Truckerem ve Švédsku - Závod o Polární kruh, cesta na sever

Sedím na malém travnatém kopečku kdesi blízko ruských hranic. A s upřeným zájmem studuji velký auto atlas. Je to sotva deset minut, co jsem domluvil s dispečerem Peerem z dánské spediční společnosti HCS, pro kterou naše firma vozí návěsy.

Otázka, se kterou na mě vyrukoval, se mi teď honí hlavou jako splašená myšlenka, co ji nelze nijak zadržet. V celém těle cítím vzrušení. Ne, nepozval mě na rande. Nacházím se v malém finském městečku Hamina, na samém pobřeží Finského zálivu. Na jeho konci leží ruské město Petrohrad a já jsem asi deset kilometrů od hranice.

Od mapy téměř neodvracím pohled. Celý okolní svět přestal existovat. Jen sem tam hodím okem po návěsu, který se houpe u rampy. Hbité ještěrky nakládají krabice se zmrzlinou. Střídají se jedna za druhou, aby v něm teplota klesla co nejméně. Za chvíli dostanu povel k nastartování friga, které musím nastavit na rekordních mínus třicet stupňů. Jsem zvědavý, jestli to ten dýmající starouš vůbec utáhne.

Měl jsem vzít náklad zpět na jih Švédska ze zdejší továrny na zmrzlinu. Jsou tu veselí lidé. Vešel jsem do kanceláře a zkusil pozdravit finsky „Huomenta“. Ticho zavládlo kanclem. Tři lidé, sedící u stolu, se podívali na nástěnné hodiny. V tu ránu mi došlo, že jsem jim řekl „Dobré ráno“. Přitom jsou tři hodiny odpoledne. Až po nějaké době se ozvala stejná odpověď doprovázená úsměvy všech přítomných. Miluji Finy. Připadal jsem si chvíli jako „Šimon a Matouš jedou na Riviéru“, jak vstoupí do baru v Marseille a praví „Bonjour a tout le monde“.

Co mi ale před malou chvílí sdělil Peer, mě uzemnilo. Pojede se úplně jinam. Náklad povezu až daleko za Polární kruh, do města Muonio. Je to v zásadě pár baráků pohromadě, ale kousek od města je i potravinářský mezisklad. Muonio leží na samé hranici se Švédskem a zmrzlina je určena pro finský i švédský trh.

Když se mě Peer ptal, jestli se potřebuji tento víkend vrátit do Švédska, netušil jsem, že chystá něco podobného. Ale toto je nabídka, která se neodmítá. Zavírám mapu a procházím tahač kousek po kousku, jestli je vše v pořádku a jestli někde nekape olej nebo chladící kapalina. Tohle je opravdu hodně daleko a servisní výjezd tam nahoře by lehce zařídil našemu šéfovi žaludeční potíže.

Volám Nickemu, protože on docela často jezdí po švédské straně do těchto končin. Bylo by skvělé, kdybychom se třeba někde potkali. „Že neuvěříš, kam mě poslali“, vyhrknu ze sebe do telefonu a dochází mi, že jsem ho ani nepozdravil. Ve sluchátku je chvíli ticho a pak se ozve jen „Rovaniemi“. Zarazím se. Nevěřím na náhody. On tu v mým autě musí mít namontovanou štěnici. Už jsem si zvykl, že Sergej mi volá vždy, když dělám pauzu. A to jsem schválně posunul i časy, abych ho zmátl. Marně. Říkám si, že je to ale možná jeho profesní deformace. Třicet let za volantem nějaké následky zanechat musí.

Ale jak Niklas přišel na to, že pojedu celým Finskem až za polární kruh? Sice netrefil město, ale lokalita není až tak vzdálená, v tamním měřítku. Říkám mu, že tohle rozhodně není vtipné a požaduji vysvětlení.

„Na tom nic není“, odvětí Niklas do telefonu, vyloženě nad věcí. „Jsem v Gävle a na večer hlásili přívalové deště a vítr přes sto padesát kilometrů v hodině“. „Poláci na nás posílají pěknou pohromu“. „Lodní spojení z Pobaltí i Finska se hromadně ruší.“ Jsem zklamaný. Skoro jsem věřil, že opravdu ovládá černou magii. Jeho tahač tak rozhodně působí. Peer mi tedy nechtěl udělat radost, spíš nevěděl, co semnou. Ale na tom nezáleží. Jsem tady a náklad zmrzliny se právě nakládá. Teď už si to nerozmyslí.

Následně je chvíli ticho v telefonu, načež se Nicke ozývá pobaveným tónem. „Jedu do Kiruny s air cargem ze Stockholmu“. „Pojďme si dát závod“. „Kdo bude druhý za polárním kruhem, platí grilovačku.“ To je panečku poťouchlík. Už týdny se domlouváme, že k němu přijedu na víkend do Ronneby. Teď si to pěkně posichruje.

„Takže závod o polární kruh, říkáš?“. Hladím si fousy na bradě, koukám na mapu Finska před sebou a přemýšlím. „Máš ho mít“. Jsem pro každou legraci. Mám takovou radost, že se konečně podívám tak vysoko. A ještě ve Finsku, ke kterému chovám jakousi přirozenou vnitřní úctu. Nevím, kde se bere. Doteď jsem osobně neznal žádného Fina. Jsou mi ale velmi sympatičtí. Čím delší tady trávím čas, tím více se mi zdají Finové jako Češi. Skandinávská kultura se zde jemně potkává s tou slovanskou. Finové jsou o dost spontánnější než Švédové a jejich humor je velmi blízký tomu našemu. Cítím se tady dobře.

Niklas to má asi o sto kilometrů dál, ale po švédském pobřeží je lepší cesta. Proti tomu já musím jet středem Finska až do Oulu, kde se dostanu k pobřeží. Po Švédsko finské hranici pak budu stoupat až k Muoniu.

Devátá hodina večerní mě zastihuje na silnici první třídy směrem na Jyväskylä. Jedu po dvouproudé, víceméně rovné silnici. Mírné klesání střídá mírné stoupání a kolem dokola jsou lesy a jezera. „Susiraja“ začíná, říkám si v duchu.

Večerní nebe se barví do krásných odstínů rudé a modré. Žhnoucí kotouč putuje pomalu od západu k severnímu obzoru. Vím, že bude trvat celou noc, než protne severní střelku kompasu a poputuje směrem k východu, kde začne opět nezadržitelně stoupat k obloze. Celou cestu mám před sebou jakýsi světelný pás nad severní oblohou. Vím, že tam to slunce někde stále je. Jen na chvíli zmizí za obzor, a přitom na nočním nebi stále nechá část své záře. Je den a noc zároveň. Jsem z toho unesený. Připadám si jako noční cestovatel ke slunci. Je to zvláštní pocit. Čím víc se blížím k severu, tím blíže jsem ke světlu. Cítím se jako moucha, která se blíží k zapomenuté svítící lucerně na stole. Kraj je potemnělý. Borovicové a smrkové stromy ho halí do jakési lehké temnoty, která je ale jen tady při zemi. Nebe je barevné a čerstvé.

Jestli se nemýlím v odhadu, Nicke bude teď někde kolem Sundsvallu. Ten je zhruba na stejné rovnoběžce jako Jyväskylä. Do té mám ale ještě nejméně hodinu jízdy. Je to nádherné město, protkané skrz na skrz jezery. Je to zde zcela jiné než na jihu Evropy, kde padne rychle tma a přímořská města se rozzáří. Zde se zcela nesetmí. Rozhodně nemám šanci vidět hvězdy. Na nebi, jako by zůstal den a kraj pod ním ztmavnul do noci. Po tmavě modrém nebi plují šedo černé trhance mraků a pod obzorem se tyčí vrcholky jehličnanů, prozářené rudým pásem slunečních paprsků. Ty tvoří jen jakýsi barevný filtr. Nic úžasnějšího jsem v životě neviděl.

Zkusím to dotáhnout až do Kemi, kde udělám devět hodin pauzu. K Polárnímu kruhu už to odtud není daleko. Počítám, že Niklas bude tou dobou někde v Piteå. Přeci jen to nejde hnát celou cestu devadesátkou. Jsou tu losi a sobi. Musím dávat pozor a také nevím, kde se mě zmocní únava. Snažím se si tu cestu co nejlépe rozpočítat, ale s únavou, o které nevím, kdy přijde, se těžce pracuje. Vím ale, že jakmile zastavím na spaní, musím tam už stát celých devět hodin povinné pauzy. Jinak naberu ohromné zpoždění a nemám šanci dojet před Niklasem. Je to starý lišák a určitě bere toto v potaz.

Dohodli jsme se, že nebudeme podvádět. Nickemu jsem musel některé body trochu zdůraznit. Ve Švédsku se předpisy vykládají velmi volně a zvlášť na kamionech, které mají ještě kolečkové tachografy. A ty máme oba. Jak se zde říká, co není na kartě, to nebolí. O předpisu „561“ v praxi „po skandinávsku“ jistě napíšu někdy v budoucnu vlastní článek. Toto pozoruhodné téma si jej zaslouží. Musím Nickemu připomenout, že občas zabrousí i do německého Hamburgu s kontejnerem. A Němci tolik pochopení pro skandinávský způsob nemají. I já jsem mimo svou bezpečnou švédskou zónu a budu se zde chovat slušně. Navíc jedu do končin, kde to ještě neznám a nevím co si vše budu moci dovolit.

Já si ale užívám každý kilometr cesty. Nepotkávám žádný provoz. Jsem tu sám. Jen sem tam jede proti mně kamion se dřevem. Vždycky zabliká na pozdrav. Tohle je nádherné. Kamiony na silnici, karavany v kempu. Tak to mám rád.

Čím více jedu na sever, tím více mě pohlcuje. Je to tím magnetismem? Cítím ve vzduchu kolem energii. Vůbec nejsem unavený. Pohled na to modravé nebe mi nabíjí baterky. Kamion spokojeně sviští. Cesta je tak rovná, že nemusím do žádné zatáčky přibržďovat ani podřazovat. A přesto se stále houpu terénem jako na jemných vlnách moře. Provoz je tak malý, že v některých dlouhých zatáčkách najíždím se soupravou do protisměru, abych udržel plynulou jízdu. Případné auto bych viděl na kilometry daleko. Začínám chápat, co Tommy myslel tím finským výrazem „Susiraja“. Jsem někde v půli cesty mezi Helsinkami a Oulu a není tu absolutně nic. Jen silnice, lesy a sem tam nějaké stavení obklopené lesy, které tu a tam zvolna přecházejí v pole. Okolí Oulu se zdá být úrodnou krajinou. Jedna farma střídá druhou a celá krajina se prosvětluje. Opět desítky odlišných barev a odstínů. Mlžné opary nad lesy prosvěcují paprsky vycházejícího slunce.