Článek
O mně přidělovaných občasných takřečených uměleckých nájezdech do východního Německa zde již bylo hovořeno a myslím, že ještě bude. Nemohu přitom ale opakovat také zde, že jsem ty výpady z Prahy obvykle vítal. Nejednou totiž řešily zejména některé moje osobní komplikace do té míry, že mi přišla takto získaná náhlá uvolnění vhod, nemálo a vždycky.
Pro vše další bude ovšem důležité především to, že bývalo v takových případech nezbytné projet cestou do Berlína také Pirnou.
Rovněž historii toho místa na Labi jsem krátce naznačil už dříve a proto mohu dodat nyní jen to, že pokud se jelo vlakem, nebylo vidět z Pirny jako takové více méně nic zajímavého, a po silnici to bývalo ještě horší. Klesala sice z Hřenska podél zákrutů labské soutěsky, ale jakmile se dostala už do severozápadních předhůří tamních hor, projíždělo se zase jen okrajovými částmi toho města. A ještě k tomu jen tak, že to hlavní tamní bývalo vidět z nadhledu, jaký je rozhodně nepřibližoval.
Pirna, jak ten místní název zřetelně napovídá, pro mě byla zajímavá nanejvýš jako patrně nejzazší součást dávného českého státu v těch místech. Jinak mi ovšem jen splývala s řadou dalších podobně polozapomenutých míst tohoto kouta tábora míru.
To bylo ale už dávno.
Nevím koho z nás to napadlo, měli jsme ostatně původně jiné plány. Když jsme ale zase jednou opouštěli s mojí ženou Romanou milé bezpečí Krásné Lípy a jejího bezprostředního okolí, rozjeli jsme se po trati přes Bad Schandau právě do Pirny. Já možná abych si znovu odreagoval doby, které se, jak doufám, nikdy nevrátí, a ona zase že momentálně neměla žádné lepší téma. Projet tedy po kolikáté známými místy kolem Labe, minout cestou dál znovu pevnost Konigsten a dorazit na tamní hlavní nádraží opravdu nebylo nijak zvlášť složité.
Nic dál ale vlastně také ne, protože jsme se vydali při vědomí, že se odsud táhne nedohledná kompaktní spleť kolejišť snad až do Drážďan, mnohem raději na opačnou stranu. Prošli jsme tedy kolem bývalého klášterního hřbitova a dostali se poté už mnohem blíž tomu městskému středu, který jsem do té doby samozřejmě nemohl znát.
Neznám ani související konkrétní podrobnosti. Bylo však možné uvěřit, že ulice solidních, zjevně v pořádku dochovaných domů, vystavěných zde zjevně už s počátkem dvacátého století. Něco takového se jinde v Německu obvykle zase tak často nevidí a tady byl ten zázrak možný nejspíš jen proto, že jak události posledního válečného finále, tak především totální zkáza nedalekého saského hlavního města z února 1945, tato místa minuly nějakým šťastným řízením osudu.
Rovněž proto tedy nebylo vůbec nepříjemné pokračovat už přímo historickým středem a vejít pak do Zámečnické ulice. Jenomže jsem zůstal stát hned v jejím ústí do původního starobylého Trhu s utkvělým pocitem, že jsem zrovna tam musel už být.
A možná ne jednou.
Samozřejmě, že jsem znal příjmení Canaletto asi jako každý, kdo se nějak zajímá o výtvarné umění. Zejména o to řekněme starší. Konec konců, takto podepsaný Pohled na Londýn, anebo na řeku Temži, patří jistě právem k pokladům Národní galerie. Proto jsem věděl také, že šlo o skutečného mistra vrcholného italského manýrismu konce 18. století, jenž vynikal nejspíš v mnohém, ale především v tvorbě vedut něčím zajímavých evropských měst té doby. Možná pro něho osobně, ale také snad v rámci konkrétních zakázek.
Nebylo toho tedy právě mnoho, ale už to povědomí mi bohatě stačilo, abych mě v tom momentu zasáhla Pirna v dalším z několika jiných dokonalých šoků, co je porůznu pamatuji také odjinud. Právě na dotčeném místě jsem totiž stál tváří v tvář prospektu budovy radnice, před frontou s podobnou péčí zachycených měšťanských domů vlevo i vpravo. Což všechno dohromady doplňovaly věže chrámu na pozadí v náladě, jakou nešlo nevnímat. Nemohl jsem se ovšem zbavit zároveň utkvělého, až nezvykle silného dojmu, že ten pohled znám, do poledního detailu a důvěrně.
Byla to iluze, jistě. Kdyby ale popředí toho obrazu nežilo naopak zcela současným životem, mohla být vysloveně strhující.
To, že znám místní název Pirna vlastně také v souvislosti s Canalettem, mi začalo ovšem docházet překvapivě brzy. Rovněž proto mě tedy bavilo dívat se právě na to panorama znovu a znovu od stolku kavárny, která musela žít především z té výjimečné lokace.
Stejně jako jsem se brzy na to dokonce zapřel a zašel si koupi ten prožitek již zhmotněný. Totiž zobrazený na pohlednici, snadno zakoupené v nedalekém turistickém centru.
Dnes už jsem díl. Vím například, že Canalettové byli ve skutečnosti dva – starší Giovanni Antonio (ten proslul zejména svými vyobrazeními Benálek, zřejmě proto zní česky ono příjmení Kanálek) a jeho synovec Bernardo Belotto. Protože jsou ale z nadmíru bohatého výčtu jejich prací připisovány ty drážďanské mladšímu z nich, netápu už vůbec ani stran autorství té veduty, na kterou se dívám dodnes nikoli bez určitého pobavení.
Václav Junek
