Článek
To se ale mělo teprve projevit. Tím, že ten div přetvořil jinak běžné přeplouvání Kanálu za bílého dne na něco, co jsem si do té chvíle nedokázal vůbec představit.
Zdolávání té legendární úžiny patří k tradicím celých dlouhých dějin civilizované Evropy, jistě oběma směry a zásadním způsobem k tomu. A to nijak nezdůrazňuji nejrůznější feudální výboje středověku, Napoleonovy snahy o pokoření Albionu, natožpak pozdější debakl, jenž utrpěli Němci na tom samém válčišti, dokonce dvakrát za sebou. Proto vlastně nebylo příliš co k divení, že se i toho roku a právě toho dne, v kterém jsem těmi místy proplouval také, objevila na vzdáleném obzoru, byť v hlubokém míru, povědomá silueta válečné lodi. Zpočátku sice jen málo zřetelná, ale ten dojem nijak dlouho nevydržel.
Potom, co náš trajekt předtím opustil Ostende, počal si razit další cestu na Dover flotilou výletních jachet. Jak jsme je jednu po druhé míjeli, vznášely se pod plnými plachtami jako vzácní mořští ptáci a jejich posádky je vedly na první pohled tak, že nebylo třeba obávat se vůbec ničeho. Ani srážky se Sea Speedem, s nímž jsme se měli my křížit naopak z protisměru, od Bílých útesů. I když z perspektivy mořské hladiny zatím jen tušených.
To už jsem ale viděl také já sám, že má původně jen z velké dálky spatřené válečné plavidlo o poznání zřetelnější kontury.
Zřejmě torpédoborec, určitě britský, jestli ne něco většího – tak šel kolem jeden hlas od těch, co se při té příležitosti přimkli stejně jako já k pravému zábradlí horní paluby naší lodi. To už jsme ale viděli všichni, že se ta druhá loď řítí rovnou k nám a k tomu zatraceně rychle.
Opravdu to byl torpédoborec. Buď na pravidelné hlídce, anebo v jinak přikázané plavbě – sám od sebe by přece neobjevil.
Že jde o platnou součást současného loďstva Jejího Veličenstva královny, bylo přitom také jasné už na druhý pohled podle velké v té rychlosti rozevláté bělavé válečně vlajky s červeným křížením svatého Jiří. Napovídala tomu ale také standardní námořní kamufláž, i když jsem ji znal doteď jen z knížek - tmavý kýl, rozrážející rozbouřené vlny od přídě k zádi, šedavé zabarvení trupu, nástaveb i zkoseného komína. Ten měl také podobně známé bílé lemování až docela nahoře.
Vida ten jasně dramatický výjev na pozadí hluboce modrého nebe, připomněl jsem si některá podobně dramatická Turnerova plátna. Jak se ale zrovna tenhle obraz opravdu nebezpečně proměňoval a blížil se, napadlo asi nejen mě, že jestli se něco nestane, musejí se obě plavidla nevyhnutelně srazit.
Byla to samozřejmě čirá hloupost, protože ještě než se ta válečná loď přiblížila ve své přímé jízdě na zřejmě povolenou mez, její neviditelný kormidelník zatočil asi na vyšší rozkaz svým kolem a byly zároveň odkudsi vydány také jiné dispozice. Na to zjevně přidala na rychlosti, její příď se zdvihla výš a pak už snadno provedla věru strhující manévr. Totiž přímo vzorný oblouk vlevo, aby se pak, obkrouživší a s dokonalou jistotou záď trajektu, zase předpisově vrátila zpátky do své původní plavební dráhy.
To ovšem zase naprosto bezpečně.
To vše se dělo rychle za sebou, s až veselým rozrážením vln, i s příslušnou parádou sady signálních vlajek, jimiž nás ona válečná loď zřejmě zdravila. Anebo něco vzkazovala, kdo ví. Navíc ten výjev, opravdu hodný mistrovského štětce byť již soudobého Mistra, nepostrádal natolik majestátní eleganci, že na tom nemohl ani Sea Speed, který prosvištěl kolem teprve teď, vůbec nic pokazit. A pokud šlo o plachetnic, ty ten působivý obraz jen vhodně rámovaly.
Sea Speed
Vše takto postupně spatřené se opravdu odehrávalo v plných paprscích slunce počínajícího léta a k tomu v platném kontextu s pověstným panoramatem již mnohem čitelnějších doverských útesů v posledním plánu. Proto jistě uznáte, že obdivný potlesk i stejně nadšené volání, které tento vpravdě vrcholný estetický zážitek provázely z paluby trajektu, opravdu byly na svém místě.
Ani toto mimořádné setkání s tím jedinečným reprezentantem Royal Navy ale nebylo vůbec to poslední, čím by měly toho roku podobné takové a zase silné prožitky jev tak končit.
Historie Anglie je i bez příslušného výkladu André Mauroise natolik bohatá, že je možné slavit z ní něco významného na Ostrovech snad každý den. Proto mě nemohlo překvapit, když jsem se v Somersetu dočetl v místních novinách, že bude přinejmenším část Home Fleet parádovat při nějaké takové jistě významné místní příležitosti také podél tam, odtud nijak vzdálené partie jihozápadního pobřeží.
Ze všeho nejdřív jsem měl za to, že mě zrovna tahle jistě velkolepá událost nějak mine. Jak se ale stanovený termín stále zřejměji přibližoval, zařídil jsem si pro takto avízované datum pracovní volno a opravdu jsem toho pak nelitoval ani trochu.
Do Weymouthu, pro to určeného relativně blízkého přístavu a také přímořských lázní, jsem se rozjel příslušného rána brzy, to aby mi tam nic neuniklo. Což však bylo správně, dokonce velmi, protože jsem na nábřeží v mase ostatních, kteří se tam už tlačili, našel stěží volné místo.
Brzy jsme s ale do jednoho dočkali, protože se přesně v novinách uvedenou hodiny skutečně začala přibližovat formace čtyř, anebo dokonce pěti šedobílých válečných kolosů, k tomu zjevně rozmanitých typů. Přirozeně že předpisově srovnaná, zase s vlajícími vlajkami i příděmi nádherně rozrážejícími potom už docela blízké vlny. O všeobecném vysloveném nadšení, ani o hlasitém jásotu, které tohle vyvolávalo, mluvit jistě netřeba.
Nic z toho ovšem nebralo konce ani potom, co ten křižník, torpédovky, a dokonce jedna skutečná letadlová loď, složitě zakotvily. A co teprve když bylo jen o něco málo později zváno takto naladěného obecenstvo k přímé návštěvě jejich palub.
Něco takového jistě mohlo někomu připadat jen jako chlubivé předvádění vlastně už zastaralých muzeálních exponátů. Proč ne – dělo se to přece v době, v které bylo možné na britskou imperiální slávu už nanejvýš jen vzpomínat a také hospodářská situace mateřské země za mnoho nestála. Právě proto jsem ale porozuměl té očividně účelové demonstraci námořní síly rád a velmi dobře.
Jak všechna plavidla, která jsem tolik obdivoval ve Weymoutku, tak původní estetický zázrak z Doverské úžiny, jistě skončily ve šrotu. A dávno k tomu. Při vzpomínce na tehdejší okolní všeobecný, zřetelně patriotický jásot a nadšení mně ale přišlo zatraceně líto, že nic tomu podobného nemohu znát z domova.
To bylo tenkrát. A jak je tomu dnes?
(Při sestavování textu jsem vycházel z vlastních materiálů a vzpomínek)
Václav Junek
