Článek
Někdo hovoří o jedu, jiný nás před kouřením varuje asi jako čerty před křížem. Svým způsobem mají svou pravdu všichni takoví, to uznávám, avšak pokud jde o mne, alespoň dýmku jsem kouřil vždycky. Dokonce by se dalo říci, což je jistě ještě horší, že od malička.
Ty moje dvě, tři docela první jsem dokonce kradl tátovi. Ten na to nepřišel - protože měl tohle nádherné kouření striktně zakázané kvůli svým obtížím ze srdcem, svojí původní sbírce se už nevěnoval. Přesto vím ovšem sám a dávno, jak strašný to musel být ode mne ve skutečnosti zločin, brát mu je.
Co se týče cigaret, ty prakticky neznám a doutníky kouřím opravdu jen když na to přijde. To druhé proto, že zatímco bývala dávná cena všech těch Partgasů a jiných podobně kvalitních značek, jako třeba Romeo a Julia či Upmann, více méně zanedbatelná díky vazalské politice Castrova režimu, dnes dosahuje výšin, do kterých nedohlédnu.
Nepropadl jsem této své vášni pod vlivem Jasného Dýmek, protože se ten provždy dobrý povídkový filmu stal středem diváckého zájmu až později. Prostě se to tak nějak sešlo, mně dýmka zachutnala už na jakémsi prázdninovém táboře (to nelžu!) a dál už nebylo složité začít nakupovat tehdejší vyslovené poklady z Proseče – jeden za druhým jak to šlo, kus bratru po šedesáti korunách, ale to nanejvýš! To jsem podstupoval rád zpravidla u famózní paní, o níž se mluvilo mezi zasvěcenými jako o Blondýně. K zástupu jejích obdivovatelů jsem ovšem patřil záhy také, navíc to od nás nebylo do krámu v podloubí blíže Václavského náměstí nijak daleko.
Ta dáma proslula kromě nabídky běžného sortimentu, taktního zacházení s naprostými nováčky, včetně shovívavého úsměvu vůči nim rovněž nabídkou vyslovených podpultových unikátů. I když je třeba hned říci, že právě ty nabízela výhradně těm, jimž mohla důvěřovat - jak ty vzácnosti obstarávala i v časech výhradně státní ekonomiky, to netuším dodnes. To však, že se při takových příležitostech mohla také na mě plně spolehnout, mi nejen lichotilo, ale především umožňovalo dát postupně dohromady vcelku slušnou ranou kolekci, jejímiž některými obzvlášť vyvedenými kousky se těším podnes.
Příslovečná kotvička příštího skutečného zájmu tím směrem tak byla ovšem spuštěna zřetelně, napevno a v každém případě.
Ze všech prvotních pověr o svatých kuřáckých rituálech mě ale vyvedl velký český herec a ještě větší člověk František Filipovský jaksi dopředu a tedy pořád ještě včas. To když mi u příležitosti jedné z návštěv na jejich chalupě v Poříčí nad Sázavou svěřil, že mi ke kouření stačí pravidelně čištěná dýmka, dovednost správně ji nacpat a pak už jen příliš nespěchat.
Poříčí dávno osiřelo a tu pražskou, kdysi proslavenou prodejnu tabáku, tam, co bývala, už také nenajdete. Jak jsem ale dospíval a také rostl (podle Jana Wericha) jako fajnový šmekr na dýmky, přece jen muselo přijít ještě něco jaksi navíc, aby dostala tahle rodící se vášeň naprosto nový impuls.
Nestalo se to vůbec na půdě Velké Británie, jak by se snad po právu slušelo, nýbrž docela jinde a také mnohem dřív. Totiž v Norimberku, kam jsem zavítal napoprvé kdysi dávno klasickým expresem z pražského Hlavního nádraží. Jenže ten nabíral první zpoždění už mezi Berounem a Plzní, takže se mi to podařilo až později večer. Vzdor tomu, že jsem si proto musel nechat na jindy třeba prohlídku tamního hradu, stalo se však něco, co mně dokonale zamotalo hlavu na pak až neskutečně dlouho.
Bylo už opravdu pozdě. Přesto nebylo obtížné najít otevřený povědomý krám, v němž jsem si zamýšlel nakoupit nejprve něco k pozdnímu jídlu a pak snad také cokoli ke čtení. Zářil totiž do tmy pořád ještě skoro ve středu toho města.
Když mně ale tamní trafikant, válečný invalida, podsouval snaživě kromě jistých pánských časopisů ještě sirky a nějaké kouření, zahlédl jsem u pultu cosi pro mě naprosto nového. Totiž nijak malý proutěný košík, skoro celý zasypaný dýmkami. Doslova všeho druhu i kvalit, především ale v cenách, jaké jsem si mohl konec konců dovolit i já. To jsem vskutku neznal.
O nijak mnoho později jsem však uvítal, že je možné takové vzácnosti najít nejen v onom Norimberku, ale také leckde jinde. Všechny ty dýmky byly přitom proto tak levné, že pocházely z nechtěných pozůstalostí, z náhodných z nálezů, jestli ne z prostých krádeží. Jenomže pak si s nimi kdosi neznámý dostatečně dlouho vyhrál a mohly sloužit dál.
Jak se ukázalo, také mně samotnému.
Kromě té trafiky, v které jsem neodolal už za oné první norimberské noci, jsem tedy nakupoval při podobných příležitostech rovněž leckde jinde. Možná opravdu nešlo o zrovna prvotřídní přírůstky, ale každá takto nově získaní dýmka pro mě měla zjevné kouzlo a byl bych neměnil.
Konec konců, do jedné je mám (jak by asi řekl již výše vzpomenutý klasik) pořád ještě schované. Přitom všechny opravdu rád.
Přes všechna předchozí dobrovolná doznání k této jistě právem odsuzované neřesti mi ale nedá, aby si nevzpomněl navíc na jednu příhodu, která může předešlé, jak doufám, vhodně doplnit. Třebaže se netýká dýmek, nýbrž právě těch doutníků, které jsem zmínil v úvodu.
Stalo se to tak, že mě v jistém městě amerického Středozápadu kdosi pozval do podle něj speciálního šopu. Nejdřív jsem tak úplně nevěděl co přesně má ten dobrák na mysli, ale brzy mi došlo, že jdeme kamsi za tabákem. Opravdu jsme pak vešli ve třetí anebo čtvrté ulici od tamní páteřní třídy do jakéhosi hangáru střední velikosti, z něhož to vonělo už na dálku zcela nezaměnitelných způsobem. Hned za prvními vraty mně však bylo všechno jasné.
Ta hala byla přinejmenším z poloviny plná vysoko zarovnanými pytli se suchými tabákovými listy. Ty zase zpracovávala parta vesměs černých paní a dívek u řady stolů právě na tohle kouření. Přitom šlo podle toho, jak je pak jednotlivě kompletovaly do mně tak dobře známých krabic, o zřejmé padělky. Jenomže zrovna z toho si nikdo žádnou hlavu evidentně nedělal, děvčatům šla jejich práce od ruky a ještě si u ní zpívala tak, že se to mohlo rovnou točit na desky.
Jen tak jsem ale tam odtud neodešel, to vůbec ne! Odnášel jsem si totiž s sebou slušně velký pytel jedinečného černého tabáku, kus za tři dolary. I takhle radost ostatně pocházela také zaručeně bůhví odkud.
Věřte nevěřte, litoval jsem tehdy jen a jen toho, že si nebudu moci vzít na zpáteční cestu do letadla alespoň jeden z těch ještě větších pytlů, které tam měli, také jen za pět babek.
Ale zpátky k dnešku: pokud vím, určité dlouhé roky dosud vyhlášené světové producenty tabákových výrobků dohnala všeobecná ekonomická situace až ke krachu. Také výrazně zdražili už i v té Proseči a jistě nemohu navíc nesouhlasit s tvrzením, že kouření škodí zdraví. Třeba i pro to poslední by tedy jistě bylo namístě toho pro někoho trapného zlozvyku prostě zanechat.
Bohudík, se mnou i s tolika dalšími stejně postiženými se to má výrazně jinak. Dejme tomu, že si budeme muset odpustit jiné radost, ale fajku? To sotva a just ne!
Václav Junek
(Text vychází z autorových prožitků)
