Článek
Na můj úplně první atlas jsem narazil na naší půdě v Rudné mezi tam odloženou, už nepotřebnou veteší. Ještě jsem neuměl číst, ale, jakmile mi ten nález babičky jakž takž oprášily, začalo mě bavit rozeznávat na jeho jednotlivých listech šrafováním vyznačená města, body vesnic, proměnlivou hnědí vyvedená horská pásma i modré plochy vzdálených moří. A zřejmě ještě víc sledovat prstem toky jednotlivých řek, jak se vinou mně zatím zcela neznámými krajinami. Právě z tohoto raného semínka ovšem vcelku brzy rozkošatěl strom netušených rozměrů. Navíc mohutnějící dál až tak, že se pro mě stala takto poznávaná kartografická znázornění světa dalším významným artiklem v rámci vzájemného klukovského obchodování s čímkoli.
Nezůstalo ovšem jen u pouhého shromažďování jednotlivých map, či jejich souborů. Začal jsem si totiž vystřihovat i jiné docela ze všeho, odkud to šlo, a pak je nalepovat do dalších a dalších už odložených školních sešitů. Přitom mi nešlo ani tak o grafické provedení či kvalitu tisku těch vzácností, ale stačilo mi listovat jednotlivými stránkami a hned jsem býval jaksi docela jinde. Duchem a zpravidla také v čase. Což také pokračovalo - asi tak, že jsem si začal s postupujícími roky mapy sám kreslit, vlastní rukou vybarvovat a ještě k tomu opatřovat příslušnými značkami, jak jen jsem to už uměl.
Tak přišlo na svět například prapůvodní, jistě primitivní znázornění pěší trasy od nás do Šilhanovic krámu od dva rohy dál, anebo třeba plán příští bitvy s partou z Hořelice. Načež jsem pokračoval až k vymýšlení úplně nových mapových náčrtů. Zejména z toho posledního mi však vznikal rukama především už dokonale můj vlastní svět.
Byla to krásná etapa bujení příští vášně a také mi poměrně dost dlouho vydržela.
Tato moje dávná, značně neumělá krajinotvorba jistě nemůže být nikdy srovnatelná s ničím, o čem hovořili Werich s Voskovcem. To když vzpomínali, jak zaháněli za války v New Yorku stesk po domově například malováním vymyšlených kontinentů. Jejich tehdejšího povzdechnutí, že jim vždycky nějak vybyla jakási drobná zemička, kolem dokola obklopená horami, toho jsem však sám neměl až tak zapotřebí.
Přesto se staly podobné vymyšlenosti určitým útočištěm také pro mě. Je tomu tak ostatně pořád, kdykoli mi vybyde dost času, a na to dbám.
Že při nekonečných možnostech současného internetu nemá moje vlastní z toho všeho postupně pošlá sbírka atlasů, plánů či map nejrůznějších měřítek i tematických zobrazení, vlastně žádnou praktickou hodnotu, to vím. Co je ale tenhle materální prodělek proti nádherné šanci smět kdykoli prchnout před soudobou realitou třeba do Svaté země před dvěma tisíci lety? Či na bitevní pole kolem Sevastopolu? Anebo se vrátit do Anglie imperiálních časů?
Přinejmenším tu a tam tedy mohlo také tohle moje svérázné objevování nových světů vyhlížet docela stejně jako v Erbenově básni o otevírání pokladů za jistého pátečního poledne.
--------
Také snad všechno kolem nádraží, mašinek a kolejí mně učarovalo poměrně brzy. Proto jsem tolik a často nutil oba svoje rodiče, aby mě přidržovat na zábradlí vysoko nad ústím vinohradských tunelů a nad kolejištěm pražského Hlavního nádraží vůbec.
Později jsme hledali s otcem po veřejně přístupných partiích Lánské obory stopy tamní dávné koněspřežné dráhy. Anebo mě, ještě dál dál v čase, vysloveně uchvátil již přímo svět páry a věčných oblaků kouře v rámci pravidelného železničního cestování proti toku Berounky až do Zbečna. Nemluvě o kouzlu jízd z Rudné na Smíchov a zpět, protože těm jsem zůstal věrný dodnes.
Snad až zlověstně působící koleje, jež kdysi vedly ke vstupu do litoměřického Richarda, anebo jiné, z Bohušovic nad Ohří do Terezína, vynechám. Nejenže na žádném z těch míst už žádné nenajdete, ale hlavně z nezbytné úcty vůči všem tamním obětem nacistické zvůle.
Mnohem raději si připomenu teď už spíš jen barvotiskové sražení, jež se odehrálo v běhu branných akcí roku 1848 přímo na nádraží v Běchovicích. Anebo fakt, že výrazný a pro to dostatečně vysoký železniční násep představoval významnou obrannou terénní překážku blíže České Skalice za Prusko-rakouské války jen o něco málo let později.
Nelze však vynechat ani hodnotu, jakou nesporně měl celý rozsáhlý systém evropských tratí pro nástupní plány prakticky všech tehdy zúčastněných armád jak roku 1914, tak 1939, anebo 1940. Podobně jako koleje, po nichž se řítí dálkové vlaky Transsibiřské magistrály už pomalu sto padesát let. Anebo dodnes obdivuhodný alpský Semmering s jeho neuvěřitelnými drážními stavbami a pořád velmi dobře fungující železniční soustavou – obojí ostatně také pochází v naprosté většině z časů monarchie.
Konec konců, kdykoli jedu vlakem na Plzeň, nikdy mi nedá, abych kolem Zbiroha nepomyslel na Henri Bethel Strousberga – znáte jej také, z Branaldova famózního Krále železnic. Ten sice neuspěl ani tak s našimi dráhami, jako spíš s francouzskými. Například po tamní důležité trati mezi Paříží a nejjižnějším Narbonne se jezdí naopak dodnes.
Málo co z toho uvidím znovu. Tak už to ale chodí a tak jsem si ponechal pro vlastní potěchu pouze koleje, po nichž jsem kdysi jízdou přes Brno vysloveně uspěl v cílové Strážnici. To je sice už zcela jiná, nota bene dávní historie, ale pro mě pořád svým způsobem poutavá.
Opravdu naposledy musím ovšem zmínit k předešlému jistě také koleje Posázavského pacifiku. Právě ty, jež během poslední víc jak stovky let znamenaly až příliš mnoho pro další a další generace, dokonce až k dnešku. Z toho asi nejvíc pro celé flotily vodáků, legie trampů a milovníků pořád ještě dostatečně divoké přírody a to přinejmenším do Listopadu.
Doba je ale jiná a mladí, pro které představovaly ty skály, údolí a hluboké lesy ráj přímo spatřený, mají dnes jiné starosti i zájmy. Kromě zbylých majitelů okolních chat tedy chodí do tolik malebných revírů nad Kamenným Přívozem nanejvýš houbaři, rodinky na výletě a do sebe zahleděné páry. A pak už opravdu jen rovněž valem ubývající obdivovatelé Krškovy Čarující řeky i literárního díla Jana Morávka, tak řečeného a zejména osvědčeného spisovatele Posázaví.
Přesto nemohu nepřipomenout jaksi navíc český Remagen v Davli. Psal jsem zde o té raritě sice už dříve, ale v souvislosti s Posázavím ji nelze vynechat ani tentokrát. A když už jsme u toho, připomenu pro ta místa také válečnou minulost hned několika na té takřečené pacifické trati po sobě následujících tunelů.
Něčím pozoruhodných železničních spojení se u nás najde jistě víc. Přesto bych řekl že může být mnohem lepší a také zajímavější užít na těch samých kolejích nikoli tu věčně připomínanou válku, ale něco jiného a ještě mnohem víc. Třeba už to, jak se točí průkopy skal vysoko nad řekou, anebo jak hravě překonává jedinečným viaduktem jedno z tamních údolí.
Také to rád ještě zkusím.
Václav Junek
