Článek
Málokdy jindy jsem se necítil víc za totálního blba než při našem úplně prvním přistání v Albuquerque v Novém Mexiku. Přiletěl jsem tam totiž oděn stejně nesmyslně asi jako Michal Dočolomanský, který dorazil na pražské nádraží Františka Josefa v kostýmu Švandu dudáka. Ten výstup můžete znát z úvodní sekvenci filmové veselohry Oldřicha Lipského z roku 1978 Adéla ještě nevečeřela, kdežto mně se povedlo něco nápadně podobného takříkajíc v hlavní plánu a jen o nějakých dvaadvacet let později k tomu.
V přesvědčení, že je třeba zejména v tomto evidentním centru klasického Divokého západu ctít barvu, objevil jsem se tam totiž tak, jak jsem si myslel, že se má. Tedy ve volně splývavém hnědém plášti ve stylu psanců Sergia Leoneho a s originál béžovým stetsonem, nedávno složitě zakoupeným v New Yorku, na hlavě. Proto se pamatuji až příliš do bře, že se tomu výjevu nepošklebovali snad jen ti, jimž v tom bránilo dobré vychování, protože i takoví se tam najdou.
Tím ale další souvislý sled podobných překvapení ve skutečnosti teprve začínal.
Jako úplně první mě uzemnilo, že v tomto unijním státě vypadá horní tok jen o trochu níž tolik velkolepého Rio Grande ještě úplně jinak. Jen jako pomalá mělká říčka, stěží překonávající písčité mělčiny, tedy rozhodně ne tolik dramatická, jaká má být podle celé řady dobře známých literárních i obrazových pramenů.
Anebo mě doslova dostalo stejně překvapivé zjištění, že na místní poměry odsud zase ne tak příliš vzdálené podobně slavné Santa Fé vůbec neleží na jižním hlavním jižním tahu Pacifické dráhy, nýbrž že se tam dostanete z příslušné zastávky v poušti buď jen místními přípojkami té železnice, anebo spíš autobusem – to je rychlejší.
A to nemluvím o nádraží v Albuquerque, které jsem si také nenechal ujít: to budilo dojem nanejvýš další drobné zastávky a ještě k tomu spíš ztracené kdesi daleko za skutečným koncem města. Nota bene živé opravdu jen když tudy projížděly vlaky.
Také ty však vyhlížely přinejmenším nezvykle, protože zde zastavovaly málokdy a řítily se oběma směry sestavené z vagónů pro lidi a dobytek zřetelně stejným dílem. Teprve když ta událost občas opravdu nastala, jediný peron ze zaplnil snad až neskutečným houfem seběhlých Indiánů obojího pohlaví, nabízejících poměrně dost nahlas krajové speciality.
Vlaky jsou ale vlaky, proto jsem tam chodíval často. Dokonce natolik, že na mě později jedna z těch prodavaček čekávala se zvlášť mastnou tortilou. To bylo milé. Jinak jsem zaujal patrně jen policajta, který v zemi, ve které se pěšky nechodí, nepochopil, proč stojím tolikrát na vrcholu nadjezdu nad tratí. Určitě ve mně viděl potenciálního sebevraha, ale musel projet kolem tam i zpět snad třikrát, než zastavil a mohl jsem mu jeho omyl vysvětlit.
Ty nakupované tortilly za dolar kus chutnaly báječně, policejní vůz vypadal jakoby právě dorazil do Albuqerque z hollywoodské rekvizitárny a docela dost velkou třísku z historického pražce Jižní pacifické dráhy vlastním dodnes. Stejně jako pončo. Jistě originál z Číny, který mně ta Indiánka vnutila jaksi navíc. Bylo ale natolik teplé a příjemné na omak, že jsme se o ně pak přetahovali za dlouhých zimních večerů v Rudné neméně dlouhou dobu.
S podobnými rozpaky jako u těch kolejí jsem ostatně kvitoval také jiné pro mě dokonalé novinky. Například že místní guvernér nesídlí v žádném honosném kapitolu jako patrně všichni ostatní jeho kolegové všude jinde, nýbrž v obyčejné školní budově z červených cihel.
Ani zdejší úsek historické Route 66 vůbec nezapadl do původních představ, protože mi přišel daleko spíš třeba jako Křižíkova ulice v Karlíně. Dávná tudy vedoucí cesta krytých vozů, prapůvodně vzešlá z obecné vůle Go West, se zkrátka proměnila v jinou hustou síť dálnic, které to město postupem doby dokonale obklíčily.
Dokonce včetně v té skrumáži utopeného solitérního ranče. Toho, jenž se stěží tísnil v nové době pod tamními nadjezdy. Vzdor tomu, že šlo jinak o daleko široko vyhlášený restaurant, v němž jsem se přejedl téměř do bezvědomí nejspíš největšími hovězími steaky svého života.
Nemálo mě ovšem vyděsil jen málo hovorný krčmář, když mi v jednom z dobových barů, poměrně hustě rozesetých podél té samé bývalé Route 66, rezolutně zakázal zamýšlenou procházku do blízkých hor. Protože na to prý nemám boty. Přičemž jistě měl tímto svým varováním na mysli místní hady. Jistě nanejvýš důvodně, protože těch těch pro mě vždy záhadných, a hlavně nebezpečných plazů měli vůkol zjevný nadbytek.
Na jednoho takového jsem dokonce šlápl. Málem, ale přece. V duchu v tom směru platných historek sice varovně vztyčil trojúhelníkovou šupinatou hlavu a na druhém konci své délky přepisově zachřestil, jinak ovšem jen líně odlezl někam stranou do trávy.
Buď jsem ho ke svému štěstí dostatečně nezaujal, anebo bylo i na něj příliš brzy ráno.
Na druhé straně si však stěží přestanu vážit prožitků, jež mne dostaly během tolik populární tamní fiesty. Tu bylo ovšem třeba prožít snad celou výhradně s hlavou tři dny vzhůru zvrácenou, pokud jeden nechtěl o něco přijít.
Ta vzdušná paráda minimálně tří stovek barevných balonů nejrůznějších tvarů i podob za to ale stála. Už jen pro ten svůj prvotní estetický efekt, s jakým se všechny ty vzdušné zázraky odrážely od pozadí modrého nebe, rozeklaných štítů i na troud vysušených srázů okolních Skalistých hor. Přesto jsem se nemohl alespoň chvílemi ubránit srovnání toho divukrásného obrazu s až nápadně podobnou konfigurací stejných výšin tady a nad bulharskou Sofií. Chápu, že musí něco takového připadat leckomu vyslovené hloupé. Přesto mi ani ten nevymluví, že tomu tak je, znám obojí. A pozor, ještě k tomu včetně snad identických radarových stanic tam i tady. I když zrovna tohle se tenkrát mělo ztratit už brzy v hlubokém stínu čehosi nedohledně kolosálnějšího.
Dnes už nevím, přesně kolik dní i nocí jsme tenkrát v Albuqerque prožili, přitom ty i všechno další kolem opravdu naplno. Když jsme ale tamodtud jednoho dalšího značně brzkého rána odjížděli už definitivně, nebylo zase tak mnoho co litovat, protože třeba už samotné názvy míst, která jsem si zase jednou dopředu načetl z mapy, slibovaly hodně.
To proto, že alespoň původní trasa slavné Šestašedesátky opravdu pokračovala především přes Gallup, Grants, Holbrook a třeba Flagstaff. Tedy místy, nad jejichž názvy by srdce kteréhokoli pravověrného čtenáře rodokapsů a podobné brakové literatury nikdy nemohlo nezaplesat. Přesto řeknu rovnou, že to také s touto klasickou partií původně přímo nejdivočejšího Západu dopadlo z mého pohledu naprosto stejně, jako nedávno s baloňákem a podobně importovaným stetsonem.
Mohl jsem tedy, dokonale zmožen tímto dalším z tolika jiných zklamání realitami nové doby, na zadním sicu tvrdě usnout. Čímž jsem ovšem dostal další ránu, protože mi tak podařilo prospat přímo dokonale také jeden, jak mi řekli, úžasný visutý most přes kaňon Colorada a hned dva národní parky v Utahu za sebou k tomu.
Dokonce včetně Monument Valley, které proto zná kromě mne dozajista úplně každý, kdo kdy v životě viděl alespoň tři originál americké westerny.
Václav Junek
