Článek
Do Británie jsem se dostal poprvé belgickou lodí Princess Paola. Asi už hodně starou, protože podle mosazné pamětní desky, významně instalované hned pod kapitánským můstkem, přežila evakuaci z Dunkerque v červnu 1940. Podle toho textu navíc dokonce opakovaně. Přitom interiér té Princezny pořád vyhlížel, jako by jej dav nešťastných takto zachráněných vojáků, letců i námořníků vyklidil nanejvýš předevčírem. Přesto plula dobře, ani imigrační oficíři nedělali žádné zvláštní problémy, takže jsme správně stihli v Doveru rychlospoj na Londýn – ten by jinak určitě nečekal.
Tomu následující cestu až neuvěřitelně zeleným Kentem, skutečnou Zahradou Anglie, přes Canterbury a Chatham, jsem si také vysloveně užíval. A co teprve toho velkoměsta samotného, jež nemělo konce kraje, takže jsem se v tom moři domů naprosto nechytal. Tedy kromě spaření starobylé elektrárny v Battersea. Té se čtyřmi mohutnými komíny, kterou jsem znal, protože se mihla v Lesterově Helpu s Beatles.
Rovněž na Vikroriino nádraží jsme dorazili v naprostém pořádku. Tam měl vlak svoji konečnou, ale zároveň s tím pro mě zde naopak začínalo cosi docela nového a dokonce oslňujícího.
Prošel jsem tehdy poprvé Piccadilly Circus a zahlédl z Trafalgarského náměstí červenomodrobílý Union Jack. Ten povlával nad střechami Parlamentu proti hluboce modrému nebi podobně jako dřív nad místodžitelným palácem v Novém Dilí, anebo nad Pretorií. Jinými slovy, vyjímal se nad oním Londýnem stejně důstojně až majestátně, jako kdyby slunce nad britskou světovou říší pořád ještě nezapadalo.
Dalším líčením putování přes vnitřní město, včetně přechodu City i celého Hyde Parku až do spásného studentského herberku na Bayswater Road, ovšem nikoho unavovat nebudu. Zmíním snad jen to, že ta pouť byla sice překvapivě dlouhá, především ale zase až k neuvěření nádherná. To ovšem skoro stejně jako ta další etapa cesty vlakem, která mě tehdy teprve čekala.
Jelo se po tratích, trasovaných očividně už za vlády královny Viktorie. Například podle toho, jak dokonale pasovaly do okolní krajiny, stejně jako silně bývaly zakouřené oblouky nadjezdů povinně vystavěných z červených cihel, jak jinak? Stále bylo co k vidění, například v Radingu jsem měl dojem, že tamodtud vyrazili Klapkovi Tři muži dolů po proudu Temže na Londýn právě teď a o jakémsi psu přitom téměř nemluvili.
Dál se pokračovalo směrem na Salisbury, to už ale v hrabství Wiltshire. Tam někde jsem zahlédl severněji od trati dokonce pověstné Stonehenge. I když to byla pro mě osobně kromě připomínky slavností Slunovratu a podobných řekněme duchovních záležitostí vlastně spíš jen další kulisa téhož filmu s Beatles, o němž zde už byla řeč.
Přitom se ani to vše neobešlo bez nového přesedáním a pokračování docela až do Castle Cary. Tedy konečně přímo na půdu cíleného hrabství somersetského.
Ta podivuhodná země se mi začínala zamlouvat už tenkrát - byť jen tím, co jsem z ní stihl zatím uvidět, anebo pro to málo, které jsem znal z její historie a mohl to spatřit rovněž poprvé doopravdy. Brzy ale bylo obojího k vidění stále víc. Zajímavých parních, už lokálních mašin, či nádraží tak čistých a spořádaných, jaká snad bývala kdysi u nás.
Rovněž potoků, řek, mírných kopců i shluků zjevně staletých dubů přibývalo. Také ovšem městeček a vsí přívětivých tak, jakoby je vymalovali Hirst, Derby nebo Beechey – pravidelně se střídající oficiální cedule, vyvedené lomeně bílými písmeny na zpravidla vždy přívětivém hráškově zeleném podkladu, v to nepočítaje.
Nebydleli jsme sice přímo v Jižním Cadbury, jak bylo původně poněkud nepřesně dohodnuto z Prahy, nýbrž na farmě East Combe, položené poněkud jižněji. I to však mělo svoji výhodu, protože jsme to tak měli tam odtud k našim příštím pracovním místům mnohem blíž.
Na drobné detaily si nepamatuji, ale na první dojem, který jsem z toho očividně věkovitého ubytovacího zařízení měl, nezapomenu naopak patrně nikdy. A to jsem ještě nemohl vědět, že tam budu dojíždět s důvěrou každé léto po celé další dva roky. Podobně tomu ostatně bylo i s tamním šéfem. Trvalo sice poněkud déle, než jsme k sobě našli vzájemnou cestu - když se ale i tohle nějak podařilo, on byl nadšený, protože konečně našel vděčného posluchače svých vyprávěnek starého zbrojnoše, a já nad nimi zase nepřestával povinně žasnout. Protože ono opravdu bylo nad čím a proč.
George Skipper, chcete-li prostě Jiří, sice prožil první tři válečná léta v pouštích severní Afriky, ale dál do Evopy s Mongomeryho Osmou armádou už nešel. Raději se prý spokojil se čtyřiadvaceti měsíci bojování u protiletecké obrany, i s tím, že si je odsloužil ve vnějším Londýně. Jenže ani to neměly být podle něj vůbec žádné prázdniny. Mluvil totiž o nekonečných šichtách a hlavně o hromadných útocích německých tajných zbraní. Rozhodně měl o čem vyprávět a to jsem mu díky mojí, ale i jemu vlastní angličtině nerozuměl zdaleka všechno.
Pan Skipper býval za ty naše společně chvíle očividně vděčný. Nejspíš proto, že jsem byl daleko široko asi už poslední, kdo jej byl ochoten vyslechnout. Přitom bych řekl, že mu nemohlo být ve válečných časech o výrazně víc, než mně tenkrát na jeho farmě. Přesto však dodávalo právě to privátní zaujetí spolu s přesností pohledu přímého účastníka jeho vyprávěním hodnověrnosti vskutku absolutní.
Na smluvně z Prahy dohodnuté archeologické vykopávky jsme docházeli na nedaleký vrchol místního kopce. Přičemž mne, který jsem se na to připravil důkladně už z domova, nanejvýš uspokojovalo, že se tak dotýkám konečně přímo slavného Cadbury Castrle. AneboSutton Montis– to podle jeho ještě mnohem staršího nazvání. Každý nový den jsme při té příležitosti fasovali jeden každý svůj vlastní set nářadí a pak se už jen kopalo a odkrývalo, nezřídka dost vesele. Zkrátka, zvykli jsme si, ani to nemohlo trvat nijak zvlášť dlouho.
Právě s tím kompletem pracovního vybavením se mi však podobně rychle začalo pojit ještě jedno poznání. Stačilo totiž, aby mně, tolik z Čech zkaženému mnohem laxnější praxí, byla uložena přísná povinnost vést každý výkop přesně podle provázku a ještě k tomu skládat vše předtím převzaté při jakékoli pauze jen čistě vyčištěné pod překlopené kolečko (co kdyby náhle zapršelo, že?). Jenomže po stejně nesmlouvavém příkazu zastřihovat podél výkopů případně přesahující trávu nůžkami na papír jsem byl už doma.
Dokonce hodně rychle.
Rozpomněl jsem se totiž na rodiče mých jako já stejně starých anglických kolegů. A hlavně na dávnou společnou národní vůli vyplout na výletních člunech k Dunkirku zachraňovat tam odtud s úporností jejich vojáky. Také ovšem na samozřejmost, s jakou se titíž roduvěrní Angličané koupali celých pět krušných let ve vanách napouštěných výhradně po úředně stanovenou čáru. A jak tančili se stejným odhodláním svůj Lambeth Walk i za nejprudších německých náletů.
Takže mi bylo jasné už tenkrát, že to, co začíná vzorným zastřihováním trávy, pokračuje na půdě Velké Británie i dalšími projevy vrozeného smysl pro perfekci a také nesmírného zaujetí pro věc, nikdy nemohlo končit jinak, než naprostým vítězstvím ve druhé světové válce.
Václav Junek
