Článek
Spojenecká letadla přelétala nad středem Čech už dříve. Zpravidla však ve velkých výškách a za docela jinými bojovými cíli. Britové i ostatní za nocí a jen Američané za bílého dne. Proto začaly dole pod těmi jinak jistě hrozivými bombardéry poznenáhlu převládat mínění plané naděje, že Praha jako spojenecké město napadena nebude. Například pro aktivity londýnské vlády, anebo i ty z Východu. Rovněž proto se zde tedy hledělo ještě dlouho na hloubení protileteckých krytů, zřizování protipožárních nádrží, stavbu ochranných zdí a také jiná preventivní opatření z moci úřední spíš s pobaveným úsměvem.
Dejme tomu, že první nálet z osmnáctého listopadu 1944 opravdu vypadal (podle Zdeňka Mahlera) jen asi tak že toho dne kolem poledne nalétla malá skupina amerických letounů od jihu podél toku Vltavy a shodila několik trhavých a zápalných pum v prostoru holešovické elektrárny. Ono všeobecné vzájemné uklidňování, zdůrazněme že už tehdy krajně ošidné, tedy mohlo pokračovat také dál.
Bohužel, právě ti, co se na takové chlácholení doopravdy spolehli, žili ve značném omylu. To ale nejdéle do 14. února 1945. Respektive do náletu z toho dne, jenž bývá dodnes zmiňován v souvislosti s Popeleční středou. Netrval sice ani hodinu a přece těžce poznamenal kromě oblasti Dejvic především historický střed města.
Poměrně dost drsné důsledky těchto aktivit posádek Osmé letecké armády Spojených států stále připomínají nová podoba části emauzského kláštera i rozsah nové výstavby na tehdy vybombardovaných místech. Na těch, která dnes bezpečně kryjí například Dům módy na rohu Krakovské ulice a Václavského náměstí. Anebo rovněž bývalý Dům potravin na protějším nároží. Také ovšem Tančící dům, nyní světově proslavený na ještě nedávno pustém východním předmostí Jiráskova mostu. Tam nahradil původní pražské sídlo rodiny Havlových.
Přitom panoramatické záběry desítek rakví, pečlivě srovnaných před schodištěm vinohradského chrámu svaté Ludmily, dokládají v souvislosti s tím vzdušným přepadem jaksi navíc mimořádnou snahu tehdejších pánů města nad Vltavou o maximální propagandistické zneužití jeho následků. Naprosto zřetelně a s příslušnou politickou parádou k tomu.
S připomínáním té Popeleční středy mně však vždycky překvapovala zjevná snaha omlouvat tehdejší aktivity spojeneckých letců jakýmsi omylem, s nímž si měli zaměnit Prahu s Drážďanami. Anebo podobně značně nekvalifikovaná a vágní tvrzení, že titíž kolem Vltavy jen odlehčovali pumovnicím svých liberátorů a bé sedmnáctek ohozením bomb pro snadnější zpáteční let tamodtud přes Alpy do Itálie.
Obojí je třeba zásadně odmítnout.
Ve skutečnosti totiž proběhlo to celé na přelomu let 1944 a 1945 u nás úplně jinak a také ze zcela jiných důvodů. Nejen co se týká Prahy, nýbrž zároveň jistě také řady dalších míst, podobně postižených v ostatních Čechách. Protože se to nezbytně muselo dít v logické reakci na informace známé bezpečně Spojencům už z Jalty. Tedy na ty, jež hovořily již zcela srozumitelně a do detailu o sovětského diktátu poválečného rozdělení Evropy.
Proto mohli mít titíž za zcela jisté i to, že Rusům padnou vzápětí po německé porážce do sféry jejich vlivu zároveň s pražskými klíčovými křižovatkami a strategickými nádražími rovněž Záluží u Mostu, průmyslová Plzeň, Ústí nad Labem, Neratovice, Kolín, Chomutov, či Zlín. Takových míst ale bylo ještě víc, i kromě už zmíněných Kralup nad Vltavou. Se všemi jejich průmyslovými závody, důležitými komunikačními uzly, rafinériemi, jinými cennými zařízeními a také až marnotratnou nabídkou dalších válečných hodnot.
Ty sice byly pořád důležité pro Němce, měly mít nicméně do poslední nedozírnou hodnotu později - především pro Stalina a jeho nejbližší nadcházející světovládné záměry.
Vila Tereza stojí blíže severního předmostí Mostu Barikádníků sice pořád, ovšem na milou báchorku o radiomajáku, navádějícího spojenecké letce z tamní půdy, s klidem zapomeňte. Stejně jako není třeba brát vážně ani značně naivní povídání o hromadném omylu spojeneckých navigátorů, k němuž mělo dojít za bílého dne – reliéf města i tok Vltavy v Praze se totiž liší od geografické konfigurace Drážďan, nota bene dobré půl druhé stovky kilometrů vzdušnou čarou vzdálených, vskutku nezaměnitelným způsobem.
Ve skutečnosti totiž šlo o mnohem vyšší a do detailu předem uvážený plán, jehož součástmi byly první nálet jako průzkum bojem, druhý hlavní úder a třetí jeho neméně působivé dokončení.
To všechno je už ovšem dávno pryč. Východnímu diktátorovi jeho původní záměr vyšel a přece na dlouhé desítky let, jež následovaly, také už jen neradi vzpomínáme.
Přesto se pořád ještě mnozí rozpomenou na požární nádrže, zřízené kdysi blíže Novoměstské radnice, před Husovým památníkem na Starém Městě či ve Františkánské zahradě. Anebo na Malostranském náměstí a mnohde jinde po Praze - mělo jich být dohromady dobrých šedesát sedm.
Udělat si chvíli a projít se kolem alespoň některých tehdy postižených míst nemusí být vůbec od věci. Ani nadbytečně nudné. Příslušné mapy najdete snadno na internetu, Praha je pořád krásná a stále zde tedy lze narazit na řadu připomenutí právě oněch tolik dramatických časů. Pokud jde o ty nehezké, kam se dalo násilím vecpané jímky na vodu pro hasiče, z těch sice nenajdete k dnešku nejspíš už ani jedinou, ale mizely jen pomalu. Podobně jako všechno ostatní špatné, také s nimi spojované.
Když však na tohle myslím, napadají mě dvě věci – ptám se co všechno a kolikrát muselo tohle město vydržet. Hned s tím ale také otázka jestli jsme zrovna my, přitom jak divně žijeme, myslíme a jak málo doopravdy dovedeme, té velké minulosti dostatečně právi.
Václav Junek
(Autor černá kromě uvedené citace z osobních vzpomínek)
Bomby na Prahu, Jan Boris Uhlř
Popeleční středa '45 Filip Vojtášek
