Článek
S panem dirigentem Oldřichem Vlčkem jsme se znali už dlouho před Listopadem, ale věděl jsem o něm hlavně z údobí, jež tomu dějinnému zlomu bezprostředně předcházelo. Tehdy se totiž rozneslo, že se vykašlal na veškeré agenturní diktáty té dohasínající doby a rozhodl se udělat pro sebe. Což znamenalo, že se nejméně rok před velkými Václaváky začal starat o chod a zejména zahraniční působení jeho souboru Virtuosi di Praga výhradně sám a přímo.
Poté jsme k sobě však měli už poněkud blíž. Dali jsme dohromady na jeho popud a s jeho přičiněním velmi slušný scénický mozartovský večer (přičemž jsem si však, což doznávám, jaksi navíc zase jednou neodpustil vykrást zase jednou roháčovské realizační principy jak to jen bylo možné). Také to byly postupně dvě stejně zaměřené knížky. Nikoli ovšem jen o tom, jak to bývá, jak se WAM narodil, co všechno složil a pak umřel - v obou případech se tak stalo nápadem, s nímž přišel Oldřich sám a celé to výrazně ozvláštnil. Proto se není třeba příliš divit, že mi zhruba mezi realizacemi obou těch titulů navrhl jaksi mimochodem, abych si nimi (rozuměj s ním a s jeho Virtuosi) zajel do Benátek.
Proč ne? Tou dobou bylo něco takového už dávno možné rovněž pro mě osobně a to město mě lákalo. I když, přiznávám, že s určitou výhradou a jen svým způsobem.
Jak jsem se na těchto stránkách zmínil už několikrát - snad všechno orientované z geografického pohledu jižně od Alp mi připadalo vždycky tak nějak podezřelé. Anebo ne tak úplně pro mě. Nejspíš hlavně z toho zcela oprávněného strachu, že tu záplavu informací, nádhery a všemožných úžasností, která tam čeká od starých Římanů podnes, nikdy nezvládnu. Anebo rozhodně ne v takové šíři, jak bych si tolik přál.
A s Benátkami jako takovými jsem to viděl dokonce jako ještě složitější.
Náš otec byl tím městem vysloveně posedlý. Natolik, že jezdil do těch končin malovat a když tohle nestíhal, fotografoval tam a pak si podle toho připomínal každý pohled, každé zákoutí, doma ve Vodičkově ulici. Anebo, což muselo být ještě pitoresknější, například v Kersku.
Mě by byly lákaly Benátky také, nejlépe z časů kolem přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Se vším, co jsem o nich přečetl i našel, jakmile jsme začali (zase s Oldřichem Vlčkem) vymýšlet napříště skutečný příběh Gioacchina Rossiniho, dalšího z jeho múzických oblíbenců. Rozumějte - včetně tajemného šerosvitu i zářivých slavností, valem doznívající dějinné slávy, houští intrik i násilí pláště a dýky, maskovaných plesů, oslnivých operních premiér, ale také olověných žalářních kobek. Na onu páně dirigentovu nabídku jsem tedy kývl a dokonce velmi rád.
Nebudu unavovat podrobným popisem cesty až tam, ani líčením benátských celků i detailů, jak jsem se s nimi potkal na jejím konci. To už se stalo bezpočtukrát jindy, jinde, i prostřednictvím talentu jiných. Zejména ovšem vždy nesrovnatelně lépe, než kdybych to po nich zkoušel sám. Nemohu však naopak zamlčet to tentokrát skutečně podstatné. Totiž prvý účel toho zájezdu.
Buď však nebyl Oldřich v tom směru nijak sdělný v zásadě, anebo jsem se měl ptát víc. Jinak by se totiž niky nestalo vůbec nic z toho, nač pak na místě doopravdy došlo.
Je pravda, že když se Vlčkova instrumentální společnost odebrala podle jeho slov zkoušet, neptal jsem se ani kam, ani co přesně. Současně přiznávám, že jsem se celý první den věnoval mnohem spíš zavedeným benátský atraktivitám, co však bylo se zřetelem k věčným stěží proniknutelným davům podobně lačných turistů všeho druhu i pohlaví spíš utrpení. Všude, pořád, na každém kroku. A to nebyla skutečná hlavní sezóna!
Ještě tedy, že mě napadlo alespoň zajet si nedostatku jiných povyražení nejprve na Lido. Právě do míst, kde se rok co rok odehrává slavný Festival. A pak ještě, zase vaporetem, na Murano – tam jsem uviděl v písku pláže hromádku barevných střípků sklářského odpadu. Ty jsem sice posbíral, ale jinak jsem neměl lepší nápad, než vyhledat konečně to hlavní, proč se do těch Benátek vlastně jelo.
Doslova všechno další ovšem začalo překvapivě jinak jakmile jsem poprvé vstoupil do nitra tamního hlavního chrámu, zasvěceného, jak bylo známo i mně, svatému Markovi.
Protože o branži něco vím, napoprvé mě udivilo, že o žádnou běžnou hudební zkoušku tak docela nejde. Bylo totiž jasné, že se koná jako součást instalace televizních kamer, zvuku, světel i spousty scénických doplňků, i když mi připadalo zrovna to poslední se zřetelem k tamní tisícileté byzantské nádheře zcela zbytečné.
Leč nebylo: Oldřich mi totiž zamlčel, že nejde o vůbec žádný běžný koncert, nýbrž o veleslavnou prezentaci jeho osobního nálezu dosud neznámé partitury Antonia Vivaldiho – tu si přivezl z Berlína, anebo odjinud z Německa. Přičemž byla významná rovněž tím, že šlo o ukázku jinak věru málo početné duchovní tvorby toho dokonale světského muzikanta. Právě tomu všemu ostatně brzy na to odpovídalo nejen zastoupení značného poštu významných osobností v publiku, ale také představitelů kléru tak vysokého, jak jsem to doma v Čechách nikdy neviděl.
Druhý den, pořád ještě během zkoušek, mě ale napadlo, že když už jsem v těch místech vlastně navíc, zařídím se podle toho.
Nevím, jestli to byl zrovna tamní kostelník, avšak mužík, jehož jsem uplatil, mě tehdy doslova protlačil postranními chodbičkami a schodišti té grandiózní stavby až úplně na střechu. Tam se obvykle nesmí, proto jsem viděl Benátky z docela jiného pohledu, než se to podaří jiným bez toho bakšiše patrně jen málokdy. Včetně Kampanily a bělostné kopule Pozdravení Svaté Marie skoro na dosah, podobně nově spatřeného Dóžecího paláce, gigantů, asi z bronzu, odbíjejících čas naproti, nemluvě o věčném lidském hemžení hluboko všude dole pod námi.
Pak mě ale ten člověk odtáhl naopak až docela dolů, do katakomb, a s pro ten případ připravenou baterkou k tomu. Zřejmě se cítil s honorářem spokojený a také obvyklé záplavy byly toho roku přece jen slabší. Když jsem se však jednu chvíli zatoulal mezi drsnými románskými podpůrnými sloupy, zcela prostými veškeré hořejší nádhery, ještě o kousek dál, spatřil jsem na jednom z nich kamenného andělíčka. Velmi drobného, určitě starého stejně jako okolní základy a hlavně přichyceného jen časem zteřelou spojkou.
Kolem nikde nikdo a příslušnými morálními zábranami jsem netrpěl mnohokrát jindy i jinde. Přesto mi to ale právě v těch tak mimořádných místech nedalo a, věřte nevěřte, ten jedinečný skvost zůstal na svém původním místě, jak doufám, na další stovky let.
Naposledy chystanou knížku o skutečném pozadí záludností tvorby Gioacchina Rossiniho už s Oldou nedopíšeme, protože pan dirigent odešel nedávno za svými zbožštělými ideály. V plné tvůrčí síle i rozmachu další práce, ale již definitivně. Ani do Benátek se mi už jaksi nechce – opravdu nerad bych našel ten pozemský zázrak pokořený komercí mnohapatrových plovoucích obytných agregátů.
Jediné co mě tedy utěšuje, je milé pomyšlení, že pomyslný seznam statisíců tamních vzácností zůstal kompletní také díky mému včasnému zaváhání. Ještě tedy štěstí, že mám doma dodnes alespoň ta barevná sklíčka z muranského pobřežního písku.
Václav Junek
