Článek
Nerad bych, aby přinejmenším některé předchozí kapitoly vyzněly výhradně jako apologie všeho, co si myslím o vlacích a kolejích - zrovna tak tomu doopravdy není. Uznávám přece beze všeho, že zdaleka ne všechny české železnice jsou trasovány kraji, nad jejichž malebností by mělo srdce usedat, stejně jako že by naopak sotva měla doslova všechna naše nádraží vyhlížet kdovíjak přívětivě.
Přesto se nebudu nikterak bránit přiřadit ke všem pro mě něčím významným železničním tratím, o nichž jste zde zatím četli, ještě jednu. Protože prostě nelze jinak.
Jde totiž o slavnou rychlíkovou trasu, která tvořila, počínaje polovinou devatenáctého století, důležitou součást páteřní železniční sítě českých zemí. Přičemž zároveň spojovala střed země s tehdy už zněmčelými kraji na severu a pak dokonce s Drážďany a Berlínem. Jenomže opravdu stojí za to projet se po ní ještě dnes.
Začíná na pražském hlavním nádraží a jen co překoná Vltavu mezi Karlínem a Holešovicemi a projde Stromovkou, už v Podbabě se její bezprostřední okolí zásadně mění. Nechá totiž za sebou romantickou zříceninu na vršku vlevo a brzy na to se ponoří do pokračování malebného vltavského údolí. Dál projde nám už známým historickým územím starých Slovanů, aby se vzdálila od řeky teprve až někde dál za veltruským zámkem.
Na to pokračuje Polabím přes Roudnici k Lovosicím. Tady sice alespoň zahlédneme slavné bojiště z roku 1756, brzy na to ale můžeme už jen zírat. Protože jen co vlak překoná dolní Ohři, vjede do scenérií Labské soutěsky. Což mu vydrží přes Ústí nad Labem, Děčín a státní hranici skoro až po Pirnu, to už ale v Sasku.
Tedy dokonce až do kraje, nejpozději do šestnáctého století řádně přináležejícího k české koruně pod už tehdy archaickým názvem Milčánsko.
Zmíněné první větší saské městečko snad pořád ještě ujde. Nejen pro svoji zjevnou úpravnost, nýbrž především jako překvapivě četná předloha pro dávno už klasické Canalettovy veduty. Dál už to ovšem tak jásavé zdaleka není, protože následují u nás svou rozlohou neviděná nekonečná kolejiště drážďanských předměstí a Drážďany samotné. Přičemž je o další rozlehlé, především však dokonale rovné krajině bez výrazného nápadu, táhnoucí se docela až k německému hlavnímu městu, lépe vůbec nemluvit.
Přesto bude nyní naopak nezbytné vrátit se některým z protijedoucích místních vlaků o něco málo desítek kilometrů nazpět, abychom se konečně mohli zase věnovat naopak čemusi opravdu výjimečnému.
Uvnitř země se jistě najde dostatek hradů a podobně opevněných míst mnohem zajímavějších, s daleko bohatší historií, anebo dokonce rozlehlejších a ještě mohutnějších. Málo platné, Konigstein je opravdu jenom jeden a ještě k tomu má s Čechami poměrně dost společného. Například to, že se jako doména českých králů – později například včetně Otce vlasti - připomíná spolu s blízkým Donínem už někdy ve dvanáctém století.
Tohle sice vzalo s konečnou platností zasvé imperativem Chebské smlouvy v roce 1459, avšak jistě proto, že běh historie prostě nezastavíš a také že si tento Královský kámen, lapis regni chcete-li, svůj potenciál podržel, stavělo se tady, budovalo i ozbrojovalo utěšeně i dál. Dokonce s takovým úsilím, že na rozlehlém vrcholu tohoto jednoho z typických stolových útvarů Saského Švýcarska vyvstala posléze značně svérázná horská pevnost. Která se navíc díky své programové nedobytnosti stala dokonce svého času nad jiné významnou politickou oporou saského státu.
Protože ale opevnění jako takové podlehlo ve svém letitém principiálním souboji s mohutnícím dělostřelectvem také zde, bylo v místních zdech zřízeno nejprve tuhé státní vězení a za první i druhé světové války podobně střežený tábor pro zajaté spojenecké důstojníky. Jak ostatně známe z Renoirova předválečného filmu Velká iluze anebo z Kachyňova těsně předlistopadového Oznamuje se láskám vašim.
Jel jsem kolem tam i nazpět vlakem opravdu mnohokrát. Stejně často jsme si se ženou říkávali, že se musíme tam nahoru jednou vydat. To ale jen tak dlouho, dokud jsme tento stále konkrétnější záměr někdy v létě roku 2019 doopravdy nerealizovali.
Konigstein působí přímo v místě přinejmenším stejně impozantně, jako při jakémkoli pohledu takříkajíc zdola. Navíc se z tamních hradeb nabízí podobně zajímavý jistě neméně působivý pohled také na některé další okolní stolové hory. Například na Lilienstein, Quirl a třeba Pfaffenstein. Zdolání bran, hradeb a veškerých bašt toho hlavního cíle, Královského Kamene tedy opravdu stojí za to.
Dá se tam dojet, nechat se vyvézt pro ten případ fungujícími autobusy, anebo můžete vystoupat vzhůru pěšky – pokud k tomu disponujete dostatkem zmužilosti, anebo naopak ztratíte rozum.
Jinak bych ale řekl, že na mě působila celková úprava pevnostního exteriéru i ne právě vysoká míra respektu vůči určitým historickým hodnotám (ve srovnání s většinou fortifikačních památek stejného v Čechách) jako o poznání méně zdařilá. Ještě že alespoň tamní turistické centrum nabízelo naopak velmi solidní výběr dějepisných publikací.
Tak jako tak jsme si ale prolezli s Romanou ta obdivuhodná místa snad všechna.
Pevnost Konigstein může vzbuzovat úctu jak chce silnou, může vskutku působit navenek jako obdivuhodný kolos svého druhu, přesto však do skutečných bojů nikdy nevstoupila a její taktický význam zůstal mizivý v prakticky každé historické době.
Mám pro toho pevnostního obra svoji slabost, to jistě ano. Jenomže si zároveň s tím nemohu nevzpomenout na výrok, jímž ocenil jeho faktickou hodnotu Christián I. Vyjádřil se totiž asi ve smyslu, že by měl Konigstein posloužit pro svoji až příliš drtivou pořizovací cenu především jako odstrašující příklad pro všechny, kteří by se snad chtěli v budoucnu o cokoli podobného pokoušet.
Bohužel, byl to oproti jiným feudálům svého rodu jen nevýznamný drážďanský kurfiřt. Patrně proto mu tedy nikdo nenaslouchal ani v ostatním Sasku, natožpak v Čechách. Nejen v jeho době, ale především kdykoli později.
--------
Přece jen mi ale nedá, abych závěrem nedodal alespoň pro tentokrát cosi vysloveně osobního. Totiž že jsme zavítali na Konigstein týž den jako Karel Gott - neměl to sem z Doubice, kde tenkrát vlastnil novou usedlost, ostatně nikterak daleko.
Překvapení jsme byli jistě všichni tři, ale měli jsme, on, Romana i já, spolu hned o čem hovořit. Škoda jen, že jsme se zrovna k tomuto pro mne i něj podobně interesantnímu historickému tématu nějak nedostali. Mnohem horší ovšem jistě bylo, že to už brzy ani nešlo.
Ti, co vědí, mi jistě rozumějí správně.
Václav Junek
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pevnost_K%C3%B6nigstein
