Beton poprvé. Beton provždy!

Pokud však jde o mne a betonové bunkry, tady je to jinak. Anebo ještě dlouho bylo. Jistě z toho důvodu, že pro mě znamenaly hned dva, s nimi jsem se kdysi potkal napoprvé, opravdu mnoho. Sice nevím, který z nich byl doopravdy první, je však jisté, že jsme jeden jednostřílnový řopík pravidelně míjeli těsně nad Berounem, ještě když mě po té silnici teprve vozili do i ze Zbečna. A co se týče druhého obranného objektu, na ten jsem narazil také ještě v předškolním věku. Pro změnu blíže Dívčích lávek, nad Špindlerovým Mlýnem.

Jak jsem si mohl přečíst nekonečně později, podle Radana Láška mělo jít o druhosledový H2/246/D1. S taktickým úkolem krýt společně s jeho sousedem H2/68/A-140 tentokrát jinou silnici - tu, klesající do těch míst od Špindlerovky. Mně se tento další jedinečný kontakt přihodil v rámci jednoho z výpadů, jimiž opouštěli moji táta s mámou pohodlné bezpečí hotelu Savoy alespoň občas.

Také berounské jednostranné éčko stojí v oněch místech dodnes. Navíc je od roku 1989 předmětem zájmu již kolikáté generace místních nadšenců – právě díky jejich péči se vrátil ke svojí původní podobě alespoň zvenčí.

Hledání jeho skutečného evidenčního čísla 51 mi však trvalo poněkud déle. Zato jsem se už při té příležitosti dozvěděl také, že představuje pouhé torzo původní údolní, v těchto místech prý až pětiřadé uzávěry. Pak už ale nebylo nijak daleko ani k objevu uspokojivého počtu také dalších podobných betonových objektů na levých březích Berounky, či pozůstatků jiných, ty už dávno odstřelenév to nepočítaje.

Nic z toho ovšem nebylo jen tak nahodilé, protože šlo ve skutečnosti o jednotlivé součásti mnohem rozsáhlejší Pražské čáry. Anebo Hlavní obrany Prahy, chcete-li. Přitom se z těch dochovaných nabízely pěchotní bunkry zpravidla nejrůznější kvality i zachovalosti. I když navíc už během léta 1939 do posledního úředně zalité cementovou kaší, smísenou s drobným kamením.

Nebyl jich nadbytek a přesto toho zbývalo pro důvodný obdiv vůči této fortifikační soustavě docela dost. Proto, jak můj prvotní zájem rostl a košatěl, nacházel jsem v našem kraji postupně další a další podobně dochované unikáty. Pod Karlštejnem, naopak proti řece při ústí Kačáku, ne-li ještě dál odtamtud, až kolem Bezděkova. Kdysi stačilo správně se přeptat, po Listopadu otevřít kteréhokoli odborného průvodce z těch, které začaly v takovém počtu vycházet.

Jistě by bylo možné hledat také dál, ale už s těmi zatím spatřenými jsem si během nanejvýš jednodenních výletů po Berounsku bohatě vystačil.

Opravdu jsem nacházel ta díla, vyvedená původně v kvalitní oceli i železobetonu a teď zšedlá, mnohde beznadějně polorozpadlá, často poztrácená v nové vegetaci a jaksi smutně opuštěná. Přitom jsem je neobdivoval z žádného zaujetí pro rarity, ani z naivního sentimentu – šlo o vědomý uctivý obdiv vůči výsledkům práce celé řady jejich dnes už zapomenutých, nicméně pořád zručných a pilných původních budovatelů.

Na druhé straně sotva kdy popřu opakovanou a vždy neodbytnou myšlenku jak by asi Hitler váhal v případě, že by měl vést svůj útok proti republice ohrazené nikoli tímto fortifikačním prachem, nýbrž bráněné docela jinak. Tedy pouze na konkrétních strategických směrech a především armádou výrazně lépe vystrojenou. Například dostatečným počtem bojeschopných tanků, aktivní motorizované pěchoty a skutečně moderních letadel. Protože tohle všechno by bylo možné pořídit bez vyhazování peněz za to první.

Zase se nám ale ozývá jako neodbytná ozvěna jen to věčné kdyby, že ano?

U Waterloo jsme se se lvem jaksi minuli

Ani tato druhá z dnešních krátkých historek není zrovna zábavné čtení. Přesto ji nabízím především jako doklad relativity skutečných kvalit tak mnohého předtím.

Je to už déle, co jsem si potřeboval sáhnoujt pro nějaké další psaní zase jednou na něco takřka přímo, tentokrát v západní části Belgie. Už při výjezdu z Prahy se mi však potvrdilo znovu moje už roky předtím sílící podezření, že jsou zlaté časy bunkrologie dávno ty tam. Bohužel, včetně autorit té záliby, jež jsem znával a hlavně si jich všech mohl nepokrytě váži.

První co jsem kolem autobusu uviděl, byla totiž sešlost typů docela jiného druhu, než na jaký jsme bývali kdykoli dříve tak rádi zvyklí. Dokonce do té míry odlišných, že jsem u  podstatné většiny těch mužských tak docela nechápal, proč se rozhodli právě pro tento typ zájezdu. A u jejich přítelkyň, ne-li dokonce manželek, tomu nešlo porozumět už vůbec.

Také vše další ostatně probíhalo právě v tomto stylu. Žádná dosud obvyklá debata na kterékoli společné historické téma se nekonala, protože se utvořily ještě v Čechách zřetelně separované skupinky se zcela jinými zájmy. Zásadně však natolik odtažitými, že pomyslné ledy neroztály po noční jízdě Německem, ani později, už na belgických hranicích.

Jen co jsme ale během příštích dvou dní jakž takž prokličkovali tu zemi od Antverp až do kraje blíže Namuru a Charleroi, napadlo mě další cestou na Brusel, že přece nemůžeme jet jinudy, než kolem Waterloo.

A skutečně – skoro vzápětí jsem zahlédl vpravo od dálnice známý kužel se schodištěm strmě stoupajícím k hrdému lvu až docela nahoře. Toale bylo už docela všechno, protože jedinou odpovědí na veškeré moje prosby o zastavení, byť jakkoli krátké, byly nechápavé pohledy ostatních. To ale jen v tom lepším případě.

Inu, co počít? Doba se opravdu mění.

Mohlo jít o generační problém, to připouštím. Avšak jakékoli bližší povědomí o napoleonských válkách, notabene o jakési bitvě u nějakého Waterloo, leželo zjevně hluboko za hranicí vnímání podstatného segmentu těch lidí. Se zjevným úspěchem nahrazené docela jinými lákadly dnešního Bruselu. Přitom vůbec nešlo o žádná muzea, ani o to Královské, které také bylo v plánu a já se na sbírky tam všude opravdu těšil.

Supermarkety totiž zase jednou slavně zvítězily nad Napoleonem, nad poklady belgických muzejních pokladů a jistě také nad veškerou ostatní dějepisnou veteší.

Co mně tedy tenkrát zbylo, než letmá vzpomínka na vždy moudrého Karla Čapka s jeho slavným vyčítavým dotazem Maria Stuart, what goals?

Václav Junek

„Pražská čára“ Vnější obrana Prahy - Radan Lášek

Pražská čára - wikipedie