Článek
Spíš ne, protože monarchie jako taková byla historicky vyřízená dokonce o dvě války dříve, tedy už před tou původní, takřečenou Velkou. Šlo tedy spíš o úniky před realitou města, které se tehdy teprve zbavovalo ran, utržených právě během toho v pořadí již druhého světového konfliktu. Nepamatuji ovšem jedinou chvíli, v které bych těch výletů litoval.
Začínaly obvykle na pro to zvlášť vyhrazeném nástupišti hlavního salcburského nádraží. Tam už čekával vláček s roztopenou mašinkou a sliboval hodně. Právem - krajina se vskutku proměnila hned za Wallersým jezerem a také další stoupání nabízelo nové a nové rozhledy v každém příštím zákrutu v těch místech už dávno zřetelně horské trati.
Skutečné velehory sice nejdete v Solné komoře teprve dál, avšak i bez toho bylo co obdivovat hned poté. A ještě víc další cestou přes Voklabruck i s Gmundenem a podle opravdu velkého Travenského jezera, až po ten Ischl. AneboÍžl –to jak se komu zrovna líbilo.
Dvorní vlaky císařské rodiny sem kdysi spěly jen ze směru od Lince a Welsu. Jestli ale panstvo nezkusilo naši salcburskou trasu alespoň jedenkrát, ochuzovalo se věru o hodně.
Lázně tehdy skomíraly a původní Císařskou vilu bylo možné nalézt v místním parku s okny ještě pořád zakrytými solidním bedněním. To ale bylo třeba mluvit o vysloveném štěstí, protože pokud by byl kraj spadal do ruského okupačního pásma, vila mohla být ještě ke všemu vykradená. Možná včetně těch prken - podobných příkladů odjinud se přece nabízelo nepřeberně. Jinak ale horský vzduch i ostatní zjevné příjemnosti hovořily jasně o důvodech, pro které si oblíbila souvislá řada posledních habsburských monarchů pro své ozdravění, i jiné osobní potěchy, právě tato a ne jiná horská místa.
Císařská vila
Jenomže by to zase nebyli Rakušané, aby neudrželi při životě ani v celé té bídě alespoň historickou cukrárnu ve středu města. Myslím tu světoznámou Zaunerovu, fungující zde jako c. a k. dvorní dodavatelství podle letopočtu na podobně opečovávaném domovního štítu už od roku 1832.
Tamní nabídka v nových časech ovšem žádné zvláštní veselí nevzbuzovala. Přesto bývala radost zavítat sem a nechávat se znovu a znovu pohladit nezaměnitelnou nostalgií původních, mnohem lepších historických dob. Posedět u Zaunera, to ostatně bývala společenská povinnost, jaká se neodmítá. A když jste k tomu navíc uvážili, že v patře nad vámi dali dohromady pánové Léon a Stein libreto Lehárovy nesmrtelné Veselé vdovy také už před rokem 1905, to se pak zdálo být už všechno v naprostém pořádku.
Kavárna Veselé vdovy
Bezejmenný klavírista sem také docházel jen podle situace či eventuální poptávky, to je pravda. Ale když se tohle poštěstilo, nechával se věčnými hudebními skvosty lehké Múzy, jež s takovou bravurou přehrával, unášet také.
Dnes má Bad Ischl s okolím už zcela moderní tvář. Z vily je exkluzívní turistická adresa, celé městečko je dokonale čisté a zároveň vyhlíží, jakoby je kdosi uplácal z cukru. Rovněž onu světoznámou Konditorei dávno kdosi rozšířil a citlivě renovoval. Proto můžete ve zdejších pohodlných sezeních zapadnout jako tenkrát.Anebowie damals,to zase jak kdo.
A pokud se přejíte místní verzí Sachrova dortu, co ž je snadné, a dopřejete si k tomu dostatek opravdu dobré kávy s poctivou šlehačkou, co se vám může líbit víc?
Pozdější oslnění Jezery, falešný Sisin Possenhofen a zámky pochybného zahraničního ministra
V Šedesátkách se v Salcburku na zlé časy už zapomínalo. Mozartovo město se vracelo ke svému původnímu tempu, duchu i kráse a věnovalo se o to zřejměji rozvíjení původních tradic, jistěže včetně té festivalové. To ale bylo možné, protože souvislý sled vyhlášených festivalových událostí přerušila válka vlastně jen nakrátko. Festspielhaus býval tedy vyprodán na měsíce dopředu a nikdo se už dávno neptal, z které doby ta velkolepá stavba pochází a kdo přesně ji Salcburku svého času věnoval.
Vždycky se mi líbilo, jak se při takových příležitostech shlukovali zdaleka ne jen místní rodáci kolem výloh, vyzdobených velkými kolorovanými portréty světových tenorů a pěvkyň té doby. S takovým zaujetím, že by mohla o té přízni nejedna dnešní diva jen snít.
Také místní ekonomická situace se vylepšovala, proto jsme si mohli dovolit zajíždět do Alp autem. Dokonce vlastním. Což se rádo dělo, protože si krásy okolní Solné komory, takto jistě mnohem snáze přístupnější, podržely svoje kouzlo i půvab napořád.
Míval jsem tedy to potěšení poznat postupně snad všechna zdejší jezera, co se jich jen v klínu velehor porůznu nabízí. Počínaje tím Wolfgangovým, přes Měsíční i Atterské jezero, třeba až po to nejpodivněji nazvané, Bláznovo. Vůbec nebudu tajit, že ve mně vězí tehdejší zasažení bleskem tamních krás také svým způsobem dodnes.
Z výšin dálnice, stoupající sem volně od Salcburku, jsem však vídal také zámek Fuschl. Vypíná se nad blízkým jezerem, vzdálený přitom jen přes vodu od městečka, po němž má svůj název. Budete se zřejmě divit, ale znáte jej také. Totiž jako dekoraci poválečných Marischkových filmů o čase malin a her nezralých divoké Sisi, i jejích pozdějších osudech.
Hodně z toho, co se týkalo skutečného Františka Josefa a pozdější císařovny Alžběty, se však neodehrálo zde, nýbrž v Possenhofenu blíže Mnichova. Přímo tam ale z nějakého důvodu točit nešlo, proto musela ta pomenší dobová čtvercová stavba s vysokou jehlancovitou střechou původní originál zastoupit.
Když pak ale podávali Karl-Heinz Bohm a tehdy opravdu ještě mladičká Rommy Schneider svoje výkony právě ve Fuschlu, vedlo to k tomu, že válkou pořád ještě umlácení Rakušané napřimovali později v biografech páteře, zdvíhali hlavy, strkali do sebe a těšili se, že konečně může být lépe. Inu, kinematografie opravdu může mít i taková zvláštní kouzla!
Třídílná epopej, o níž je takto řeč, není ale to poslední, co může na dotyčném zámečku zaujmout. Posloužil totiž kupodivu velmi dobře také Ribbentropovi. Už od léta 1938 a dvojím způsobem k tomu: jistě jako vhodný privát říšského ministra zahraničí při jeho vrcholných jednáních v Klessheimu (to je zase jiný zámek a leží pro změnu nazpět, blíže Salcburku). Kromě toho odtud měl při svojí pověstné servilnosti neméně snadnou cestu i na Hitlerův Berghof. Ten přece také najdete docela snadno – totiž hned za dnes už zase pevně stanovenou rakousko-německou státní hranici.
Salcbursko, to je zkrátka kraj historických paradoxů. Bývá to ale v ostatní zpravidla podobně dějinami postižené Evropě kdovíjak jiné?
Václav Junek
(Text vychází z osobních prožitků autora)
Zdroje
https://badischl.salzkammergut.at/en/welcome-to-bad-ischl/geschichte.htmlhttps:
//www.nationalgeographic.com/travel/article/bad-ischl-austria-guide-culture
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Bad_Ischl
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Vesel%C3%A1_vdova
