Článek
Základní škola
Na základní škole jsem neměl sny, jak se píše v pohádkách a zpívá se v písničkách, že chce být každý popelář a podobně. Moje největší přání bylo plynule číst, psát bez chyb a nevynechávat diakritiku.
To, že to bude problém, se zjistilo asi hned v první třídě, kdy jsem motal písmena „b“, „d“ a podobně. Naštěstí mám skvělé rodiče, kteří mě i přes můj (malý) nesouhlas zavedli do dětské poradny, kde mi přišli na to, že trpím dyslexií a dysgrafií. Bohužel v době, kdy jsem studoval základní školu, se k této „nemoci“ moc nepřihlíželo. I přes to, že si myslím, že jsem urostlé postavy a šikanovat by si mě fyzicky nikdo netroufl, jsem se snažil vždycky při čtení nebýt vyvolaný. Proč? No protože děti jsou děti a když jsem nedokázal pořádně přečíst odstavec v písance a musel jsem si ukazovat na jednotlivá písmenka prstem, jsem si připadal opravdu trapně…
Všechno začalo vrcholit, když přišly na svět diktáty a já jsem i přes teoretické znalosti nedokázal diktát napsat správně. Dalším kopačka přišla, když jsem doma četl svým mladším bratrům a přečtenou knížku jsem si zapsal do čtenářského deníčku. S radostí jsem si tuto knížku zapsal na nástěnku ve třídě a paní učitelka ji s úšklebkem smazala, že takovou knížku s velkými písmeny si na nástěnku nedám. To bylo poprvé, kdy mi v životě bylo psychicky zle. S výmluvou na bolest krku jsem odešel domů, kde jsem vše řekl a na tento popud šli rodiče do školy za paní učitelkou. Ta pochopila, že to nebylo správné, a od té doby se moje „nemoc“ začala brát vážně a nebyl jsem terčem posměchu. Na hodině čtení jsem nemusel číst před třídou a stačilo, když jsem si to přečetl doma. Což jsem udělal, protože na mě dohlíželi rodiče.
Takto jsem prošel tedy celou základní školou, kde zhruba v druhé polovině druhého stupně přišla na ZŠ učitelka, která se nám opravdu věnovala.
Než uzavřu tuto první část, napíšu ještě, jak si myslím, že by se rodiče měli chovat k takto „problémovým“ dětem.
- Učit se a číst společně. Je velice důležité, aby po přečtení několika málo stránek bylo dítě schopno převyprávět v bodech, o čem četlo.
- Učit se a zdokonalovat i v jiných oborech (matematika), ke kterým mají tyto děti často dobré předpoklady.
- Apelovat na učitele, aby o tomto problému věděl a uměl s ním pracovat.
- Velice důležité je zajít do dětské poradny pro potvrzení o nemoci. (Vysvětlím níže.)
Střední škola
Po úspěšně absolvované základní škole, kdy jsem měl na konci deváté třídy jednu trojku z češtiny, jsem odešel na gymnázium. Na tuto školu jsem šel sám z původní třídy a hrozně jsem si přál, abych nemusel nikde vysvětlovat, že trpím dyslexií, a nebyl jsem jiný. Číst jsem se naučil skoro normálně a neviděl jsem tedy žádný problém.
Co myslíte, přišel? Ano, hned po několika týdnech, kdy se začali opět psát diktáty každý týden a já jsem nebyl schopen dostat lepší známku než pětku. Ostatní předměty šly, ale toto bylo strašné. Chodil jsem na doučování (stále nikdo o mé nemoci nevěděl a doma to respektovali), kde byla vysvětlována teorie, doma jsem se učil, ale výsledky nepřicházely. Veliká výhoda byla, že jsem neměl problém jenom já, ale můj spolužák a velký kamarád. Po jedné hodině jsem to nevydržel a zašel za učitelkou, kde jsem jí vše vysvětlil. Ona přikývla a říkala, že si to myslela, ale že čekala, až přijdu. Hrozně se mi ulevilo. Oproti základní škole byl u této profesorky úplně jiný přístup. Diktáty mi (a mému spolužákovi se stejným problémem) známkovala jinak. Hodnotila pouze chyby, které byly teoretické a diakritiku a vynechávání slov nehodnotila.
Střední škola dopadla tedy výborně. Známky byly „OK“ a maturitu jsem mohl dělat na počítači a měl jsem více času na přečtení. Zde se vracím k první části, kde opravdu apeluji, aby jste, pokud máte podezření, že Vaše dítě trpí touto poruchou, zašli do poradny. Ulehčí to opravdu mnoho práce, viz moje maturita, kde bych bez tohoto papíru neměl žádné úlevy.
Vysoká škola a konec s úlevami
Co jsem potřeboval zmínit a ještě to tu nepadlo, je, že největší problém byl i následné učení dlouhých stránkových textů. Tím, že jsem stále četl pomalu a nepamatoval jsem si dobře souvislosti v textu, mi šlo vše s přibývajícím učením hůře a hůře.
Věděl jsem, že pokud budu chtít vysokou školu dodělat, budu se muset naučit učit. Doporučeno mi bylo, abych si našel brigádu, která mě bude bavit a bude dobrým doplňkem pro to, abych získal pořádný řád a přemýšlel jsem nad věcmi trošku jinak. Chtěl jsem práci, kde budu moci sedět v kanceláři za počítačem. Naskytla se mi možnost pracovat jako editor na webu Testado a posléze jsme začal pracovat také pro módní srovnávač Modio, kterým tímto patří dík, že mě tam spoustu věcí naučili a dali do mého života řád.
Zpátky k učení. Vysoká škola mi dala asi nejvíce z celého mého dosavadního vzdělání. Tím, že jsem měl předměty technické, s podporou matematiky a fyziky jsem byl ve svém živlu. Tím, že jsem se v práci naučil plnit si své povinnosti, postupem času jsem se naučil i to potřebné učení a tím, že mě předměty zajímaly, to šlo jedna radost. Najednou se z kluka, který patřil prospěchem k nejhorším, vyklubal student premiant.
Abych odpověděl na otázku z titulku, proč bych doporučil všem vysokou školu? V první řadě se na škole naučíte mluvit s lidmi, argumentovat, učit se. Další věcí je jiný pohled na svět. Dozvíte se spoustu zajímavostí. Budete mít dost času na cestování, brigády a hlavně si prodloužíte mládí.
Jak již bylo zmíněno, nakonec jsem dokončil studium s červeným diplomem, což určitě nic výjimečného neznamená, ale je to důkaz, že člověk, kterému na základní škole doporučovali pokračovat na učňovský obor, dokázal, že je navzdory předsudku vývoj krásný.
