Prostor pro nejistotu: Jak pracovat s rozvojem kreativního myšlení prostřednictvím umění?

Vzpomínáte si na známou filozofickou otázku, zda je sklenice poloprázdná, nebo poloplná? Všichni víme, že ve sklenici je stále stejné množství vody, ale skutečnost hodnotíme odlišně. A stejně tak můžeme nahlížet i na různé překážky, které před námi v životě stojí. Překážka – možný neúspěch? Nebo překážka – překonání a možnost uspět? Někoho neúspěch zablokuje a jiní ho naopak vnímají jako výzvu ke zvýšení úsilí. Předmět zájmu je pořád stejný, ale mění se náš úhel pohledu a odvaha vykročit z našich zaběhnutých stereotypů.

Centrum DOX realizuje od roku 2014 celou řadu vzdělávacích programů, které přesahují z oblasti současného umění do sociální psychologie. Programy využívají kromě uměleckých děl i poznatků psychologů a pedagogů Philipa Zimbarda, Carol Dweckové a mnoha dalších. Carol Dwecková pracuje zejména ve školním prostředí s principem fixního a růstového nastavení mysli a přichází s myšlenkou, že chválit studenty za inteligenci způsobuje strach ze zkoušení těžších úkolů, protože by náhodou jejich inteligence mohla zklamat. Naopak studenti chválení za snahu jsou ochotni zkoušet nové věci a najít nové cesty k řešení. K tomu dopomáhá právě růstové myšlení, naopak fixní nastavení mysli nám brání vybočit ze zajetých kolejí. Některé stereotypy jsou samozřejmě v životě potřebné, jinak bychom nevstávali do práce, nechodili, nečistili si zuby nebo si vzájemně nerozuměli. Často nám ale brání v hledání nových řešení, rozvoji kreativního myšlení, a někdy dokonce v aktivním postoji k řešení problémů, které se nás aktuálně týkají. Nový prostor umění a učení v centru DOX se pokouší naše vnímání na chvíli znejistit.

„Učit se spolu se současným uměním má spoustu výhod – umění je „jako“, a přitom dokáže přinášet silný zážitek, umění umí provokovat a probudit z  letargie a  každodennosti, umění nemusí být žádné umění. Toho všeho a mnohého dalšího jsme chtěli využívat při vzdělávacích programech, a proto jsme si tak postavili výstavu – prostor umění a učení,“ říká vedoucí vzdělávacích programů centra DOX Jiří Raiterman.

Je to prostor stírající hranici mezi výstavou a učebnou. Diváci, kteří do něj vstoupí, se ocitnou v prostoru nabízejícím interaktivní instalaci, čtyři umělecká díla a rozšířenou realitu. Výstava a zároveň kreativní učebna má několik částí. Nabízí interaktivní instalaci od studia SKULL, která využívá maskovací efekt „razzle dazzle“, jehož cílem je návštěvníka znejistit v prostoru. Dále představuje díla Epose 257 a Mushona Zer-Aviva, která pracují s pojmy normalita, stereotypy a pravidla. Přidanou hodnotou nejen pro vzdělávací programy je trasa s rozšířenou realitou vedoucí do výstavy, na které je průvodcem herec Petr Vančura. Průvodce zásobuje studenty řadou podvratných, protichůdných vět a direktiv, vytvářejících diskomfortní situaci.

„Právě mimo komfortní zónu vzniká příležitost k adaptaci, získání a zařazení nových zkušeností. Adaptace je pak klíčovým pojmem, jenž propojuje zmíněné fenomény: hru – učení – vnímání uměleckého díla,“ říká Matěj Hájek ze studia SKULL, který na rozšířené realitě pracoval se společností Augg.io. Celá trasa nastoluje otázky pro následné vzdělávací programy. Může si ji projít kterýkoliv návštěvník centra, i  když se samotných vzdělávacích programů neúčastní.

„Vzdělávání je od počátku nedílnou součástí filozofie centra DOX. Vytváříme originální metodiku vzdělávacích programů, která vychází z koncepce umění jako otevřené možnosti a inspirace pro reflektování problémů současného světa. Naším cílem je rozvíjet ve studentech aktivní potenciál kritického a kreativního myšlení a celkovou integritu člověka,“  doplňuje Lucie Laitlová ze vzdělávacího oddělení centra DOX.

Projekt Úhel pohledu je primárně určen žákům druhého stupně a studentům středních škol. Na výstavu by měli spolu s pedagogem mířit, aby se zúčastnili čtyř vzdělávacích programů, které pracují s  tématy fungování algoritmů, stereotypů, problematikou chyby a tzv. efektem přihlížejícího. Vycházejí z projektu Heroic Imagination Project amerického psychologa Philipa Zimbarda a navazují také na předchozí projekt #Datamaze, který položil základy koncepce instalace na pomezí umění a vzdělávání. Každý program je primárně spojen s jedním, či dvěma uměleckými díly.

V  rámci programu pracujícího s chybou mají studenti příležitost zažít performance v rozšířené realitě, zakončené v prostoru imerzivní a interaktivní instalace, která zpochybňuje zavedené způsoby vnímání a rozvíjí kritické a kreativní myšlení. Dílo Mushona Zer-Aviva je inspirací pro program Algoritmická budoucnost a díla Epose  257 jsou výchozím bodem pro reflektování stereotypů nejen v oblasti současného umění. Poslední ze čtveřice programů s názvem Obyčejné hrdinství odhaluje principy pasivity jedince ve společnosti (tzv. efekt přihlížejícího) a využívá opět instalace studia SKULL. Programy jsou uzpůsobené skupinám 10–25 žáků či studentů s pedagogy a obsahují různé aktivity, od iniciačního zážitku přes kreativní workshop až po závěrečnou reflexi. Výstavu doprovází řada akcí a vzdělávacích programů pro školy. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Evropské unie.

Lucie Laitlová, koordinátorka vzdělávacích programů centra DOX

Článek vznikl pro potřeby časopisu Učitelský měsíčník.