Článek
Dámy a pánové!
Na úplný začátek tohoto projevu mi dovolte citovat z mého vystoupení přesně před rokem:
„Cílem tohoto „Projevu o budoucnosti Evropy“, který budu mít každý rok 11. ledna, je zabývat se zásadními otázkami evropské politiky na jedné straně, ale také o nich diskutovat na základě aktuálních výzev na jiný. A vždy by měly existovat konkrétní politické nápady pro utváření evropské politiky a my musíme pokračovat v práci na jejich realizaci.“ Konec citátu.
Evropské sjednocení je – jak se vyjádřila ve svém projevu ministryně pro Evropu Edtstadler (pozn. myšlena rakouská ministryně) – úspěšný příběh, který bude vnímán jako úspěšný pouze tehdy, pokud dokážeme nabídnout i řešení výzev doby.
Aktuální výzvou je ruská vyhlazovací válka proti Ukrajině. To by ale nemělo zatemnit náš pohled na geopolitické ambice Číny. Tento projev se zaměří na Moskvu a Peking. Slabost Evropy a nezbytné důsledky pro evropskou politiku tvoří druhý pilíř tohoto projevu.
Svět a jeho řád a zcela konkrétně evropský řád už není tím, čím byl před rokem a s čím jsme všichni počítali. V roce 2014 zahájil ruský prezident Vladimir Putin útočnou válku proti Ukrajině. V převratu se jim podařilo dobýt a anektovat Krymský poloostrov. Skutečnost, že na ukrajinské straně došlo ke zradě generálů, tento útok nezlepšuje. Následoval útok na východní Ukrajinu, který postupoval velmi chytře pod úrovní skutečné invaze a vyvrcholil sestřelením letu MH17, jeho dosud nejkrvavějším vrcholem.
Před rokem byl tento útok ještě zmrazeným konfliktem, který přineslo příměří z roku 2014, které vyjednaly i evropské země. Rusko však již umístilo svou armádu na hranicích Ukrajiny a také prohlásilo Bělorusko s teroristickým režimem Alexandra Lukašenka za oblast nasazení pro útok. V lednu 2022 se uskutečnila schůzka na vysoké úrovni mezi USA a Ruskem, aby projednali situaci na Ukrajině. Evropa, EU, se tohoto setkání nezúčastnila. Analytici tehdy označili Ukrajinu za nárazníkový stát. Tedy jako nárazník mezi Evropou a Ruskem. Výběr slov, který připomíná výraz „mezi Evropou“ z období mezi první a druhou světovou válkou.
Rusko tehdy ujistilo, že válku nechystá. Pamatujete si obrázky velkého, dlouhého stolu, kde na jedné straně seděl Vladimir Putin a na druhé straně jeho příslušný evropský partner, kterému Putin ujistil, že žádná válka nebude.
Tomuto ujištění chtěli věřit i evropští partneři. Evropa vsadila na ukončení válek v Evropě po pádu železné opony na Panevropském pikniku 19. srpna 1989, rozpuštění Varšavské smlouvy a konci Sovětského svazu, obojí v roce 1991. Propukla iluze věčného míru. Vojenské kapacity a s nimi i mnohé kapacity pro katastrofy byly radikálně omezeny. Mírová dividenda byla vybrána a peníze byly vloženy do programů přerozdělování sociálního státu. Dalo by se také mluvit o kupování voličů.
Mezinárodní smlouvy by zároveň měly zajistit, že nová éra míru zajistí prosperitu navždy. Dokonce i SSSR podepsal Závěrečný akt KBSE, ve kterém již byla zakotvena nepřizpůsobivost suverénních států. Koncem roku 1990 následovala „Pařížská charta pro novou Evropu“, ve které byla tato spojenecká svoboda – a to již po rozpadu Varšavské smlouvy – opět zakotvena. Vztah mezi Moskvou a Kyjevem byl upraven Budapešťským memorandem z prosince 1994. Smlouva, která kromě dvoustranné měla také obrovský význam pro potlačení jaderné hrozby. Kvůli garanci svých hranic garantujícími mocnostmi, tedy jadernými velmocemi Ruskem, USA a Velkou Británií, se jaderná velmoc Ukrajina vzdala jaderného zbrojení.
Všechny tyto smlouvy a několik dalších byly navrženy tak, aby znemožnily válku v Evropě. Realita se ale ne vždy drží smluv. A prakticky s překonáním železné opony přišel první budíček, abychom neobětovali schopnost Evropy bránit se věčné iluzi míru – žádám Vás, abyste si zde nepletli naději s iluzí. V bývalé Jugoslávii zahájil srbský diktátor Slobodan Miloševič své války za Velké Srbsko, které přinesly regionu nevýslovné utrpení na téměř deset let. Krvežíznivé chorály Četniků ve Vukovaru musí zůstat v našich vzpomínkách, stejně jako masakr ve Srebrenici nebo pokus o vyhlazení Kosovanů. Tuto vraždu nakonec ukončily cílené vojenské údery NATO v čele s USA.
Na druhou stranu v Evropě pokračovali v boomu ti bezpečnostní experti, kteří obhajovali snižování vojenských kapacit, které je samozřejmě finančně náročné, protože existovalo varovné období kolem deseti let pro větší konflikty. Krymští zelení mužíci toto varování ignorovali a ovládli poloostrov dříve, než měli tito experti šanci zvážit, jak reagovat na nové výzvy evropské bezpečnosti.
A ani v roce 2014, po ruském útoku na Gruzii v roce 2008 a poté na Ukrajinu v roce 2014, Evropa stále nechtěla z této situace vyvozovat žádné závěry. Putin se v této zemi nadále dvořil. Místo vývoje nových konceptů, jak se vypořádat s hrozbou z Moskvy, se zvýšila závislost na ruském plynu. Koncepty na diverzifikaci dodavatelů byly politicky převráceny nejvyšším orgánem. Rakousko a Německo byly obzvláště zranitelné vůči lákání levného plynu z Ruska. Mohli jste se tedy přesvědčit i o tom, že přechod na tzv. alternativní zdroje energie by byl celkem snadný. Bývalí vládní představitelé z mnoha evropských zemí s tím neměli problém
Promiňte, dámy a pánové, pokud jsem se nyní dlouze ohlédl za vývojem, který začal v roce 1989 velkým okamžikem pro lidstvo, ale který nás nyní přivedl do extrémně nebezpečné geopolitické situace. Dosud jsem se soustředil pouze na Evropu a nedotkl jsem se brutálních válek v Africe nebo mnoha dalších zdrojů nebezpečí ve světě nebo brutálního potlačení hnutí za svobodu ze strany režimu v Íránu. Řešit všechny tyto výzvy je nad rámec tohoto projevu.
Nemůžeme vrátit kolo času. Z dané situace a událostí, které k ní vedly, můžeme pouze vyvodit správné závěry, abychom byli připraveni na budoucí výzvy.
Tak jako jsou v každé společnosti v každé době zločinci, tak jsou zločinci v každé době ve společnosti států. Staré přísloví „si vis pacem para bellum“, tedy „připravte se na válku, chcete-li mír“, bohužel stále platí a platit bude. Nic není nebezpečnější než být bohatý a slabý, a přesně taková je situace v Evropě. Tím také ubývá bohatství. Redistribuční sociální stát přece bohatství nevytváří, pouze ho přerozděluje. Bohatství se vytváří prostřednictvím inovací a investic. Obojí však vyžaduje vhodné rámcové podmínky. Pokud na tento princip zapomenete a podlehnete svodům byrokracie, inovační síly budou migrovat a investice budou hledat regiony s lepšími podmínkami.
Ale zůstaňme u geopolitické situace, která už není taková, jaká byla před 30 lety, kdy se zhroutil východní blok. V té době proti sobě stál západní systém USA a svobodná Evropa na jedné straně a systém východního bloku ovládaný Sovětským svazem jako druhou supervelmocí. Západ jasně vyhrál studenou válku. Nabídka svobody, demokracie a svobodné ekonomiky byla natolik lákavá, že prakticky všechny země bývalého socialistického světa v Evropě aspirovaly na vstup do NATO a EU. Tato nabídka je stále tak atraktivní, že právě do těchto aliancí chtějí vstoupit země jihovýchodní Evropy, ale také Ukrajina a Gruzie.
Rusko sice ztratilo status supervelmoci, ale stále bylo dostatečně vojensky silné, aby se zapojilo do různých válek, nebo dokonce rázně zasáhlo. Tak tomu bylo a je v napjatém vztahu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, ale bylo to patrné i na Blízkém východě, v syrské válce. Putin si tehdy svou vojenskou intervencí ve prospěch Asada vybombardoval cestu zpět na světovou scénu. Bez něj nebyla v regionu šance na mírové řešení. Mohl si tuto pozici užít a dnes by byl pravděpodobně vítaným partnerem pro Spojené státy, Evropany a další země po celém světě. A mohl dál vydělávat velké peníze prodejem plynu a dalších komodit. Peníze, které Rusko tak zoufale potřebuje.
Jeho sen o založení nového ruského impéria – jakéhosi hybridu sovětského impéria a starého carského impéria – ho nyní postavil do pozice, kdy si ho mohou v historických knihách pamatovat jako jednoho z velkých válečných zločinců.
Mnozí chtěli věřit, že Putin je zaprvé racionální a zadruhé dobře informovaný. Oba předpoklady se ukázaly jako mylné. Pokud skutečně věřil, že dokáže zaskočit Kyjev, zlikvidovat tam prezidenta, nastolit loutkový režim a následně ovládnout Ukrajinu, pak byl špatně informován o skutečné situaci v sousední zemi, tedy nebyl dobře informován. A pokud by jednal racionálně, nadále by se spoléhal na dobré obchodní vztahy s Evropou a zbytkem světa. Za prvé si tím mohl vydělat mnohem víc peněz, než je možné válkou, za druhé mohl mnohem více ovlivnit světovou politiku.
Ruská vyhlazovací válka proti Ukrajině má potenciál trvat dlouho do tohoto roku nebo déle. V našich scénářích musíme počítat i s další invazí přes Bělorusko do Kyjeva as ní novými proudy uprchlíků do zemí EU. Ale bez ohledu na to, jak dlouho bude válka trvat, Rusko poté ztratí svůj status světové velmoci. Čína, starý rival Ruska v Asii, z toho bude mít prospěch. Pro čínské vedení je Rusko už jen juniorským partnerem. Čína již dávno předstihla Rusko a dnes je stejně jednou z největších hrozeb pro systém svobody, demokracie, právního státu a svobodné ekonomiky, za kterými Západ obecně stojí.
Ale musí nám být jasné, že tato ruská válka proti Ukrajině není jen útokem na Ukrajinu. Je to útok na Evropu, na náš způsob života, na demokracii, svobodu, lidská práva, právní stát a tržní hospodářství. Je to válka, kterou východní despotismus rozpoutal proti západní demokracii. Putin opovrhuje evropským způsobem života. Navzdory veškeré kritice, kterou příležitostně směřujeme na evropskou politiku, nemůže mít žádný Evropan zájem podřídit se Putinovu despotismu. To nechtějí ani bohatí Rusové, kteří posílají své děti do škol a univerzit na Západě.
A protože nemáme žádný zájem podřídit se despotismu válečného zločince Vladimira Putina, musí nám být také jasné, že tato válka může skončit jedině vítězstvím Ukrajiny a porážkou Ruska. Nejde zde o to, jak se někdy říká z vysokých politických kruhů v západní Evropě, že je třeba brát v úvahu ruské bezpečnostní zájmy a že by Putinovi měl být nabídnut odchod z války, který by mu zachránil tvář. Nikdo neporušil bezpečnostní zájmy Ruska. V ruském sousedství nedošlo k rozmístění jaderných zbraní, jako tomu bylo v případě kubánské raketové krize na hranicích s USA. Na Rusko nikdo nezaútočil. S válečnými zločiny, které byly dosud spáchány, Putin ztratil jakékoli právo na zachování tváře. Patří před tribunál pro válečné zločiny, spolu se svými komplici, mimochodem také z Minsku.
Rusko samozřejmě bude muset zaplatit reparace. Západ by proto měl také okamžitě zabavit zhruba 300 miliard dolarů devizových rezerv držených Centrální bankou Ruska v sedmi západních centrálních bankách. Peníze budou nutné na obnovu Ukrajiny. Bylo by vysloveně nedbalé to neudělat. Stejně tak musí být vytvořeny zákonné předpoklady, aby bylo možné využít veškerý zmrazený majetek ruských oligarchů Putinova systému na reparace.
Nevěřím ani těm historickým přirovnáním, podle kterých by se nemělo ponižovat Rusko, stejně jako se nemělo ponižovat Německo ve Versailleské smlouvě s tím, že reparace byly příliš vysoké a takhle se Hitler dostal k moci a přišla druhá světová válka.
Je pravda, že druhá světová válka byla důsledkem slabosti Západu vůči Hitlerovi. Okupace Porýní Německem neměla prakticky žádné důsledky. A odpovědí na obsazení Sudet nebyla nutná spojenecká vojenská odpověď, ale konference akceptující předchozí Hitlerovy výboje, včetně Rakouska.
Všichni, kdo spekulují, že Putina a jeho režim lze uspokojit, když mu přenecháte Krym, východní Ukrajinu a jižní Ukrajinu, by se měli zamyslet nad důsledky. Chceme-li se poučit z historie, můžeme vyvodit jediný závěr, že musíme poskytnout Ukrajině dostatečnou podporu – a tím myslím především vojenskou techniku a zpravodajské služby –, aby zatlačila Rusko zpět k hranicím garantovaným Budapešťským memorandem.
To samozřejmě může vést k destabilizaci Ruska. Ale zvažme toto: Rusko je koloniální říše. Koloniální říše se hroutí. To platí i pro Rusko. Otázkou vždy je, jak dlouho budou kolonizované národy snášet vládu. V současnosti menšinové národy v ruské koloniální říši slouží především jako potrava pro děla pro ruskou armádu. Z dlouhodobého hlediska to není pro tyto národy uspokojivá situace. Musíme počítat se scénáři, které znamenají – pravděpodobně velmi neklidný – konec Ruské říše.
Japonsko a Německo se na konci druhé světové války bezpodmínečně vzdaly. Po této kapitulaci se obě země vydaly na cestu, která jim přinesla demokracii, právní stát a ekonomický boom. Neměli bychom se tedy bát vojenské porážky Ruska, ale chápat ji jako příležitost pro demokracii, právní stát a svobodnou ekonomiku i v této zemi.
Excelence, dámy a pánové!
Vraťme se k moci, kterou nesmíme ztratit ze zřetele při veškerém geopolitickém vývoji: Číně.
Čína myslí dlouhodobě. V roce 2049 si země připomene 100 let od založení Čínské lidové republiky. Toto datum je třeba mít na paměti, když se angažujeme v čínské politice. Jasným cílem Pekingu je do té doby Tchaj-wan plně integrovat do Číny. To nám také něco vypovídá o možném časovém horizontu, pokud chce Čína tohoto cíle dosáhnout vojensky. Protože plná integrace znamená, že do té doby musí být válka i rekonstrukce u konce.
Čína masivně modernizuje svou armádu. Nejlépe je to vidět u námořnictva a zde ve srovnání s USA. USA má sedm vojenských loděnic, Čínská lidová republika má 19 velkých vojenských loděnic. Samotná velká loděnice Jiangnan Dao na řece Jang-c'-ťiang má větší kapacitu než všech sedm amerických loděnic dohromady. Čína má nyní největší námořnictvo na světě. Jihočínské moře je pro Čínu tím, čím je Karibik pro Spojené státy.
Již v roce 2013 zahájil prezident Si Ťin-pching projekt „Nová hedvábná stezka“, rozsáhlý projekt ekonomické a zahraničně politické prestiže. Jasným cílem této strategie Hedvábné stezky je vytvořit ekonomickou oblast ovládanou Čínou, v níž jsou euroasijské a africké státy úzce propojeny pevninou a mořem. Na tomto projektu století se již podílelo mnoho zemí po celém světě. Kromě toho Peking založil další ekonomické a finanční instituce, které slouží komunistickému vedení jako důležité nástroje pro geopolitické účely.
Totalitní komunistický režim v Pekingu zároveň prosazuje strategii, která zpochybňuje náš známý systém občanských a politických svobod, systém lidských práv. Čína se snaží vytvořit nový mezinárodní řád s vlastní ideologií. Kam až sahá čínský vliv, se ukázalo, když jednotlivé země EU zablokovaly jasný postoj EU vůči Číně.
Dámy a pánové.
Po dvou letech Corony a všech těch zmatků nemusím nikomu vysvětlovat, co lodě uvízlé v Jihočínském moři znamenají pro evropskou ekonomiku. A to ani nemluvím o bezpečnostní politice a dalších geopolitických důsledcích.
Nebo jinak: kolik dalších budíčků Evropa potřebuje, aby pochopila, že s politikou, jak jsme to dělali doposud, jdeme jen cestou k bezvýznamnosti. Disneyland pro čínské turisty rozhodně není budoucností Evropy. Zejména proto, že čínský Disneyland nemá nic společného se zábavou, ale s totální kontrolou našich životů, jak to již představuje systém sociálních kreditů v Číně.
Bezpečnost pro Evropu vytvoříme pouze prostřednictvím jednoty. Myslím stejně málo na centralizovanou Evropu jako na nostalgickou malou státnost, v níž ani velké evropské země neumí dělat skutečnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Válka proti Ukrajině a svobodná Evropa je toho dobrým příkladem. Mnozí si stěžují, že USA jsou zde tak přítomné a poskytují tak masivní podporu, a přitom stále sledují své vlastní zájmy. Kdyby tady USA tak masivně nepodporovaly, nejsem si jistý, že bychom si měli na co stěžovat.
Je čas, aby se Evropská unie pustila do skutečně evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Několikrát jste mě slyšeli tuto prosbu a jsem si jistý, že to budu muset ještě několikrát zopakovat.
Evropská zahraniční politika znamená nejen koordinaci zahraničních politik 27 členských států vysokým představitelem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale také ministerstvo zahraničí EU v čele s ministrem zahraničí.
K tomu potřebujeme jádro evropské ústavy, ve které je přesně stanovena tato zahraničněpolitická pravomoc Evropské unie. Bod, který by mimochodem také splňoval všechny požadavky subsidiarity. Stejně jako každý ministr zahraničí nyní podléhá parlamentní kontrole své země, ministr zahraničí EU by podléhal parlamentní kontrole Evropského parlamentu, přímo voleného občany EU.
To je právě otázka suverenity, o které mnozí národní egoisté rádi mluví. V tomto konkrétním případě, dámy a pánové, suverenita znamená schopnost jednat a utvářet věci. Pokud jde o potenciál, evropská zahraniční politika by přinesla jasnou přidanou hodnotu ve srovnání s politikou čistě národního státu.
Součástí této evropské zahraniční a bezpečnostní politiky je samozřejmě evropská ochrana vnějších hranic. Rumunsko a Bulharsko samozřejmě patří do schengenského prostoru stejně jako Chorvatsko. Tato svoboda cestování v rámci EU je pravděpodobně jedním z velkých úspěchů evropského sjednocení. To nemá nic společného s otázkou azylu nebo nelegální migrace.
Ale to zahrnuje evropskou ochranu vnějších hranic. Na to se myslelo i při vytváření schengenského prostoru. Evropský parlament k tomu zaujal velmi jasná stanoviska.
Ale stejně jako v zahraniční politice chtěly členské země zachovat ochranu hranic jako národní záležitost. Bohužel je také skutečností, že jsou to především země, které nejhlasitěji volají po evropské ochraně hranic, které rovněž považují ochranu hranic za národní kompetenci.
Příklad uvolnění vízového režimu pro občany Kosova ukazuje, jak nevyzpytatelná je zde politika mnoha členských zemí. Žádná země nemusela splňovat tolik podmínek pro uvolnění vízového režimu jako Kosovo. Země splnila požadavky a léta docházelo k sobeckým blokádám jednotlivých zemí.
Kdo mě zná, ví, že jsem v podstatě optimista. Předpokládám tedy, že dohoda dosažená za českého předsednictví v Radě bude platit a že Kosované skutečně budou moci od roku 2024 cestovat do EU bez víz. I v těch zemích, které tuto evropskou zemi stále neuznaly. Ale nemám odvahu dát ruku do ohně.
Nedávné napětí na severu Kosova znovu ukázalo, že Balkán, jihovýchodní Evropa, je regionem, ve kterém je zapotřebí jasná, strategicky orientovaná politika EU. Není to poprvé, co zde vzplanul srbský prezident Alexander Vučić. Mimochodem, Srbsko to dělá také v Černé Hoře a v Bosně a Hercegovině. Prostřednictvím politiky rozšiřování má EU nástroje k vytvoření potřebného tlaku na Srbsko. EU musí být pouze jednotná a připravená tyto nástroje cíleně využívat.
Excelence, dámy a pánové!
Na začátku svého projevu jsem krátce poznamenal klesající bohatství Evropy a její závislost na dodavatelských řetězcích. Sledoval jste debaty o problémech v zásobování a v Rakousku v poslední době také o problémech s dodávkami některých léků. V mnoha případech se nyní ozývá volání, že politici musí zasáhnout a zajistit větší odolnost. To zní nejen logicky, ale je to také nutné.
Tak jako každý příčetný člověk má doma svíčky – a něco na zapálení – protože může dojít k výpadku proudu, musí být i nějaké zásoby, aby zvládl období krize, katastrofy. Rakousko zná pojem komplexní národní obrany, která zahrnuje i hospodářskou národní obranu. V dřívějších dobách, než se začaly vybírat již zmíněné mírové dividendy, bylo často úkolem armády držet zásoby, aby byla schopna udržovat určitou infrastrukturu.
A protože jsem zmínil klíčové slovo armáda: Evropská bezpečnostní politika také znamená, že vrátíme naše vojenské schopnosti na úroveň, na které se můžeme bránit. Jakkoli mi připadá vystoupení vojenské hudby při určitých příležitostech, k tomu, abyste se mohli bránit, potřebujete odpovídající vybavení a také potřebujete evropský zbrojní průmysl, který je schopen dodat. A to vyžaduje rozpočty na obranu, které jsou více než jen výplach očí, a také mnohem intenzivnější evropskou spolupráci.
Se všemi výzvami, kterým v Evropě čelíme, bude klíčové, abychom nastavili správné rámcové podmínky. Stále častěji slyšíme volání téměř ze všech politických směrů po nových vládních intervencích, po ukončení globalizace, po nových kontrolních opatřeních.
Dámy a pánové,
To je špatný způsob. Ani to není recept na úspěch, který kdysi udělal Evropu skvělou. Stát má za úkol chránit spravedlnost a svobodu, což samozřejmě zahrnuje zahraniční a bezpečnostní politiku, což je klasický úkol státu. Úkolem státu však není řídit ekonomiku. Tyto koncepty vždy selhaly a budou selhávat i v budoucnu.
Dělba práce je dobrá. Dělba práce na globální úrovni je také dobrá, vede ke zvýšení prosperity nás všech. Přesto je zapotřebí bezpečnostní politika, která je buď schopna předcházet krizím a válkám, nebo alespoň zaručit bezpečnost dodávek v případě krize.
Nezbytná reindustrializace Evropy se státní intervencí nepodaří. Stahování inscenací - již jsem zmínil oblast léčiv - nebude možné státní regulací. V Evropě se potřebujeme vrátit k rozumným principům regulační politiky, jak si to pamatujeme z politiky hospodářských zázraků Ludwiga Erharda. Firmy vyrábějí tam, kde najdou dobré rámcové podmínky. Pokud budeme firmy dusit další a další byrokracií, pokud nejsme schopni snižovat vedlejší mzdové náklady, pokud je dnes v mnoha oblastech s vysokou nezaměstnaností zároveň nedostatek pracovníků, pak víme, že rámcové podmínky nejsou v pořádku.
Není náhodou, že vysoce kvalifikovaní lidé migrují z Evropy. Není náhoda, že Silicon Valley – nemyslím zde geografický termín, ale přenesený význam pro špičkové technologie, inovace atd. – je v USA a ne v Evropě. Tento budíček nebyl vyslyšen ani v Evropě.
Vím, že je pro politika v předvolební kampani pohodlnější slibovat nová požehnání od sociálního státu, než vyžadovat vlastní úsilí. Pro mnoho lidí je také zřejmě lákavé čekat, až stát vše zreguluje za ně. Jako realisté však víme, že jde o iluzi. Země Cockaigne existuje pouze v dětských knihách.
Excelence, dámy a pánové,
I já jsem byl v posledních týdnech několikrát dotázán na korupční skandál, který otřásá evropskými institucemi. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, slovy anglického filozofa Lorda Actona. Tento princip je mimochodem nádherným příkladem toho, jak by státu neměly být přidělovány příliš velké pravomoci, zvláště ne v oblastech, které nejsou v kompetenci státu. Čím je stát nabubřelejší, tím je zkorumpovanější.
Takové aféry jsou však také výzvou k opětovnému zamyšlení nad charakterovým formováním politiků. Politici mají jistě namáhavou práci a jsou za ni obvykle dobře placeni – právě proto, aby nebyli náchylní k úplatkům. Že existují slabí a bezohlední lidé, to je bohužel realita lidského života.
Ve zdravých demokraciích jsou však takové případy korupce odhaleny a korupčníci jsou pohnáni k odpovědnosti. Každý odhalený případ je připomínkou toho, že potřebujeme neustálou práci na politické kultuře.
Proti čemu se ale musíme rozhodně postavit, jsou populisté, kteří korupční skandál využívají jako příležitost k tomu, aby zpochybnili Evropský parlament jako takový nebo evropské instituce obecně. Věřit, že v národním státě lze vše lépe regulovat a že by tam nedocházelo ke korupci, zjevně chybí realitě pro všechny. Nejsem si vědom žádného požadavku na zrušení obcí jen proto, že starostové již byli zapleteni do korupčních afér nebo museli rezignovat kvůli zneužití pravomoci.
Doufám, že jsem ukázal, že potřebujeme silnou Evropu k ochraně naší svobody kvůli geopolitické situaci s mnoha problémy, které je třeba překonat. Populistům to může být jedno, protože jejich cílem jsou neshody, nikoli řešení problémů.
Ministryně Evropy Edtstadlerová ve svém úvodním projevu hovořila o změně politiky. Politické, ekonomické a společenské výzvy, z nichž některé jsem nastínil, ukazují, že nemáme čas ztrácet čas, abychom těmto výzvám čelili se smyslem pro realitu.
Se svobodou, demokracií, tržním hospodářstvím a právním státem má Evropa a západní svět ty správné nástroje k tomu, aby se pustily do boje proti výzvám doby. Jen musíme tyto nástroje správně používat. A musíme být ochotni překonat svou vlastní lenost.
Žijeme ve vzrušující době. Sjednocená Evropa je naše bezpečnost a naše budoucnost! A musíme ji utvářet společně!
