Článek
Jak praví staré horolezecké moudro, ‚mnohem důležitější, než dostat se nahoru, je vrátit se v pořádku dolů‘. Případů, kdy horolezce zastihla tragická událost při sestupu, je pak v porovnání více než těch, kdy se něco pokazilo při cestě nahoru. Je to logické. Tělo je unavenější a člověk se - buďto v euforii ze splněného snu, nebo zklamán, že snu nedosáhl - mnohdy podvědomě méně soustředí nebo se už duchem vidí v základním táboře. V takovou chvíli mnohem snadněji podklouzne noha nebo se zvolí špatný krok. Popsané případy jsou staré jako horolezectví samo.
Již prvovýstup na legendární Matterhorn provázela tragédie. Tehdy - v roce 1865 - se z úspěšné sedmičlenné anglicko-italské expedice vrátili jen dva její členové. Ostatní byli strženi při sestupu do propasti poté, co jeden z nich unavený podklouzl a vzal s sebou ostatní uvázané na stejném laně.
Počátky na střeše světa
V případě Everestu byla situace okolo prvovýstupu samozřejmě ještě mnohem náročnější. Vše bylo způsobeno velkou nadmořskou výškou. Dlouho se nevědělo, jak bude lidské tělo reagovat na výšky okolo osmi kilometrů. Zda bude schopné fungovat bez dodatečného kyslíku či jak bude horolezec zvládat fyzickou zátěž spojenou s výstupem. Úskalí ale představovala i politická situace a odlehlost oblasti Himálaje. Po 1. světové válce byl přístup k Everestu z nepálské strany uzavřen. Země nebyla pro cizince přístupná. Naproti tomu Tibet přístupný byl. Cesta ze severu však znamenala nutnost překonat osmnáctikilometrový výšlap ledovcovým polem k úpatí hory a následné zdolání výstupu do severního sedla; pár metrů nad sedmitisícovou hranicí. Výstup je plný zrádných průrev a proláklin, náročnější než úvodní část nepálské cesty přes ledopád Khumbu.
Všechny tyto aspekty znamenaly, že se až do roku 1921 žádný běloch nedostal blíže než 60 kilometrů od vrcholu. První tuto blokádu prolomili Britové. Hnáni koloniální minulostí, kterou měli i po válce stále v krvi, toužili dobýt vrchol pro krále. Vysílali proto do Himálaje obří expedice s množstvím šerpů, oslů a tunami zásob a vybavení. I tak ale byly tyto výpravy na hony vzdálené dnešním profesionálním skupinám horolezcům. A to hlavně v otázce výbavy lezců. Speciální mačky, cepíny, neřkuli kyslíkové přístroje, byly stále ještě v plenkách a třeba oblečení - bundy nebo rukavice tehdejších lezců - by dnešním horolezcům připadaly téměř nepoužitelné a zcela nevhodné do dvouciferných mrazů Čomolungmy.
Úspěchem první britské expedice v roce 1921 bylo dosažení severního sedla. George Mallory, syn vikáře z hrabství Cheshire, a Guy Bullock vystoupali nad sedm tisíc metrů, prozkoumali terén, a ač nalehko bez vybavení a zásob, vyšli do dostatečné výšky odkud mohli plánovat další postup. To se jim vyplatilo o rok později.
V roce 1922 překonali dosud platný výškový rekord Italů, když se dostali nad 7500 metrů. S pomocí kyslíku vylezli až těsně pod vrcholový hřeben, do výšky 8200 metrů. Poté je blížící se tma donutila obrátit k sestupu. Mnohem důležitější než dosažené metry ale bylo postupné budování výškových táborů a hlavně zjištění, jak dokonale se dokáží adaptovat místní obyvatelé. Ano, poprvé hráli důležitou úlohu šerpové. Byli skvěle přivyklí pohybu ve vysoké nadmořské výšce a velmi rychle se učili horolezeckým dovednostem. Od té doby figurovali šerpové jako rozhodující faktor téměř při všem významném co se mělo na Matce světa odehrát.
Trvalo další dva roky než Britové zpracovali všechny poznatky a naplánovali další expedici. Tentokrát skutečně ve velkém stylu. Účastnilo se několik stovek nosičů. Mnoho z nich se zkušenostmi z minulých expedic. A také nespočet kusů dobytka, jejichž účelem bylo vynést zásoby co nejvýše. Ale hlavně na deset horolezců, z nichž velká část měla ambice podílet se na zdolání nevyšší hory. Nechyběl ani Mallory, který cítil, že další šance už nemusí přijít.
Osudový rok 1924
Počátkem jara začali členové expedice budovat tábory cestou na severní sedlo. Procházeli východní částí Ledovce Rongbuk. Počasí jim vcelku přálo a první květnový týden byl základ cesty do severního sedla vybaven zásobami. Tábory byly zbudovány. Další postup přerušila sněhová bouře. Čtvrtý tábor v severním sedle tak Mallory s Nortonem, vedoucím expedice, a jejími dalšími dvěma členy zbudovali až 21. května. Počasí se opět zhoršilo. Lezci i nosiči sestoupili do základního tábora. Následovat měly pokusy o zdolání vrcholu.
Na první pokus o výstup se vydali George Mallory a armádní důstojník, kapitán Geoffrey Bruce. Ihned po opuštění severního sedla, kde expedice zbudovala tábor poměrně dobře chráněný před nepřízní počasí, začaly oba bičovat silné větry. Ledová vichřice v tu dobu zachvátila celou severní stěnu Čomolungmy. Hora své pokušitele nehodlala uvítat přívětivě. Před zbudováním pátého tábora v severní stěně čtyři z nosičů shodili svá zavazadla a sestoupili zpět. Mallory, Bruce a jeden z nosičů dokázali i přes těžkosti zbudovat pátý tábor a dokonce vynést do jeho útrob i nosiči opuštěné zásoby. Šestý tábor ve výšce 8170 metrů už ale zbudovat nedokázali. Při cestě dolů potkali nad čtvrtým táborem Nortona se Sommervellem, kteří nedlouho předtím vyrazili jako druhý tým k vrcholu.
Oba byli překvapeni, že vidí Malloryho a Bruce tak brzo. Poté, co se dozvěděli, co se stalo s nosiči, se rovněž obávali, jak daleko je budou jejich šerpové doprovázet. Z šesti jim nakonec zůstali čtyři nosiči, s nimiž strávili noc v pátém táboře. Odtud se ráno vydali směrem k vrcholu. Prasklá láhev s vodou jejich odchod pozdržela. Bylo potřeba počkat na roztání dalšího litru vody. To byl obecně problém všech předválečných expedic - lezci si s sebou brali na výstup zoufale málo vody. Považte, vždyť litr na člověka je na takový výkon skutečně pouhou kapkou. Jakmile se přiblížili hřebenu, rozhodli se traverzovat severní stěnou směrem k vrcholu. Okolo poledne už Sommervell nebyl schopen postupovat dále. Norton však i tak mířil ke kuloáru, který ústí pod východním koncem vrcholové pyramidy. V tu chvíli jej Sommervell vyfotografoval. O chvíli později se vysílený Norton po shlédnutí stavu svého kolegy, zhodnocení vlastních sil a vyhlídky dalšího skalního stupně, který chyběl k úpatí vrcholové pyramidy rozhodl pro sestup. Onen kuloár dnes nese Nortonovo jméno a ona fotka zase doložila jejich výškový rekord. Zůstali 280 výškových metrů pod vrcholem. To je rekord, který nepřekonal nikdo dlouhých 28 let. Nebo snad ano?
Následující noc v severním sedle představil Mallory Nortonovi plán zdolat vrchol s mladým Irvinem za pomocí kyslíkových přístrojů. Mallory poznal Irvina na plavbě do Indie. Mladý, teprve dvaadvacetiletý, student inženýrství z Oxfordu zkušenému Mallorymu učaroval. Dokázal si poradit v každé situaci. Opravil každé rozbité vybavení i v polních podmínkách expedice. Dokonce vylepšil i kyslíkové přístroje a masky. Kyslíkové bomby odlehčil a vyztužil. Lezci si začínali uvědomovat důležitost kyslíku při pokusech o zdolání vrcholu víc a víc. Říká se, že i tento fakt měl lví podíl na výběru Irvina jako druhého člena vrcholového týmu. Zkušený Mallory a mladý energický Irvine měli tvořit ideální duo pro zdolání Everestu. Nakonec na to kývnul i Norton.
Mallory už jakoby s Nortonovým schválením předem počítal. Mezitím, co byli Norton a Sommervell nahoře, tak spolu s Brucem vynesli do severního sedla láhve s kyslíkem. 6. června ráno vyrazili s upravenými láhvemi a osmi nosiči vstříc vrcholu.
Byli tam?
Jako podpůrný tým je v jejich stopách následovali směrem do pátého tábora geolog a zkušený horolezec Noel Odell spolu s himalájským nosičem Nemou. V pátém táboře pak našli dva Malloryho dopisy referující o tom, že osmého ráno vyrazí velmi brzy, ponesou těžké dvoucylindrové kyslíkové přístroje a že je budou moci okolo osmé hodiny ráno (Mallory se spletl a napsal „p.m.“ namísto „a.m.“) sledovat v severní stěně. Ráno podpůrný tým i přes jasné počasí horolezce ve stěně nezahlédl. Odell se však brzo vypravil směrem k šestému výškovému táboru a dále na západ, kousek od míst kudy nyní vede horolezci hojně užívaná stezka severní stěnou, aby učinil další geologický průzkum a mohl poskytnout podporu Mallorymu s Irvinem. Bylo to právě tady, odkud byli oba naposledy spatřeni živí. Vzpomíná Noel Odell:
Před jednou hodinou se nebe najednou vyjasnilo a odhalilo celý vrcholový hřeben i samotný vrchol. Můj pohled spočinul na malé černé siluetě na úzkém sněhovém poli pod skalním stupněm; ta černá tečka se hýbala. Pak se objevila další černá tečka, která se brzo připojila k té první. První silueta se přiblížila ke skalnímu stupni a zanedlouho byla nahoře, druhá ji následovala. Pak se opět přihnala mračna a celou tu úžasnou scénu nadobro zahalila.
Otázka, kterou si kladou horolezci po desetiletí je, kde Odell Malloryho s Irvinem viděl. A mohl je vůbec pouhým okem spatřit? Pokusy z místa, kde Odell prováděl svůj výzkum opakovaně prokázaly, že odtud lze spatřit lezce i na tzv. třetím stupni, tedy těsně pod vrcholovou pyramidou. Odell se původně domníval, že oba viděl na druhém stupni, tedy zhruba 200 výškových metrů pod vrcholem. V tu chvíli se proto zhrozil, že jsou ve velikém skluzu.
Okolo druhé hodiny se přihnala bouře, která zahnala Odella do tábora. Ještě předtím se pokoušel překřičet hučící vítr, aby navedl kamarády na správnou cestu zpět, pak ho ale padající teplota přece jen donutila jeho snahu vzdát. Bouře skončila okolo čtvrté hodiny. Odell vyšel ze stanu, ale na severní stěně už nikoho nespatřil.
V šestém výškovém táboře našel Odell Malloryho kompas, dvě láhve s kyslíkem a několik součástek k tomu. To naznačuje, že ranní odchod směrem k vrcholu mohly pozdržet technické problémy s kyslíkovými bombami. Našel také ruční elektrickou lampu. Lezci tak byli bez kompasu a pravděpodobně bez světla.
Odell interpretaci svého svědectví několikrát změnil. Nejprve v protokolu z expedice tvrdil, že oba lezce viděl na druhém skalním stupni. Mnoho horolezců ale jeho svědectví napadalo s tím, že nebylo v silách obou dostat se tak vysoko. Další zase namítali, že pro pokročilou denní dobu možná Odell viděl dvojici spíše sestupovat po neúspěchu při pokusu překročit druhý stupeň. Sám nebohý Odell nakonec i zpochybnil, zda viděl v mracích celý východní hřeben Everestu. Krátce před smrtí pak přiznal, že neví, kde přesně oba horolezce zahlédl. Dožil se 97 let.
Je ale třeba si uvědomit, že Odell byl geolog. Profil hory znal v tu dobu lépe než mnoho horolezců, kteří ji později zdolali, a to i z mapování geologického průzkumu. Je proto nepravděpodobné, že by se mýlil. Mnohem pravděpodobnější je, že podlehl tíži a naléhání horolezecké veřejnosti. Obzvláště v pozdějším věku. Nebo se prostě jen nechtěl hádat a přít, i když on sám třeba velmi dobře věděl, co viděl.
Pravdou je, že onen druhý skalní stupeň je náročná několikametrová a téměř kolmá stěna, která byla na - a možná za - hranou dovedností obou lezců (pro zajímavost je dnes uznávaná podle americké stupnice jako obtížnost 5.10, Malloryho dovednosti byly odhadnuty na 5.9). Je tak skutečně těžké odhadnout, jestli bylo v silách obou druhý stupeň překonat.
Na druhou stranu Odell ve svém svědectví ještě z Himálaje telegrafoval, že vrcholu mohli dosáhnout okolo čtvrté hodiny. To by z míst kdekoliv pod druhým stupněm nebylo v lidských silách. Je třeba zde doplnit, že Odell byl i zdatným horolezcem, a znal tak reálné možnosti i pravděpodobnou rychlost výstupu. Čtvrtá hodina byla i Malloryho limitem pro dosažení vrcholu v takový čas, aby se mohli včas vrátit. Je tedy možné, že postupovali dál a že to stihli.
Dalším dílem skládačky pak je, že Odell ve své původní zprávě uvádí, že Nortonův výškový rekord z kuloáru byl překonán. Pokud se podíváme na místo, odkud Noel Odell oba pozoroval, nemohl uvažovat o překonání onoho rekordu, pokud by Malloryho s Irvinem viděl kdekoliv níže než na druhém stupni. Z míst okolo třetího stupně bylo dosažení vrcholu v horizontu tří hodin uskutečnitelné.
Odell pak ještě několik dní pátral pod východním hřebenem hory po ztracených horolezcích. Celkem strávil na jedenáct dní ve výškách okolo 300 metrů pod vrcholem. I když nikoho a nic nenašel, byl by jeho výkon i dnes obdivuhodný. Ne tak před sto lety.
Holým faktem je, že oba horolezce už nikdo živé neviděl. Malloryho tělo se našlo až v roce 1999 hluboko pod vrcholovým hřebenem, ve výšce 8159 metrů nad mořem. Jeho pravá noha byla zlomená a na čele měl hlubokou ránu. Podle stavu jeho těla však nepadal z velké výšky. Sluneční brýle pak měl v kapse, což značí, že oba sestupovali již za tmy nebo za soumraku. Jeho kapesní fotoaparát Kodak se dosud nenašel, stejně tak jako u sebe nebohý Mallory neměl ani fotografii své ženy Ruth. Tu plánoval umístit na vrcholu hory.
Okolo pasu měl Mallory hluboké rány způsobené zřejmě zakousnutím provazu, kterým byli oba lezci vzájemně jištěni. Z toho plyne, že jeden z nich nejspíše strhl druhého do propasti. Dodnes se neví, jak oba zemřeli. Irvinovo tělo se nikdy nenašlo.
Stejně tak, jako onen Maloryho fotoaparát. I kdyby se na vrcholu z důvodu bouře a nedostatku času jen otočili, určitě by to zdokumentovali. Podle odborníků by pak film zakonzervovaný chladem byl i po téměř sto letech stále vyvolatelný.
Jisté je, že podle místa nálezu Malloryho těla, zasáhla oba smrt při sestupu. Mohli to dokázat? I s chabým vybavením a s tím, že k vrcholu vyráželi ze zbytečně příliš vzdáleného posledního tábora? Právě nedostatečné oblečení a výbavu spolu s dlouhou vzdáleností k vrcholu považuje mnoho odborníků za nepřímý důkaz toho, že to nezvládli. To ale neberou v potaz Malloryho vůli spojenou s jeho poslední šancí dosáhnout vrcholu. Nakonec sám Noel Odell v rozhovoru těsně před smrtí přiznal, že věří, že Malloryho nic od zdolání vrcholu nemohlo odradit a že je snadné si představit, že se k jeho nebetyčné touze připojil i Irvine. Jestli sestupovali potmě, mohli to stihnout?
Občas se objeví expedice, která si dá za cíl najít důkazy o jejich úspěchu. Vyrojily se dokonce zvěsti o tom, že jedna čínská expedice našla v roce 1975 Irvinovo tělo i fotoaparát. Vyvolala snímky a když se zjistilo, že byli na vrcholu, rozhodli se Číňani vše ututlat. Dokud se však prokazatelně nenajde tělo nebohého Irvina nebo alespoň onen Malloryho fotoaparát, nebudeme mít hmatatelný důkaz o tom, jestli to dokázali. A je to tak možná dobře. Mně se totiž moc líbí pomyšlení na to, že tam nahoře opravdu byli.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/1924_British_Mount_Everest_expedition
https://jakenorton.com/to-see-or-not-to-see-that-is-the-question-for-noel-odell/
https://jakenorton.com/noel-odells-final-view-of-mallory-irvine-june-8th1924/
http://www.alanarnette.com/everest/everestnorthroutes.php#
https://www.hedvabnastezka.cz/george-leigh-mallory-horolezec-premozen-nejvyssi-horou-sveta/
https://www.historyireland.com/the-mallory-mount-everest-expedition-of-1924-an-irish-perspective/
https://www.tranquilkilimanjaro.com/andrew-sandy-irvine-the-lost-body-on-everest/
https://www.prints-online.com/colonel-norton-28-000-ft-everest-1924-4373906.html
https://www.youtube.com/watch?v=uVLOJAXPC_s
https://m.youtube.com/watch?v=2SGRCaGjZf0
