Článek
Hmmm… četl jsem si právě před chvílí ve zprávách jedno rozhodnutí českého finančního arbitra o neplatnosti smluv, a při té příležitosti jsem si vzpomněl na jeden můj, už hodně dávný případ. Stalo se mi to sice už zhruba tak před dvanácti lety, ale přiznávám, že pořád ještě jsem se s tím nedokázal úplně vyrovnat a zapomenout.
A tak sem příběh převyprávím, a komu z Vás se bude chtít, poprosím o komentář situace z Vašeho pohledu. Víc hlav víc ví, a cením si skutečně každého Vašeho názoru.
Pracoval jsem tehdy už jako velmi zkušený rodinný finanční poradce pro menší makléřskou firmu v ČR, a na pražskou centrálu naší firmy sám od sebe zavolal muž z Přerova, že by měl zájem uzavřít životní pojistku spojenou s investiční částí, takzvané „IŽP“. Jenže v Přerově naše firma nikoho fyzicky neměla, já měl v té době coby oblastní ředitel na starosti město Brno a jeho okolí, a tak mi pražský obchodní ředitel zavolal, zda bych se případu nechtěl (více méně za odměnu) ujmout.
Inu, proč ne. Finanční poradci vědí, že zrovna za tento typ produktu jsou provize poměrně vysoké, i já (jako kdokoliv jiný) z něčeho žít musím, a tak jsem se s pánem telefonicky domluvil, sedl do auta a vyrazil do asi 90 km vzdáleného města. Tam vyšlo najevo, že muž se v pojistných produktech velmi dobře vyzná, nastudoval si o tom dost věcí na internetu, a věděl naprosto přesně, co chce, u které pojišťovny to chce mít a kolik do toho chce dávat. Naopak - diskutovat například o jiných možnostech nechtěl, šlo mu čistě jen o sepsání produktu, který si sám vybral, a chtěl to doma v obýváku, byl příliš pohodlný chodit s tím někam na přepážku.
Seděl proti mně na první pohled zdravý, sebevědomý mladý muž, kvalitně oblečený, smlouva přesně podle jeho přání byla sepsána za dvacet minut, do obsáhlého zdravotního dotazníku uvedl, že je naprosto zdráv a že nikdy netrpěl žádnou, ani tou sebemenší chorobou a že nikdy neměl žádný úraz. Já nejsem lékař, v té době jsem byl prostě obchodní zástupce pojišťovny, a na jakkoliv nemocného ten muž z mého pohledu rozhodně nevypadal.
Smlouvu jsem odnesl do pojišťovny, ta ji přijala, pán začal platit domluvené pojistné, a protože za tento produkt mají finanční poradci opravdu vysoké provize, zakrátko mi na účtu přistála odměna ve výši zhruba 22.000 korun. Život byl nádherný.
Podle tehdy platných smluvních a provizních podmínek jsem svou provizí ručil za to, že pán bude platit pojistné, přesně 24 měsíců. Kdyby byla bývala smlouva zanikla například v osmém měsíci jejího trvání, bylo by mi náleželo jen 8/24 vyplacené provize, zbývajících 16/24 bych býval musel vrátit. Ale nestalo se tak. Po dvou letech moje ručení zcela zaniklo a peníze už měly být „navždy“ moje.
Teprve až 31. měsíc řádné existence této smlouvy se ovšem pánovi stal úraz na levé noze, za který měla pojišťovna vyplatit několik vyšších desítek tisíc korun - šlo tam o trvalé následky. Lékař na likvidaci si vzal pánovu zdravotní dokumentaci (pochopitelně, na to má pojišťovna nárok), a teprve z ní zjistil, že pán měl nohu docela těžce pochroumanou už několik let před sjednáním pojistné smlouvy, a že „kdyby to byla pojišťovna v době sjednání věděla, platil by muž pojistné sice ve stejné výši, ale mužova levá noha by byla bývala automaticky z pojistného krytí vyloučena“.
Šlo ovšem o dost peněz, pojišťovna si trvala na svém (nic nevyplatíme) a pán se s ní chtěl kvůli tomu dokonce i soudit. A v tu chvíli pánovi někdo z pojišťovny navrhl tak zvanou „neplatnost smlouvy od samého počátku“.
Zjednodušeně řečeno - my ti vrátíme beze zbytku celé pojistné, které jsi nám za ty skoro tři roky zaplatil, nedáme ti ale ani korunu navíc, a obě strany se budou tvářit, jako že smlouva vůbec nevznikla. A pán s tím souhlasil, pojišťovna také.
Jenomže přesně 33. měsíc od sepsání smlouvy mi přišel další měsíční výpis provizí. A na něm bez jakéhokoliv varování částka minus 22.000 korun. Storno smlouvy, která údajně „nevznikla“.
Nikoho nezajímalo, že já jsem svou práci řádně odvedl a měl s tím i nějaké náklady (minimálně alespoň čas, benzín, telefon…). Nikoho nezajímalo, že doba mého ručení za storno už dávno uplynula a provize byla samozřejmě spotřebována mou rodinou.
V tomto okamžiku jsem měl sto chutí se s pojišťovnou soudit zase já, ale věděl jsem, že ať už by spor dopadl jakkoliv, velmi pravděpodobně by to znamenalo můj konec v makléřské firmě, pravděpodobně tedy noblesně a „dohodou“, protože už jsem tam měl přece jen určité postavení a výsady.
Všechny mé dopisy, e-maily a jednání ať už s pojišťovnou, nebo s ředitelkou naší společnosti vyzněly do ztracena. Mlč, chápeme tě, ale nemáš na nic nárok, smlouva přece „nevznikla“.
Jasně, že jsem to přežil, a svou profesi jsem ještě mnoho let vykonával i nadále, pořád ještě nejlíp, jak jsem jen uměl. Šrám na duši a pocit nespravedlnosti mi ale zůstal. Spolknout a zapomenout to prostě neumím.
