Článek
Začněme s tím, co je pro dnešního člověka už těžko představitelné. Dobovými pochybnostmi, jestli na přelomu 19. a 20. století nový vynález bude mít jinou hodnotu než jako pouhá technologická kuriozita či pouťová atrakce. Až s ustanovením kinematografického aparátu na všech úrovních tzv. vertikální integrace (produkce–distribuce–uvádění) začalo být zřejmé, že nové médium je schopné zasahovat široké vrstvy veřejnosti s intenzitou, které do té doby nedosahoval žádný jiný sdělovací prostředek.
Z kuriozity se v průběhu dvaceti let stal plně funkční průmysl, ona pověstná továrna na sny. Tato metafora v sobě až kongeniálně spojuje kritický rozměr (sériovost montážní linky, normované produkty, organizace práce orientovaná na zisk) s reflexí sociálního zřetele (zvyšující se význam volnočasových aktivit u moderního člověka) a psychologickým efektem (film jako denní snění). Pejorativní osten takového pojmenování ale také zcela zjevně vykazoval film mimo sféru vysokého umění, nebo dokonce umění jako takového. Podle Francesca Casettiho bylo pro odborné debaty do 2. světové války příznačné pravidelné dokazování, že film je svébytným uměním s vlastními, jedinečnými výrazovými prostředky.
V obdobné pozici se o více než sedmdesát let později nachází filmová výchova. Její zastánci musí pravidelně v oborových diskusích odpovídat na otázku, jestli filmová/audiovizuální výchova (spolu s dramatickou výchovou a taneční a pohybovou výchovou) může stát po boku tradičních oborů výtvarné výchovy a hudební výchovy jako jejich rovnocenný partner. Aktuálně se nové kolo dokazování rozběhlo nad revizemi Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV), konkrétně při vymezování vzdělávací oblasti Umění a kultura.
Dosud totiž v RVP ZV filmová výchova figuruje jen jako tzv. doplňující vzdělávací obor. Zjednodušeně řečeno: škola jej vyučovat může, ale na rozdíl od výtvarné výchovy a hudební výchovy taky nemusí. Se zařazením přímo do vzdělávací oblasti Umění a kultura by za ideálních okolností nebyly školy do výuky filmové výchovy nuceny (pokud na to nemají kvalifikované učitele, vybavení, podmínky atd.), ale v případě zájmu by tak nečinily na úkor jiných předmětů a dost napnuté hodinové dotace. Záleželo by na nastavení kritérií jmenované vzdělávací oblasti, ale především na možnostech a zájmech jednotlivých škol a jejich formulaci školního vzdělávacího programu.
Samozřejmě že srovnávat diskurz meziválečných estetických a filmologických diskusí se specificky vymezenou debatou z pedagogického prostředí není úplně adekvátní. Podobný je snad jen ten moment potřeby dokazovat, že nějaký umělecký druh si zasluhuje stejnou pozornost jako starší, etablovanější umění / estetickovýchovné předměty. Filmová výchova (a částečně i dramatická výchova nebo taneční a pohybová výchova) za sebou opravdu nemá několik desítek let nepřetržitého praktikování výuky na všech úrovních školského systému. Nemůže se opřít o několik kateder připravujících budoucí učitele, oborová sdružení nebo bohatou základnu učebních, didaktických či metodických materiálů.
Je to ale v dnešním světě velmi důležité (ne-li nejdůležitější) umění, a hlavně médium. Ani ne tak film v úzkém vymezení, ale audiovize ovlivňuje naše životy v míře nebývalé. Pohyblivý obraz – jako ten nejmenší z filmu zrozený spojovací prvek různých forem audiovize – má v rámci multimediálního prolínání stále takřka neotřesitelnou pozici. Co by byl internet bez YouTube? Facebook bez vkládaných videí? A proč pro mladé lidi vznikl TikTok? Cynická mantra marketingových guru zní, že uživatele rychle scrollujícího po sociální síti zaujmete spíše (pohyblivým) obrazem než textem.
Uživatelskému, společenskovědnímu rozměru audiovize (a médií obecně) se má v rámci školní výuky věnovat mediální výchova. Filmová výchova má žáky a studenty seznamovat s audiovizí z pozic estetických a kulturologických. K tomuto návrhu rozdělení pole působnosti se došlo už při debatách nad vznikem doplňujícího oboru Filmová a audiovizuální výchova pro RVP ZV.
Potřeba neomezovat vnímání filmu a audiovize primárně na obsah a s tím provázané fenomény vyplývá právě z role, jakou v našich životech hrají. Kritická a tvůrčí dekonstrukce pohyblivého obrazu naopak umožní další propojování vědomostí, dovedností, postojů a hodnot získávaných v jiných vzdělávacích oborech. Navíc ale přiblíží školní výuku každodenní zkušenosti žáků a studentů z mimoškolního prostředí.
I když totiž někteří z meziválečných avantgardistů a futuristů věřili v doslova magickou moc filmu měnit svět, vypadá to, že až nyní na jejich slova dochází. Film už možná není tím „nejdůležitějším uměním“, ale v momentě, kdy miliardy lidí spolu s mobilem mají v ruce kameru a díky internetu získávají přístup k takřka nekonečnému moři audiovizuálního materiálu, vlastně zaráží, že se kompetence kriticky nakládat s pohyblivým obrazem systematicky a cíleně v rámci školského systému nekultivuje. Nejde o to primárně vychovávat budoucí filmaře a návštěvníky filmových klubů, ale vzít konečně tento vlivný společenský fenomén vůbec v potaz.
Petr Pláteník, Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu (ASFAV)
Zdroje:
David Bordwell: Dějiny filmu
Jerzy Plazewski : Dějiny filmu
Petr Szczepanik: Továrna Barrandov
Francesco Casetti: Filmové teorie 1945-1990
