Muzea jako centra vzdělávání pro 21. století

Národní muzeum máme pořád všichni spojené s kostrou plejtváka. V rámci jazykové hry mě napadá, že trefný je „plejtvák“ ve významu „dávno mrtvé obrovské ryby“, stejně jako „ten, co plejtvá veřejnými prostředky“. Ačkoliv se česká a moravská muzea v poslední době snaží investovat do změny jazyka v komunikaci, do nového nasvícení, veřejným názorem to zas až tolik neotřese. Vlastně není divu: kdokoliv, kdo trochu vidí pod pokličku většiny zdejších muzeí, musí konstatovat, že nadále zůstává nejvýznamnějším atributem každého muzea jeho sbírka, na sbírku se nesahá a že veškerý program se odvíjí od jeho sbírek - od sbírek (různě hodnotných, většinou starých) věcí, které - nehledě na hodnotu historickou - ztrácejí v současné společnosti přesycené „věcmi“ hodnotu, kterou jim připisujeme.

Ve zkratce: v absolutní většině současných muzeí u nás jsou věci (ještě ke všemu staré) mnohem hodnotnější než lidé - muzea - chrámy - tu stojí kvůli nim, ne kvůli nám.

Představte si, že byste - z pýchy daňového poplatníka - začali požadovat, že muzea tu jsou kvůli vám. (V západní Evropě se v posledních čtyřiceti letech takových lidí našlo dost.)

Představte si, že by se našli dokonce i lidé pracující v muzeích, kteří by uvěřili, že muzea mají sloužit ne ideálu formulovanému před sto padesáti lety, ale společnosti dnes: tak aby se opět stala skutečným veřejným prostorem, místem společenského významu: společenské reflexe, hodnot a učení se o tom, co je a bude společensky podstatné. Co by se asi stalo? Jak by taková muzea mohla vypadat?

Tuhle otázku si pokládá samozřejmě celá řada evropských muzejních profesionálů. Jednou z organizací, která takové lidi sdružuje a pro kterou je téma muzeí jako místa „přípravy“ pro budoucnost vskutku palčivé, je mezinárodní asociace sdružující muzea a galerie, které se věnují také dětem, Hands On! Vždyť kdo jiný ponese lidskou budoucnost než děti? Kdo jiný než děti posoudí bez přetvářky srozumitelnost toho, co muzea reprezentují?

Na půdě Hands On! International Association of Children in Museums se více než dvacet let setkávají jak muzea zaměřená přímo na děti, tak ve stále větší míře i klasická velká evropská muzea, která nahlížejí na děti, školy a rodiny s dětmi jako na své podstatné publikum a uvědomují si, že pokud pro ně chtějí mít nějaký význam, musejí umět reagovat na jejich potřeby.

Muzejní profesionálové, jimž leží na srdci to, co předáváme jako společnost dětem, lidé sdružení v této asociaci, formulovali v loňském roce vizi takových muzeí a dokonce dnes certifikují kvalitu muzeí, jež skutečně jsou místem pro učení v 21. století. V Čechách jsou zatím certifikovaná dvě: Sladovna Písek a Muzeum loutek v Plzni. Jaké tedy je muzeum, kde se lze učit pro to, co přichází?

I pro ty, kteří na kulturu nechodí - tzn. ty, ze sociálně slabšího prostředí, cizince, děti, atd. - muzea mohou a měla by být místem první volby: široce dostupné, přizpůsobené pro různé typy návštěvníků a handicapů, otevřené a přívětivé, široce srozumitelné, a přece je třeba, aby zůstaly místy krásy, inspirace. Zkrátka je třeba, aby tu kulturní dědictví bylo zpřístupněné tak, aby se tu lidé cítili dobře a byli tu šťastní. V praxi toho není úplně snadné dosáhnout: hlavním motorem musí být uvědomění, že nejdůležitější je publikum, ne sbírky.

Každé dítě se přirozeně učí tím, že si hraje - že interaguje s prostředím. To neplatí jen o dětech, ale i dospělých. Ve chvílích, kdy se nestačí jen se dívat, ale kdy je potřeba se i dotýkat, zapojovat svou zvídavost a tvořivost, přemýšlet, co udělám teď a co později, pochopí každý z nás mnohem víc a trvaleji. Proto muzea pro budoucnost už nekladou nejvyšší důraz na „vystavování věcí“, ale vytváření situací pro interakci, ve kterých se návštěvník aktivně setkává s objektem, tématem poznání.

Dotýkat se, přivonět, poslouchat, přemýšlet, nechat se dotknout svých emocí - hlavou, rukama a srdcem - tam se lidé učí nejsnáze a muzea, která jsou si toho vědomá vytváří bohaté prostory, expozice a programy, které apelují na všechny smysly, na lidskou tělesnost.

Pro zdraví demokratické společnosti jsou důležití aktivní občané. Vzhlížení k nedotknutelným božstvům v nádherných chrámech (byť stojí na vrcholu Václavského náměstí) a vyleštěných vitrínách rozhodně nepomůže rozvoji občanské společnosti. Muzea, která jsou si sama sebe vědoma jako aktivního tvůrce veřejného prostoru nahlížejí na své návštěvníky (a představte si, že v Hands On! i na děti) jako na rovnoprávné členy společnosti, které si mohou vysnít a proměnit svět v lepší místo. Taková muzea poskytují svým návštěvníkům prostor nejen ke „konzumaci hodnot“, ale vytvářejí pro ně prostor i k tvorbě obsahů, k vyslovení názorů, k podílení se na tvorbě veřejného prostoru. Mohou se stát vlastně i dílnami veřejné sféry, dílnami lidskosti. Pro každého, i pro dítě, je důležité zakusit, že do veřejného prostoru patří, že není méněcenný.

Muzea pro budoucnost jsou místa, kde je možné vzpomínat, odpočívat, ale i být s dětmi, kde je možné stavět mosty mezi generacemi. To samozřejmě klade na program i provoz muzeí vysoké nároky, jak co se infrastruktury, ale i interpretace a zejména co se personálního zajištění týče. Není to však nemožné.

Muzea skutečně nemusejí být jen místa prezentace: mohou se změnit i v místa, které dávají hlas těm, co ho ve společnosti nemají: mohou vytvářet formáty, které podporují participaci a dokonce i angažovanost, mohou svou společenskou váhu využít k tomu, aby zesílily ve společnosti tento hlas. Takové ale nemohou být navenek, když vevnitř „nepěstují“ diverzitu, jak co se personálu, tak i programu, partnerů a dalších aspektů fungování týče.

Dnes už bohužel nemohou zůstat jen ve své fyzické a kamenné formě, protože jejich publikum se také přesunulo do virtuality. Muzea musejí tento fakt přijmout a mohou, dětem, ale třeba i těm starším pomoci v navigaci mezi těmito - často divokými - světy.

Poslední požadavek na muzea jako na místa učení pro budoucnost je nejobtížnější: vlastně se musejí neustále měnit. Reflektovat, co se děje ve světě i doma, reflektovat změny ve společnosti a neustále znovu a znovu vyhodnocovat, čemu je třeba, aby se muzea věnovala: s jakými tématy pracovat a jak. Mají-li být ochránci hodnot (to se týká zejména těch financovaných z veřejných zdrojů), měla by se stále snažit - ve změti současného dění - hledat morální a hodnotové stanovisko, které je potřebné - tady a teď - sdílet, posilovat a hledat formu, která bude - tady a teď - resonovat.

Možná to zní jako utopie, ale každá veřejná kulturní instituce se může vydat na odvážnou cestu ke svému publiku a s ním do budoucnosti. Muzea mají obrovskou výhodu: jsou nejpřístupnější, stále ještě dobře financovaná, s vysokým společenským kreditem. Je škoda, aby spala, protože ve společnosti je mnoho práce, kterou mohou odvést.

… a když to neudělají? Odpověď myslím všichni známe od dinosaurů: vyhynou. Dávno mrtvé obrovské ryby nám jsou k ničemu.

Tereza Dobiášová Krejčí

Autorka, režisérka, dramaturgyně, kurátorka a kulturní manažerka, předsedkyně uMĚNÍM. Pracuje jako kurátorka interaktivních expozic pro děti a doprovází nově vznikající muzejní projekty. Pět let byla ředitelkou Sladovny Písek o.p.s. Pro Hands On! International Association of Children Museums vede vývoj značky kvality pro muzea.