Článek
Připomeňme si, co je to Green Deal. Nejde o pouhý překlad, ale shrnutí myšlenky do jedné věty. Evropa chce do roku 2050 dosáhnout bilančně nulových emisí skleníkových plynů. Pravděpodobnost, že se to povede je téměř nulová, ostatně jako u většiny podobných „klimaticky environmentálních“ cílů. Stačí vzpomenou na ve své době tolik opěvovaný Kjótský protokol. Výjimkou bylo jen snížené freonů, které zásadním způsobem poškozovaly ozónovou vrstvu.
Evropa má díky své eurounijní jednotnosti v ruce poměrně silný nástroj. Tím je příprava zákonných normativů, jimiž může do jisté míry ovládat ekonomiku kontinentu. V případě Green Dealu jde o to, aby se vypouštělo co nejméně skleníkových plynů, které mají na svědomí měřitelné zvyšování teploty. Pro tuto chvíli nechme stranou fakt, že pokud k něčemu nepřistoupí další světové ekonomiky, jako je čínská či indická, tak se jedná o v podstatě marnou snahu připomínající vylévání moře cedníkem.
Obecně platí, že čím kvalitnější palivo, tím lépe pro životnost motoru i životní prostředí. Jenže nově se ukázalo, že relativně nekvalitní palivo s množstvím síry, které používají zaoceánská plavidla, životnímu prostředí (bráno optikou green dealu) naopak prospívají. „Od roku 2020 platí nové předpisy pro paliva používaná v lodní dopravě. Musí být kvalitnější než dosud, což znamená, že motory zaoceánských lodí vypouštějí méně oxidů síry. Oxid siřičitý působí proti skleníkovému efektu. „Jednak přímo odráží sluneční záření, jednak tvorbou kondenzačních jader zvyšuje odrazivost mraků,“ vysvětluje v Deníku N popularizátor vědy Petr Koubský. Nutno připomenout, že oxidy síry se do ovzduší dostávají mimo jiné i díky spalování nekvalitních paliv.
Pokud si pamatujete kyselými dešti zničené lesy Šumavy či Krušných a Jizerských hor, tak bezesporu víte, že oxidy síry byly onou lesy ničící zhoubou. To platilo jak o neodsířených nebo špatně odsířených elektrárnách na česko-německo-polském pohraničí, tak o spalování nekvalitního uhlí (sirnatého) v lokálních topeništích. Takže se vžil mem, že síra rovná se ekologické nebezpečí. Jenže se ukazuje, že to neplatí tak úplně. Z hlediska skleníkového efektu je naopak nekvalitní palivo do lodi svým způsobem požehnáním a EU by ho, alespoň v lodní dopravě, měla podporovat. Je to samozřejmě demagogické tvrzení, protože bychom se opět obratem vrátili k otázce kyselých dešťů. Faktem ale je, že pomocí námořní dopravy dnes přepravujeme přibližně devadesát procent veškerého nákladu a zboží.
Nastává klasická Sofiina volba, kdy ani jedno z prvoplánově nabízených řešení není dobré, a teoreticky se rozhodujeme pro menší zlo. Jenže takto položená volba ignoruje další, možná zatím neodhalené možnosti. Nemá věda nějaké „chemické“ řešení? Možná je nějaké rozpracované, testované, popsané v odborných věstnících, které nikdo z rozhodovací pravomocí nečte. Sečteno a podtrženo, nejvyšší čas, aby se ke slovu dostali skuteční odborníci, nikoliv kariérní politici.
Jenže by muselo jít o celosvětovou domluvu. Zákaz plastových brček v Evropě nic neřeší ve chvíli, kdy v Asii tečou do moře řeky odpadu. Demagogicky řečeno, možná ty čínské neodsířené uhelné elektrárny mají přece jen něco do sebe. Rozhodně víc než padělané čínské vědecké studie.
