůstávají za všech okolností a jeden se musí plně podřídit druhému, není rozhodně ideální a správný.
Single člověk je pohodlný a sobecký
S tím také nemohu souhlasit. Je pravdou, že single život přináší jedinci asi více svobody a méně nutnosti myslet na druhého. Je to asi jako u dětí. Jedináček má spoustu možností a nemusí brát ohled na sourozence, být za něj trochu zodpovědný nebo hledat třeba při výběru hry společný kompromis. Když jsou dva sourozenci (nebo dokonce více), musí se naučit lépe vycházet s ostatními. Neznamená to ovšem nutně, že jedináček bude člověk sobecký, zatímco člověk pocházející z více sourozenců bude člověk altruistický, ohleduplný apod.
V mnoha ohledech je možná život singles jednodušší a opravdu i pohodlnější. Nemusíte myslet na druhého a jestli mu něco nechybí. Můžete kdykoliv kamkoliv. Utrácet za cokoliv. Jaké si to uděláte, takové to budete mít. Nepořádek si doma také uděláte jenom sami a když si uklidíte, nikdo jiný vám tam binec neudělá. Což je zajisté pohodlné. Na druhou stranu, právě proto, že vám nikdo nic neudělá, musíte si zvládnout udělat vše sami, nebo si vydělat na to, abyste si zaplatili někoho, kdo vám to udělá. Když budete nemocní, nikdo o vás nebude pečovat a váš příjem se zmenší a nebudete moci spoléhat na příjem toho druhého. Když budete starší, nebudete se moct opřít o druhého partnera a společně si vypomáhat. Musíte si zodpovědně vše naplánovat a počítat s různými variantami, abyste se neocitli v úzkých, protože nebudete mít toho druhého. Což může být těžší a méně pohodlné, než žít ve dvou.
Řada partnerských vztahů je i v tomto značně nevyrovnaná. Jeden z partnerů se snaží zabezpečit domácnost, zatímco druhý se třeba jen „veze“ a využívá schopností a ochoty toho druhého.
Troufám si tedy tvrdit, že při porovnání singles lidí a lidí žijících v páru není možné zobecňovat a tvrdit, že jeden způsob života je pohodlnější než druhý a že člověk, který si vybere první cestu, bývá sobečtější než ten, kdo si vybere párový život. O tom to totiž vůbec není. Je to o osobním nastavení každého z nás, jací jsme, jak se chováme a jak se rozhodujeme. A jsem rád, že v dnešní době si můžeme svobodně zvolit, jak chceme žít, aniž by se na nás společnost koukala skrz prsty.
„Buď svůj, buď sám sebou, buď individualista, buď sobec, děti nejsou vše a pro každého, chlapa nepotřebuješ.“ apod.
„Představte si, že od nikoho nic nečekáte a dokážete být šťastní i bez toho, aniž by někdo druhý plnil vaše představy a dokážete si svůj život naplnit sami a žít spokojeně.“
Uvedený první komentář autor zmiňuje ve spojitosti s dnešními trendy a výzvami mladým lidem, přičemž tato doporučení shledává jako „masáž“. Druhým komentářem cituje slečnu, která se vyjádřila na sociální síti X. Z tohoto komentáře je autorovi „smutno a ouzko“.
Opravdu je tento komentář tak smutný? Je špatné být citově nezávislý na někom druhém? Je špatné prožít svůj život samostatně a být tak spokojený? Samozřejmě nemluvím o případech, kdy člověk touží po společnosti, ale z nějakého důvodu je z ní vyřazen a je osamělý. Ale je rozdíl mezi tím být spokojeně sám se sebou a být osamělý. To jsou dvě odlišné věci.
Velmi často se samota nebo osamělost zmiňuje ve spojitosti s extroverty a introverty. Zatímco extroverti společnost vyhledávají a získávají ze společenských interakcí energii, introverti mohou mít společnost rádi, ale energii získávají během chvil, kdy mohou být sami se sebou. Zde shledávám jeden z možných důvodů neporozumění. Extrovert jen těžko může pochopit, že introvert může být naprosto šťastný, když bude sám. Protože bude sám, ale nikoliv osamělý.
Singles volí život bez dětí, vymřeme
Přestože život singles svádí k představě, že jedinec bude bezdětný, nemusí to být nutně pravda. Můžeme diskutovat o skutečnosti, že narozené dítě bude pravděpodobně vyrůstat jen s jedním rodičem, ale ani to nemusí být nutně pravidlo, záleží na tom, jak se oba domluví. A když to srovnám s dnešní situací, kdy je každé druhé manželství rozvedené, pak to není zas až takový rozdíl, jestli si dva lidé pořídí dítě, aniž by spolu žili v jedné domácnosti, nebo si jej pořídí v manželství, které se následně rozpadne. Záleží na tom, jak se k dané situaci postaví oba rodiče a jak se domluví.
Snižování porodnosti je sice trendem dnešní doby, zejména ve vyspělých zemích, ale nemusí to nutně znamenat, že postupně vymíráme. Ano, populace stárne, ale zároveň dochází k migracím obyvatel z různých zemí, tak jako tomu bylo po celou historii lidstva. A vzhledem k tomu, že je planeta poněkud přelidněná, tak mě osobně menší porodnost tolik netrápí. Nejsem v tomto ohledu příliš vlastenecký a neřeším, jestli jeden národ přežije a druhý postupně vymře. Vnímám lidstvo spíše jako celek, bez ohledu na národnost, rasu, vyznání či cokoliv, co nás může odlišovat.
Na druhou stranu mě ale ve spojitosti s růstem celkové populace na planetě a přitom nižší porodností v některých oblastech často napadá pokus behavioristy Calhouna s myší populací. Vědec vzal čtyři páry myší a umístil je do prostředí, které jim poskytovalo vše, co potřebovaly ke svému spokojenému životu. Jediný problém byl v tom, že jejich prostředí bylo prostorově omezené - tak jako my máme jenom naši planetu. Myším se samozřejmě dařilo nadmíru skvěle a množily se jak o život. Jenomže když se neměly kam rozpínat, začaly vznikat problémy. Myši se sjednotily do skupinek a ty agresivnější napadaly ty mírumilovnější. Docházelo k mnoha bojům a dokonce ke kanibalismu. Matky se začaly chovat nesnášenlivě i ke svým vlastním potomkům, které byly schopné zabít. A pokud mláďata vyrostla, chovala se netypicky, protože nikdy nepoznala přirozené myší chování, nýbrž agresivní chování bez pravidel. Netrvalo dlouho a celá myší populace se zhroutila.
Tento pokus může v mnohém připomínat vývoj lidstva, ale nelze jej brát v žádném případě jako věrný obraz lidské populace. Nicméně i tak určitě stojí za zamyšlení a některé mechanismy, které fungovaly v myší populaci, mohou fungovat i v naší.
Anketa
https://medium.seznam.cz/clanek/miroslav-strnad-zivot-singles-voli-dobrovolne-cimdal-vic-lidi-rozumite-tomu-ja-ne-divna-to-doba-42573
https://vedazive.cz/priroda-zvirata/mysi-experiment-skoncil-zkazou/
