Článek
Když se dnes ohlížím na roky, v jejichž běhu jsem míval jinde ne vždy obvyklou šanci dívat se poměrně zblízka na to, jak odvádějí svoji práci on i jeho četní kolegové, dodnes si jich proto považuji. Například právě Alexeje Noska.
Od první poloviny šedesátých let, kdy s televizním režírováním začínal, podepsal se postupně pod hned několik hraných titulů, z nichž jsou přinejmenším ty, které znám, dodnes zpravidla velmi solidní úrovně. Že by ale vysloveně zářily? Vím o tom své ovšem rovněž díky tomu, že jsem mu mnohem později, počátkem osmdesátek, asistoval jistou mikrokomedii, uvedenou pod názvem Bonzo, domácí zázrak. Tedy v té době žánrově oblíbenou taškařici o mluvícím psu, do níž obsadil kromě Jiřího Krampola a Consuely Morávkové i další podobně osvědčená jména – například Sováka, Klepáčovou, Brudera, Langmillera a třeba Lohniského. Byla to sice z jeho strany velmi dobrá sázka na jistotu, ale stejně tak je zřejmé, že ani tenkrát svůj limit tak nějak nepřekročil.
Alexej, řečený Alja, ovšem o hranou režii stál, dokonce velmi. Přitom měl pro tuto svoji vytouženou metu všechny předpoklady. Nespornou osobní erudicí počínaje, až po vlastní jistě vlivné oficiální postavení v rámci systému redakce. Jenomže, jak už naznačeno, kdovíjak výrazně v tomto směru nikdy neuspěl. Přitom šlo svým způsobem o štěstí tuzemského zábavního umění zcela jiné sorty, protože úměrně všem těmto nejistotám naopak stabilně vítězil právě kdesi docela jinde.
Jsou tvůrci, kteří staví svoji praxi na dlouhých týdnech, během nichž vynakládají celý svůj talent na co možná nejdůkladnější přípravu napříště zadaného úkolu, jenomže mezi takové Alexej Nosek nepatřil. Ne že by mu bylo cokoli z toho, co jej mělo čekat na kterémkoli z jeho nadcházejících placů, vysloveně jedno. Byl ovšem sám natolik zajetý praktik, že se spíš nechával překvapit. Zajetou ošidnost tehdejší televizní výroby dobře znal, určitě včetně jejích nejnepravděpodobnějšími záludnosti, proto si mohl takový risk snadno dovolit, i když k žádnému skutečnému překvapení přece jen nenechal nikdy dojít tak docela. Opravdu toho měl v branži za sebou docela dost, díky čemuž si našel svoji cestu vždycky.
Uměl se rozhodovat, vystupoval navenek jemu vlastním způsobem rázně, věděl si rady a dovedl dát to najevo v pravý čas. Pokud ale šlo o výtvarné kvality dekorace, barevnost kostýmů a podobné pro něj podružnosti, tady o poznání zřejměji preferoval to z jeho pohledu to hlavní - jistotu, že kamery uvidí sólisty, že se mu titíž nesrazí v kulisách s baletem, anebo že má ta která kapela bezpečně kde sedět. Příslušné hudební plejbeky znal dobře buď dopředu, už z dřívějška, anebo odjinud, konferenční texty nechával opět s jemu vlastním nadhledem cele na příslušných dramaturzích. Přitom zase vůbec nic z toho neznamenalo, že by na jakoukoli příští práci kdovíjak kašlal, právě naopak. I jeho přece mohl stát případný výrazný malér opravdu hodně.
Jen pro malý, s tím související příklad: svého času se přihodilo, že mu redakční interní povinnosti nedovolovaly vydat se na obhlídku jakéhosi ostře sledovaného natáčení do Mariánských Lázní a tak jsem tam jel takříkajíc v jeho zastoupení. Scénář jsem si přečetl a třebaže mi bylo jasné, že se tak nabitý program pořídit v jistém tamním konkrétně nadirigovaném lázeňském domě prostě natočit nedá, přece jen jsem se to nějak pokusil zařídit. Když se ale mělo začít doopravdy točit a Nosek do těch Marjánek konečně dorazil, dodnes nezapomenu na despektuplný pohled, který mi vzápětí věnoval. A na suverénní lehkost, s jakou okamžitě nařídil velké stěhování docela jinam, to už vůbec ne. Přitom nešlo jen o tuto rutinní příhodu ze světových lázní. Býval si zároveň velmi dobře vědomý všeho, oč běží, také v bezpočtu jiných reálů i exteriérů, v nichž měl prezentovat tehdejší lidovku.
Ani tohle všechno nebylo ovšem vůbec nic proti mnohaletému nekonečnému seriálu Vlachovek.
Hostinec toho jména je k navštívení v pražských Kobylisích pořád, i když si už ani tamní provoz, natož taneční sál, na svoji původní slavnou éru snad ani nepamatují. Přesto se právě tady svého času natočily snad stovky volných pokračování z dnešního pohledu až neskutečně populárních dechovkových programů doslova všeho druhu. Josef Zíma zde našel svůj druhý umělecký raison d´étre, stejně jako představovala ona natáčení pro celou řadu i jiných doslovných hrdinů žánru nejen další jištění jejich stávající popularity, ale zároveň jistě velmi slušný zdroj příjmů. Přitom jim všem zřetelně vévodil právě Alexej Nosek, jenž zde snadno zapomínal na veškeré jiné případné ambice, načež v tom prostředí dokázal zase díky své až neskutečné řemeslné zručnosti natočit nezřídka i dvě pokračování denně. Byla to prostě dokonale zajetá macha: empatický a žádaný Zíma byl k dispozici i v náladě pořád, sólisty ani kapelu nebylo třeba střídat, natož převlékat. Stačilo zkrátka najít nové titulky, proměnit publikum a nějaký pro to vhodný patronátní podnik se našel vždycky. Jenže, nic netrvá věčně, tedy ani tyto tenkrát tolik svébytným způsobem realizované snadnosti.
U proměny, jíž tenhle uměle udržovaný svět televizních iluzí končil, jsem už přímo nebyl. Nemohu proto vědět tak docela přesně ani to, proč se doopravdy po roce 1990 Alja jaksi vytratil. Nebylo mu zdaleka šedesát, pořád uměl co uměl a určitě by to dovedl skvěle podávat, takže mohl vydržet. Dobrých nových deset let nejméně a přinejmenším stejně, jako to předvedli tak mnozí jiní, kteří také měli na co z dřívějška zapomínat.
Je zřejmé, že jsou od zmíněného přelomového roku už nejméně dvě další divácké generace objektem snažení realizátorů naprosto jiných kulturních proudů. Neříkám k tomu nic, ale přece jen by mě zajímalo, jak by se vedle nich prosadil zase právě Alexej Nosek. Rozuměno v případě, že by se těšil takzvaný český populár stejným šancím, zájmu i propagaci, jako je tomu v oblouku, tak majestátně vyklenutém od Moravského pole až po Horní Lužici. Opravdu bychom pak znali z televizních obrazovek jen současné Zlaté slavíky, kteří mají s těmi skutečnými z celé druhé poloviny minulého století tak málo společného?
Noskův původní svět však už prostě není. Je to ovšem zřetelná škoda zejména pro určitý a rozhodně ne malý segment toho publika, jemuž u nás zábavní lidovka, o kterou mu nakonec šlo především, vysloveně chybí.
Václav Junek
Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora,
čerpá z jeho knih Lucerna, její čas a její lidé (C-PRESS, 2011),
Zábavní umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (ALYMPIA/ARTES, 2017)
Jak jsem je zažil já (OLYMPIA, 2022)
