Článek
O zážitcích z festivalu, jenž se strhl v severní, programově demokratické Koreji, psal Upír Krejčí a myslím, že nejen on. Konal se roku 1989 v tamním Pchon-Jangu, anebo podle místních Fen-Janu, a zavítal jsem tam tenkrát také - více méně jen shodou mimořádných náhod, ale popřít to nelze.
Tamní čas, trávený zpravidla složitě, nijak rychle neutíkal a tak bývalo fajn, jestliže jsme mohli věnovat alespoň jeho určitou část my, co jsme spolu mluvili, také něčemu jinému, než práci, kvůli které nás do té nesmyslné země původně z Prahy poslali. Zaplať pánbůh, tohle šlo alespoň někdy. Jako například toho dne, bylo to už v červenci, v kterém jsme si vyrazili s Jožkou Zemanem kamsi, kde se to jmenovalo Socialistický bazar.
Také tento tehdy tolik žádaný diskžokej sice patří dnes k těm tolika ostatním, jimž už nelze zavolat, ale jsem si jist, že by se na to, co teď začínám líčit, také určitě rozpomněl.
Celá příští skrumáž se seběhla tak, že jakmile jsme definitivně skončili se společným prolézáním i poslední z nabízejících se stánků té další severokorejské podezřelé atrakce, napadlo mě to, čeho jen o málo později nezbylo než litovat. Totiž, že by bylo mnohem výhodnější vracet se do ubytoven, v kterých jsme tenkrát v té zemi přežívali, nikoli ukázněně pro to striktně vyhrazenou silnicí, nýbrž zkratkou. Tedy tak že se prostě vydáme horem a přímo, přes les.
Inu co – jako turista jsem se cítil jistý, příslušnou mapu jsem měl alespoň v hlavě a tak jsem si mohl myslet, že to půjde. A také tomu tak přinejmenším zprvu opravdu bylo, zejména když pro to hovořilo zrovna nastávající pravé poledne. Věděli jsem totiž, že tou dobou profesionální šoféři obvykle vyspávají v sílícímu vedru ve stínu svých vyfasovaných volh. Také se ovšem porůznu střídaly veškeré jinak tolik bdělé ozbrojené stráže.
Ty tam bylo možné jinak potkávat podle krajového zvyku na každých deseti metrech.
Zamýšleným směrem jsme skutečně vyrazili, a hned. Jenomže pak už toho začínalo být výrazně jinak docela dost.
Původně vyhlídnutá cesta, dosud vcelku pohodlně stoupající k návrší, jehož vrchol jsme měli v úmyslu překonat, zmizela a brzy. K tomu se dosavadní okolní řídký podrost podobně rychle měnil pořád patrněji k obrazu džungle, jakou jsme dosud znali snad jen z dokumentů o válce ve Vietnamu. Už to samo o sobě bych ovšem nikomu nepřál zažít.
Ani tohle překvapení ale zřejmě nestačilo, protože jsme v jeden moment stáli oba na jednom z mála volných palouků té jinak stěží prostupné zeleně tváří v tvář obrovitému buvolovi. Měl sice rohy dozadu a popásal se mezi tamními liánami navenek v klidu, hlavně ale bez jakéhokoli patrného dozoru. To zvíře však žádné zvláštní útočné úmysly nejevilo, spíš naopak. Tak jako tak jsme je ale minuli obloukem natolik uctivým, jak to jen bylo možné. .
Ani to ale nebylo bohužel zdaleka všechno.
Cílený kopec opravdu šlo překonat, ovšem jen tak obyčejný, to rozhodně nebyl.
„To může být skanzen asi jako na Dukle, že jo?“, volal na mě Josef, když první narazil po zdolání té hustě zelené stráně na jakási betonová postavení. Sice očividně opuštěná, nicméně zakomponovaná do okolní divočiny přímo skvěle. A ještě k tomu na první pohled nápadně zmenšená v logické relaci se standardními postavami těch dávných Korejců, o nichž jsme předpokládali, že měli ty bunkry hrdinně bránit.
Nejdřív jsem zajásal, protože mě, zavilého fandu na vojenskou historii, něco takového nutně zaujalo. A skutečně, bylo na co se dívat. Jednotlivé, bujnou vegetací stíněné obranné stavbičky totiž spojovaly vybetonované zákopy, navíc jištěné pásy ocelových zátarasů. I tohle
všechno dohromady se ovšem také jevilo jako provedené na míru zdejší branné populace.
Líbilo se nám to, opravdu moc. Běhali jsme po té linii nadšeně, ani věčné horko, dusno džungle a složitý terén nám najednou nevadily.
Stejně zajímavě by byla mohla ta příhoda pokračovat snad i dál. Kdyby ovšem tak výrazně nepřerušil naše předchozí nadšení v určitém momentě jistý zvuk, jenž jsem znal dosud nanejvýš z filmových westernů.
Nejdřív jsem se utěšoval, že jsem se buď přeslechl, anebo že se takto projevil v té džungli nějaký do té doby vědě zcela neznámý opeřenec. Stačilo se ale rozhlédnout, načež nadále nešlo ignorovat zatraceně dnešní korejskou tříčlennou hlídku a její právě natahované kalašnikovy. Ty tedy v žádném případě.
„Vy volové, víte vůbec jakou mi dalo práci dostat vás z toho maléru?“ Tak nějak si zoufal Ivan Chocholouš, politický i faktický vůdce celé naší rozsáhlé kulturní úderky, když se mu později skutečně podařilo nás oba zachránit. Navíc dodnes věřím, že se musel v tamních poměrech po prvním avízu toho našeho zločinu obracet opravdu vysoko.
Co postupně předcházelo, bylo naše rychlé a dokonce tvrdé zatčení, postrkování z toho kopce zpátky dolů s bajonety v zádech, jasně riskantní jízda jakýmsi vojenským vozem se začerněnými skly a nakonec také rázné uvržení do něčeho, o čem se nedalo hovořit jako o civilizovaném vězení ani při nejlepší vůli. To vše navíc za věčného brebentěním dalších a dalších drobných mužíků s jejich pořád ostře nabitými samopaly, provázené nenávistnými pohledy, jež si vůči nepřátelským špiónům nedokázali odpustit už z jejich věčné přirozenosti.
To, že na tom rozpáleném vršku vůbec nešlo o žádný militérní skanzen, nýbrž o zcela regulérní vojenskou bázi, integrální součást Vnější protiletecké obrany komunistického Fen-Janu, jsem se dozvěděl teprve mnohem později.
Stačila ale už samotná na to přímo navazující eventualita, že jsme mohli s kolegou Zemanem beze všeho zmizet v kterémkoli z tehdejších Kimirsenových táborů, a končila legrace – nebyli bychom první a zdaleka ne poslední. Navíc raději už vůbec nemluvím o tom, že nás mohli rovnou zastřelit jako vyzvědače, i když by ale tohle řešení mohlo být za daných okolností vlastně o poznání přijatelnější.
Je to historka stará skoro čtyřicet let, to jistě. Máte-li však vy sami pořád skutečný zájem o návštěvu současného světa iluzí a ničím neohrazené totality dalších a dalších pokolení klanu Kimů, může být moje rada pro cestování tam docela prostá: zapomeňte na to. Jsou totiž na světě určitá místa, jimž by se měl našinec ze zásady vyhnout, a Severní Korej k nim beze všeho sporu patří.
Předešlých pár řádek je to první, ale, jak slibuji, také to docela poslední, co jsem o Koreji, Fen-Janu a přinejmenším podivném létě roku 1989 kdy napsal. Myslím, na rozdíl od toho Upíra a snad i jiných.
Přinejmenším proto, že doteď slýchám to zlověstné rachocení závěrů korejských kvérů v nejhorších snech.
Václav Junek
(Autor čerpal výhradně z vlastních prožitků)
