Článek
Například masívní palubní hodiny, mistrovský výrobek firmy Zeiss. Stály mě sice celý pytel skleněnek, nahradily ovšem služby budíku se zvonky a barevnými beruškami přímo skvěle.
Jak ale přecházely další roky, hodně mě v dané směru naučil Víťa Černý. Dnes už pozapomenutý herec, o němž kolovalo v jeho době mínění, že ještě pár kilo a už nebude moci hrát lidi. Teprve on mi ale vysvětlil zásadní rozdíl mezi originálem a beznadějným šuntem, což se mi při hledání skutečných antikvit v budoucnu opravdu hodilo.
Například při prohlížení sbírek, které dával dohromady v Jablonci jistý český šikula po vyhnání tamních původních obyvatel. Ne-li už předtím, tedy v souběhu s tou tragédií. Zatímco se jiní intenzívně zabývali rabováním cenností, pokud šlo o něj, nashromáždil totiž celou knihovnu jedinečné literatury – od německých klasiků v původních vazbách přes regionální skvosty až po všemožný, ale vždy něčím zajímavý dobový materiál s válečnou tematikou.
Podobně tomu ostatně bylo s jistým věčně podroušeným okresním kulturním tajemníkem v jiném bývalém sudetském městě. A protože spadala do jeho působnosti též správa konfiskovaných nacistických reálií, mohu se díky obojímu pochlubit, že se od té doby těším mnohému, co běžné denní světlo zpravidla jen tak neunese. Kolikrát ani dnes ne.
Čas šel ale ještě dál a mně se toho postupně nabídlo z tohoto historické oboru mnohem víc. Výběr z pozůstalosti nikoli nevýznamného žateckého předka jednoho ze zaměstnanců pražského Paláce kultury, další připomínky přibližně stejně ideově orientované sběratelské vášně Karla Gotta, anebo jedinečné skvosty, které jsem si přivážel pro změnu z opevněných regionů francouzské hlavní obranné linie. Šlo tedy pro sběratele jistého duhu o zlaté časy.
Jistě ovšem také pro nejrůznější překupníky, anebo pro rozličné vědomé padělatele. Inu, co se považovalo po válce za šrot, nebývalo později těžké vydávat za excelentní unikáty. Takže pokud se k tomu nenašlo dost odborníků, anebo vůbec rozumných, kteří by dokázali takto celkem snadno pořizované podvodné zboží včas reálně ohodnotit a tedy odmítnout, nemohlo se jim takové úsilí nevyplácet.
Přesto ani tenkrát pořád nepředstavovalo žádný velký problém najít v daném ranku leccos skutečně kvalitního.
Podobně příznivých náhod mě však za ta léta, co jsem se s nimi tak rád potkával, potěšilo jistě ještě mnohem víc. Přitom se jejich pomyslnému součtu snad až příliš zřetelně vymyká cosi vskutku mimořádného. Přesněji řečeno pomyšlení na vyslovený zlatý důl, který si pořídili obyvatelé Arden. Tak, že nabízeli lačným turistům zaručeně pravé válečné nálezy v takovém množství, že sice srdce takto oslovených radostí plesala, ale jejich peněženky zároveň nápadně chudly. Ještě tedy štěstí, že jsem už dokázal rozpoznat co je a není skutečně cenné.
Právě tahle výhoda mne však přivedla například v Bastoni navíc ke značně zajímavému poznání. Že by totiž bohatě stačilo importovat sem například jednu jedinou zachovalou, ale v Čechách pořád ještě dostatečně lacinou německou přilbu, aby zde pak bylo možné prožít dobrých dalších deset dní ve stylu příslovečného pánaboha ve Frankrajchu.
I když v tomto případě mnohem spíš na půdě jednoho ze států Beneluxu.
Docela jinak tomu ale bylo se známou vrtulí, kterou jsem zahlédl v jinak útulném přítmí hospůdky ve Zbožíčku u Milovic. Anebo, zase jindy, s lákadly stánků na invazních plážích, či s podobnými atrakcemi, prezentovanými zpravidla v těsném sousedství francouzských pevností – málo co z toho všeho stálo za vážný zájem.
Přesto doznávám, že pro mě jiné drobnosti zřejmý citový význam rozhodně měly: například nášivka řvoucího orla – ten emblém sto první americké výsadkové divize jsem koupil hned za slavným kostem v Saint-Mére-Église. Anebo střepina dělostřeleckého granátu, kterou mně jaksi přibalila prodavačka ve shopu pevnosti Vaux odměnou za zcela jiný nákup. Jestli se ale ptáte, proč tohle všechno, odpověď je ve skutečnosti zcela prostá.
Takto nabízené drobnosti žádnou zvláštní materiální hodnotu patrně nepředstavovaly. Vnímal jsem ale ty z nich, svým způsobem dotýkané či historií očividně poznamenané, jako materializaci zjevných snah nenechat jejich uchováním většinovou společnost zapomenout. Myslím na údobí, osudy i příběhy, jež by vymizet z obecné paměti rozhodně neměly.
Nejraději jsem ovšem míval přece jen stánky bukinistů – ty co se dodnes táhnou určitou částí nábřeží levého břehu Seiny. Přesněji, mezi Muzeem d´Orsay a Novým mostem, jestli ne ještě dál na obě strany tam odtud. Moc, opravdu moc se mi líbilo, jak se ty prkenné kukaně jedna po druhé v určitou hodinu otevírají a jak se zpravidla hned potom začínají jejich pyšní majitelé chlubit perlami vlastní papírové nabídky. Přirozeně, že jsem neodolal, zdaleka ne jenom jednou, a dovážel jsem si z tamního vpravdě nekonečného výběru také něco pro sebe.
Břehy Seiny
Jenom jedinkrát jsem si tam však mohl připadat jako skutečný boháč. To když jsem narazil na již postaršího prodavače, jenž před sebou pyšně rovnal několik čísel německého válečného Signálu. Šlo sice o časopisy vesměs už poněkud ohmatané, nicméně pořád ještě s ilustracemi kvalitními a s podobně cenným faktografickým doprovodem. Jistěže v původním originále.
Ani na tom by nemuselo být konečně vůbec nic světoborného, kdyby se ten dobrý muž vůbec netajil vskutku horentními cenami, za které je ochoten vzdát se oněch svých vzácností. Uvědomil jsem si ale hned, že já sám vlastním spolu s nejméně čtyřmi kompletními ročníky toho dnes už skoro zapomenutého periodika ještě další utěšený počet jeho sólo exemplářů. Dokonce včetně toho úplně posledního, vydaného formálně v květnu 1945, co má na obálce telefonní přístroj s rudými srpy a kladivy místo všech čísel na voliči, což je už docela mimo veškerou konkurenci.
Časopis Signal
Tehdy jsem se jen pobaveně pousmál a volně pokračoval v procházce směrem k hlavnímu pařížskému chrámu.
Vzdor smírnému charakteru těchto vzpomínek se budete asi divit, ale ze všeho až sem uvedeného si nyní považuji kromě všech těch německých Signálů především nábojnice do dvacetimilimetrového palubního děla zřetelně americké výroby. Té, kterou kdosi čerstvě vyoral v poli kolem výsuvné dělostřelecké věže jedné z pevností přináležejících k Opevněnému úseku města Thionville (v letech 1870 – 1918 a 1940 – 1944 zvaného oficiálně Diedenhofen).
Jak se tam ta mosazná hilzna dostala, to se nikdy nedozvím. Nejspíš někdy v zimě 1944. Nejde však o to, že vypadala i po desetiletí pořád poměrně zachovalá. Byla pro mě totiž důležitá především jako možný důkaz, že se Němci v přinejmenším některých objektech francouzské Maginotky skutečně bránili. A že tedy nevydali svůj Diedenhofen jen tak.
Jak sami vidíte, určitým pokladům jeden neodolá, a ještě k tomu nemusí být zrovna poledne.
Václav Junek
