Článek
Jak praví provždy nepřekonatelní autoři Ivan a Jaroslav Hrbkovi, válečná loď, uvedená v záhlaví této kapitoly, byla spuštěna na vodu v roce 1938. V den svatého Patrika, patrona Irů, tedy 27. března. Načež byla dokončena a plně vyzbrojena, aby mohla vejít do činné služby dokonce už 5. srpna stále téhož roku jako lehký křižník podtřídy Edinburgha třídy Town. Zjevně se pospíchalo - to aby zbrusu nový Belfast mohl být nebezpečný potenciálnímu nepříteli, jenž se tou dobou rýsoval na jevišti dějin až příliš zřetelně, přinejmenším svojí hlavní výzbrojí. Tedy dvanácti děly typu MK XXIII a ráže 152,4 milimetrů.
Tolik suchá faktografie.
Loď Jeho Veličenstva Belfast vyplul vstříc světovým mořím a oceánům opravdu v časech pro Británii stále krušnějších. Byl však poškozen hned počátkem té války, která se pak skutečně rozhořela. A ještě k tomu natolik vážně, že se nezbytná oprava protáhla až do roku 1942.
Nato se ovšem naopak přímo zaskvěl v rámci kolektivní likvidace Scharnhorsta, jak došlo na tento německý supermoderní obrněnec v arktických vodách kolem Severního mysu na Hod boží 25. prosince pořád stejného letopočtu. A jistě neméně výrazně zazářil týž Belfast jako součást palebné podpory vylodění v Normandii roku 1944.
Bývá sice prezentován rovněž dál, například v sestavě bojových plavidel OSN za Korejské války, jenomže pak jeho původní význam zákonitě upadal. Až natolik, že měl jít do šrotu, čímž by byla jeho aktivní historie končila. Na to ale nedošlo, protože jej 21. října 1971 naopak zpřístupnili pro veřejnost u příležitosti výročí bitvy u Trafalgaru. Díky čemž kotví na Temži ve středním Londýně, především ale jako výrazné připomenutí své doby.
Jak už jsem si dovolil uvést už dříve, viděl jsem toho a hlavně zažil v tom městě docela dost. Jenomže to jen do roku 1969, proto jsem H.M.S. Belfast nemohl znát. Přišla však nová doba a ta mi umožnila spatřit znovu nejedno z těch evropských míst, jež jsem si pamatoval z dřívějška. A tak po Paříži, především Vídni, ale také po jiných podobně významných lokacích došlo zákonitě i na ten Londýn.
To už jsem ovšem dávno opustil původní filozofii tří triček, dvojích džínsů a torny na zádech, protože jsme si pro ten případ koupili s mojí ženou Romanou docela solidní tematický zájezd, a také že se nám to vyplatilo. Protože jsme jen tak mohli po libosti navštívit Oxford, Windsor, Cambridge i ostatní klasická lákadla střední Anglie, slavnou Louku, na které potvrdil Jan Bezzemek Magnu Chartu, z toho nevyjímaje. To vše navíc v dokonalém pohodlí, jestli ne přímo luxusu. A podobnou měrou vrchovatou jsme si mohli projít i projet také nikoli nevýznamnou část britského hlavního města. Já znovu, ona poprvé.
Nad proměnou, jakou si prošlo oproti časům, z kterých jsem je pamatoval já, jsem přirozeně žasl. Vyhořelé doky nahradily exkluzívní soudobé čtvrti, linky veřejné dopravy vedly jinudy a jinak číslované, dávný swingující Londýn jsem už neviděl, ani žádné další připomínky blitzu nešlo zahlédnout. Protože ale Romana to srovnání mít nemohla, raději jsem se rozhlížel mlčky, abych jí zase jednou nepřipadal jako vyjevený strejda z venkova.
Neříkám, že by bylo všechno to nové kolem šálek zrovna mého čaje, ale mohu připustit, že se mi zdejší nové vůně, nové pohledy, i ty novostavby, snad i zamlouvaly.
Když však mělo dojít také na téměř povinnou exkurzi do Toweru, něco se zvrtlo a nebylo z toho nic. Protože mě už při prvním pohledu tam odtud zasáhl blesk poznání, že zírám přes řeku na opravdovou anglickou válečnou loď.
Jinými slovy, na už od prvního pohledu zcela konkrétní zhmotnění časů, za nichž se bývala ještě Británie s to drát se za vlastní zájmy a nakonec i celkové přežití ne dovednostmi svých politiků, nýbrž přímo, tedy skutečnou brannou silou. Proto dál už nebylo světské moci, která by mi zabránila, abych nepřeběhl nejbližší, tedy Towerský most skoro jako za mlada a pak se věnoval už jen svému objevu.
Úplně napoprvé mě doslova dostala snad až neuvěřitelná obrovitost té lodi s její tonáží, výzbrojí i dalšími příslušnými parametry, třebaže to měl oficiálně být jen lehký křižník.
Informační servis byl ovšem v místě prvotřídní, stejně jako ostatní služby i nabídka. Také proto si tedy skutečný počet hodin, které jsem poté na palubách té lodi strávil, dnes už tak docela přesně nepamatuji. To ale vůbec nevadí, protože mi stály za to běsnění každá z nich. Včetně osahání si průzkumného obojživelného Walrusu, návštěvy velitelských můstků, anebo prolezení i nejzazších prostor, do kterých se smělo. O těžké fascinaci detaily výzbroje toho plovoucího arzenálu už vůbec nemluvě.
Romana se kvůli tomu, aby se mnou i tohle všechno vydržela, jistě musela dokonale zapřít. Ale zřejmě proto, že mě opravdu zná, podstoupila i tuhle další, třebaže pro ni jistě značně krutou životní zkoušku. Proto jsem jí za to vděčny přinejmenším tak mnoho a silně, jako tomu bývá kdykoli jindy při podobných příležitostech, které rovněž nezapírám.
Právě díky jí se mi však k té dnes vlastně už dávné vizitaci váže ještě jedna vzpomínka na naopak naprosté nesplnění ještě staršího, ovšem svým svým způsobem souvisejícího snu. Rozhodně nemám důvod považovat se zrovna za manekýna, přesto jsem si tiše a hlavně ještě dávno předtím přál vlastnit anglický námořnický kabát. Desk-nebo navy coat, chcete-li. Pokud možno přesně takový, do jakých se oblékali tak mnozí hrdinové poválečných anglických filmů. A třeba Gregory Peck v úvodních sekvencích Milionové bankovky.
29. pokračování - Jistě uznáte, že tomu zjevení nešlo odolat
Proto jsem se o to začal nejspíš následkem z předchozího návalu dojmů z celého toho tolik nádherného Belfastu znovu snažit ještě za našeho tehdejšího pobytu v Londýně. Jak už to tak ale bývá, zrovna tohle naprosto nevyšlo. Dokonce ani v několika patrech speciálního obchodního domu, který jsem si našel až někde kolem Leathermarketských zahrad.
Tam všude nabízené stohy mosazných lodních lodních luceren, celé série ozdobných kompasů, stejně jako dalekohledy, z kterých jsem si také přál mít alespoň jeden, jistě lákaly. Ale to, po čem jsem toužil mnohem víc a především, zde bylo beze zbytku nahrazeno výrobky supermoderní oděvní výroby.
Asi že čas těch filmů, Gregory Pecka a zřejmě i ten můj zase jednou nenávratně uplynul.
K předešlému ale ještě něco: v kterémsi ze (podle slovníku doktora Háchy) splendidních hotelů, v nichž jsme tehdy se ženou v Londýně bydleli, jsem se dopustil chyby, jaká by mě v Čechách ani nenapadla. Té, že jsem ponechal přes celé jedno dopoledne významnou část rodinné cestovní rezervy v našem pokoji. Sice podle mého pečlivě ukrytou, to ovšem opravdu jen zdánlivě, protože nás tam o ni prostě okradli.
Dokazujte ale neprokazatelné a žádejte satisfakci od tamního, jak se ukázalo ještě k tomu polského, personálu. A tak jsem to prostě musel nechal být. A vidět tu ztrátu ve srovnání se vším tím velkým, co se nám tehdy podařilo v Londýně a v Anglii vůbec prožít a uvidět, jako vlastně docela nepatrnou.
Václav Junek
(Text je sestaven výhradně podle vzpomínek autora. Prezentované snímky z jeho sbírek)
