Truckerem ve Švédsku - Závod o Polární kruh, Laponská brána

Finsko je nádherné. Je to aréna všech lidských smyslů. Vzpomenu si okamžitě na finskou mytologii a spoustu hudebních skupin, které ji udržují při životě. „Korpiklaani“, které jsem viděl na živo a jejich původní sestavu, která nesla název „Shaman“.Skladby „Idja“ nebo „Vuojan“. To jsou přesně melodie, které zapadají do těchto vzdálených končin. Daleko, daleko za „vlčí hranicí“. Samotný název skupiny znamená „Klan divočiny“. Finové jsou na svůj pohansko-mystický kult velmi pyšní. Muzika a příroda mají k sobě blízko. Vše je vibrující energie, kterou vnímáme jako melodii nebo jako krásnou přírodní scenerii. Čím více je zde zima krutá, tím více darů přináší léto jako doba hojnosti.

Stavím kousek před Oulu u lesa a vypínám motor. Nádherné ticho ruší pouze naftový agregát na čele návěsu, který láme rekordy a snaží se udržet naloženou zmrzlinu v pevném skupenství. Beru do ruky baterku a jdu se podívat na měrku nafty v nádrži agregátu, která je připevněna na rámu návěsu. Stav nafty mi dělá trochu starosti. Budu zde devět hodin stát a za osm hodin jízdy vypil agregát téměř polovinu nádrže. Ta zmrzlina se firmě opravdu vyplatí. Udělám to, co už mnohokrát. Z pravé palivové nádrže tahače odsaju do kanystru dvacet litrů nafty a přeleju ji do nádrže friga. Je možné, že to budu muset udělat ještě jednou, než mi skončí pauza. Nemohu riskovat, že palivo dojde a ten „werk“ se zavzdušní. Ze zmrzliny pak bude velmi rychle tekutá poleva.

Nejsem vůbec unavený. Zbývá mi osm hodin pauzy a už pomalu svítá. Vedle mě je nádherný borovicový les. Zem je pokrytá mechovým kobercem, vysokým kapradím a borůvkovými keříky. Je to jasné, jde se na borůvky. Beru do ruky hrnec, protože jsem takhle narychlo nenašel nic vhodnějšího. Nemusím ani chodit hluboko do lesa. Jednak mám trochu nahnáno. Přeci jen, Susiraja. Kdo ví, co vše v lese žije. Ale hlavně to není ani potřeba. Borůvčí je úplně všude, včetně kraje lesa. Stačí se jen držet světla při okrajích porostu a sbírat.

Celý les prozařují malá světélka, která se vznáší nad kapradím a borůvčím. Jsou to světlušky. Doslova se hemží všude kolem mě. Připadám si jako v nějaké pohádkové zemi. Našlapuji po mechu velmi opatrně. Mám trochu obavu z bažin. Ale zřejmě ještě nejsem tak daleko na severu. Ze země často čouhají obrovské ploché balvany, které zde rozházel valící se ledovec. Tvoří takové temné lesní stíny nejrůznějších tvarů. Jeden připomíná dinosaura a jiný je jako vzpřímený medvěd. Trochu polknu úzkostí. Ta moje fantazie. Opakuji si, že jsou to jen šutry. Borůvky však vítězí. Těším se, až si je dám ráno ke snídani.

Za několik minut mám hrnec plný. Copak asi dělá můj soupeř na druhé straně Baltu, říkám si. Rozhodně jsem si našel skvělé místo na odpočinek. Sluneční paprsky začínají prosvítat lesní porost. Na listech kapradí se zrcadlí kapičky rosy, které na ně navěsila noc, jako se věsí ozdoby na vánoční stromek. Jsem zcela ohromený tou mlčenlivou krásou.

Až teď vnímám, jaký je při zemi chlad. Nad okolními pastvinami stoupá mlžná stěna, kterou prosvítá slunce. Myšlení mám po celonoční jízdě otupené. Jsem schopný jen vnímat.

Je jedna hodina po poledni a motor mého nezastavitelného stroje se pomalu zahřívá studeným klapáním na parkovišti u lesa. Je to jen takový proužek štěrku podél silnice, kde jsem strávil dnešní ráno a dopoledne. Spánek nepřicházel. Jen na chvíli jsem zamhouřil oka. Na spaní jsem příliš nadopovaný vzrušením. Polární kruh je pro mě jakási životní meta. Nečekal jsem ale, jak moc si zdejší prostředí oblíbím. Přijde mi, že sedím na střeše světa a všechen ten zmar, starosti a problémy moderního života, leží hluboko pode mnou v nějaké zeměpisné propasti.

Něco tomu ale chybí, říkám si zaraženě. Něco je jinak. Trvá několik kilometrů, než si to uvědomím. Frigo mlčí! Zastavuji u krajnice a běžím k měrce paliva. Ta ale ukazuje jednu třetinu nádrže. Do Muonia to mělo vydržet. Navíc se rychle mění počasí a nad vrcholky národního parku „Pallas-Yllästunturin“ se hromadí mračna.

Kde se to tu najednou bere. Takové pěkné slunečné ráno to bylo. I když krapet mrazivé. Najednou nevím, co dělat dřív. Jsem vytržen z té bezmyšlenkovitosti a užívání si okolní krásy. Musím rychle zjistit, co je s tím agregátem. Lezu dozadu za kabinu na rám tahače a otevírám dvojí dvířka, která zahalují celý dieselový mrazící agregát. Je to vlastně naftový spalovací motor, který pohání samotné mražení a ventilátory, které studený vzduch rozhání po návěsu. Na displeji svítí vykřičník, ale to mi moc nepoví. Restart nefunguje. Na nebi nade mnou se převalují tmavá mračna, jaká jsem snad ještě neviděl. Nedaleko zahřmí. Jsem v naprosto otevřené krajině a začínám být lehce panický.

Vše se zdá být v pořádku, a přesto ta věc nehodlá rozpumpovat své líné písty. Teplota v návěsu rychle klesá a kolísá na mínus dvaceti šesti stupních. Stěna návěsu je nějaká mastná, jak se říká, od něčeho poblitá. Nafta! Ten werk někde pouští naftu. Jdu prsty po přívodní hadičce palivového filtru a za nedlouho nacházím místo, kde to netěsní. Je tam dírka. Jak praví zákon schválnosti, to se musí stát zrovna teď.

Hadička je naštěstí na volno. Nebo naneštěstí, protože volný pohyb ji zřejmě o něco prodřel. Na druhou stranu ji mohu lehce vytáhnout do snáze přístupných míst pro opravu. Na takové věci jsem na severu vybavený, neboť naftové hadičky k nezávislému topení často praskají mrazem. Ony vlastně nepraskají mrazem jako takovým. Když se vrací přebytek nespálené nafty od vstřikovačů zpět do nádrže, bývá její teplota vyšší, neboť projde horkým motorem. Když ji pak nasaje elektrické čerpadlo nezávislého topení, způsobí to značně velký rozdíl mezi teplotou přívodní hadičky z vnějšku a zevnitř. A když je venku mínus dvacet stupňů, hadička brzy ztratí svou pružnost a praskne.

Vyndávám z tahače kufřík s opravnou sadou a stékají mi do něj ze střechy tahače proudy vody. Do toho mi v kapse vyzvání telefon a nad hlavou šlehají blesky. Vítr ohýbá vše, co rovné jest. V několika minutách jsem úplně celý promočený.

Vyndávám ze sady zatahovací bužírku a neobratně ji stříhám na kousek, který potřebuji obmotat kolem hadičky. Bužírka se musí kolem hadičky s prasklinou zatavit zapalovačem. Raději tahám z úložného boxu i hasicí přístroj. Nezkoušel jsem to, ale naftu by nemělo být snadné zapálit otevřeným plamínkem, a ještě ne na přímo. Ke vznícení potřebuje vysokou teplotu a zážeh nafty v naftovém motoru probíhá kompresí nasátého vzduchu. Ten se kompresí velmi zahřeje a naftu ve válci zapálí. To jsou myšlenky, které mi jedou hlavou. Teorie je jedna věc, ale nemíním tu z návěsu se zmrzlinou udělat hořící pochodeň. Pojišťovny sice takové příběhy velmi zajímají. Na zadní straně škodního protokolu se však často objevuje razítko s nápisem „zamítnuto“.

Funguje to dobře, k mé nevýslovné úlevě. Dávám startovací páčku do startovní polohy. Ozývá se pískání. Startér několikrát otočí motorem a rázem jsem nejen celý mokrý, ale i celý od kapiček nafty, které rozstříkal mým směrem.

Po několika napínavých pokusech motor naskakuje a zvyšuje si sám otáčky. Vypadá to, že jsem zvítězil nad hmotou. Balím všechno narychlo a strkám do otevřeného boxu na nářadí. Utíkám do kabiny a zapínám motor, aby se rozeběhlo i topení.

Sundávám ze sebe všechno oblečení a drhnu se ručníkem do sucha. Tohle byla odporná studená sprška, zakončená nánosem naftového kondicionéru. Vzpomenu si na mobil a hledám, kam jsem hodil promočené džíny. Niklas zdraví z Kiruny a posílá fotku. Hezké. A pak mi to dojde. Úplně jsem v tom shonu zapomněl na ten závod. Hrom do toho! A hrom skutečně udeřil. Autem to otřáslo ještě více než když se pouští frigo.

Hodinu a půl jsem tu lítal kolem prasklé hadičky jako čertík na pérku a ten starej švindlíř zatím dojel do cíle. Mám to na Polární kruh asi sedmdesát kilometrů. Kouknu na čas, kdy mi zprávu posílal a musím s respektem konstatovat, že bych stejně asi dojel druhý. Ale bylo by to o fous malý šedivý Niklasův. To je tedy uvítání v Laponsku, jaké jsem si nepředstavoval. Musím ale uznat, že kolem je to nádherné. Jedu dál směrem na Muonio kolem břehů stejnojmenné řeky a za chvilku také protínám Polární kruh. Hurá!

Nejdřív práce, potom zábava. Musím se zbavit té zmrzliny, dokud mrazák funguje. Je jisté, že dolů odtud nepovezu nic mraženého, takže finální oprava počká domů. Ale budu volněji dýchat, až bude zmrzlina schovaná uvnitř překladiště.

Osmá hodina večerní mě zastihuje na malém tábořišti, poblíž neznámého potoku. Sedím venku na rozkládací židli a před sebou mám rozkládací stolek. Vše kompaktní, abych je mohl vozit v kabině trucku. Na stole mám rýžovací pánev s úlovky. Neodolal jsem příležitosti a rýžoval jsem nad Polárním kruhem. Sice jsem na to měl jen několik hodin, které utekly jako voda, ale i tak jsem si to užil.

Od Niklase mám dva zmeškané hovory. Musel jsem ho nechat trochu se vycukat, než mu sdělím, že je vítězem. Konečně beru do ruky telefon. Stejně už to musí vědět. Ozve se jeho typické „Halou Tuomas“. Dnes záhadněji než obvykle. Může se potrhat smíchy, když mu vyprávím o svých peripetiích s prodřenou hadičkou. „Stejně bych dojel druhý, i kdyby nepraskla“, říkám mu. „Tak se pochlub, co jsi narýžoval,“ říká Nicke. Ukazuji mu pánev s několika zlatinkami a malými červenými krystalky, které jsem pro zatím odhadl na zirkony. „Dále tu mám modré zlato,“ říkám tajemně.

„Modré zlato?“ ozve se v telefonu nechápavě. „Ano, jen se dobře podívej,“ a zapnu telefon na kameru. Zamířím ho na stůl, kde je hrnec po okraj plný krásných čerstvých borůvek. „Není to nádherné?“