Článek
Pokud o tom nevíte sami už uspokojivě docela dost, opravdu stačí vzít do ruky jakéhokoli průvodce pražským okolím a hned každého napadne, že to s Mořinou a tamními lomy zřejmě jednoduché jen tak nebude. Nemluvím o tamní industriální historii – tak je sice díky úsilí předků, jak se snažili během posledních víc jak sto padesáti let, sama o sobě bohatá až až. Mnohem zajímavější totiž bude pohlédnout tím směrem ze současné perspektivy.
Samozřejmě, že znáte Divokou Šárku, další podobně zajímavé kouty, nabízející se severně od Prahy, okolí Hostivických rybníků a ti nejpilnější z vás jistě také pozoruhodná místa, položená podle dolního Kačáku. Jenomže to, co se nabízí zhruba v prostoru mezi Trněným Újezdem a blízkým úsekem toku Berounky, plynoucí jižně odtamtud, je něco docela jiného. A především bylo.
Jde totiž o patrně nejromantičtější segment celého pražského perimetru. Také ovšem o zřetelně vymezené území, jež mělo svůj význam i kouzlo už ve zmíněných dobách dosud živé tamní těžby průmyslového vápence. Například proto, že se můžeme v souvislosti s Mexikem, pozdější Únorovou propastí, Malou i Velkou Amerikou a dalšími nejméně deseti podobně interesantními lomy dočíst o trampech. Neřkuli jiných zájemcích o přírodní krásy, kteří také ta místa vyhledávali také dávno před válkou. Jenomže tím to zdaleka nekončilo, naopak.
Ti vesměs divocí milovníci přírody zde samozřejmě vydrželi i pak, snad jen že jejich počet doplňovali navíc nudisté. Také jistě nadšení, tentokrát ale přímo vodními plochami, v něž se zde proměňovaly četné postupně opuštěné lomy, zvolna zaplavované podzemní i shůry napršenou vodou. To se sice oficiálně nesmělo (viz dodnes čitelné striktní zákazy na některých stěnách), ale za bolševika se toho nesmělo kromě nahatého koupání pod báječnými skalními srázy mnohem víc a přece se žilo.
Nás však nyní bude zajímat ještě něco jiného. Navíc o poznání méně úsměvného.
Ani rozborem zdejší strategické situace na samotném konci poslední války se nebudeme zbytečně zdržovat. Postačí totiž, jestliže si řekneme, že květen 1945 proběhl v místě asi tak, že ne všichni příslušníci původní nacistické posádky Karlštejna měli to štěstí, aby si zachránili byť jen holou kůži. Například jistý Hans Hagen, jenž patrně nestihl poslední spásný transport, proto mu nezbylo než hledat spásu před jistě spravedlivým hněvem okolního obyvatelstva právě v kamenných mořinských hlubinách .
Hagenův zvon
Jestli byl tenkrát raněný, anebo neměl jiný, lepší nápad, to dnes už nevíme, ale tak nějak tomu mělo být. V každém případě jde co do dnešního tématu poprvé o skutečné jádro příslovečného pudla.
Je to vlastně už dávno. Ale někdy na počátku nového století napadlo kohosi z našeho kruhu milovníků záhad věnovat se rovněž Hansi Hagenovi. Anebo tomu, co o něm zatím slyšel. Jenže to vlastně nebyl žádný velký problém.
Pana Ladislava Lahodu, proslulého měrou, jakou má dotyčná místa v malíku, jsem znal už tenkrát. Takže stačilo spojit se s ním a pak už jen domluvit příští detaily. Načež probíhalo také vše následující podobně snadno. Snad jen s tím, že mi bylo jasné už u první překážky, že nejspíš všechno další naopak zase tak jednoduché už rozhodně nebude.
Když se totiž naše zájmová skupinka jedné volné soboty s tím osvědčeným znalcem opravdu sešla na vrcholu lomu s podezřelým názvem Modlitebna, první, co nám řekl, bylo, že se do té bezedné hloubky budeme muset spustit.
Už ten sestup, anebo mnohem spíš složité a také ne zrovna bezpečné sešplhání po lanech, ale opravdu stály za to. Jenomže to měla být teprve první z dalších nástrah, s nimiž jsme se tehdy museli nějak vyrovnat. Na druhé straně však dostalo mně i tak mnohým ostatním jejich postupným překonáním zážitků, na jaké se nezapomíná.
Do podzemního labyrintu jsme vstoupili chodbou, která musela teprve spirálovitě klesat k něčemu, co nazval náš průvodce hlavním koridorem. Až po něm jsme pak pokračovali další stovky metrů nitrem Malé Ameriky až k té Velké. Překvapilo to, ale už to byl zážitek sá o sebě.
Brzy na to jsme však mohli konečně doklopýtat docela až ke skutečnému cíli celé té štrapáce.
Nikdo z nás předtím Hagenův zvon přímo neviděl. O to zajímavěji se ovšem ten div rýsoval v šeru jedné z tamních důlních chodeb. Nebyly vůbec přívětivé ani jedna, natož aby byla chuť přebývat v nich déle, než je bezpodmínečně nutné. Jenomže prožít si pověst o Hansi Hagenovi a jeho docela dobře možném osudu v jasně autentických místech, to rozhodně mělo svoji cenu.
Ten voják se tam údajně dostal na konci svého útěku a pak měl žít ve věčné tmě prý ještě do nějakého čtyřicátého sedmého roku, anebo dokonce ještě o něco déle. Tedy do dne, v kterém ukončil to trápení vlastní rukou. Nijak nevinné to s ním ale nebylo ani mezitím, protože kradl jídlo trampům, či po okolních vsích, strašil místní a dokonce měl znásilňovat některé místní ženské (i když mám dojem, že tady jde spíš o klasický příklad zbožného přání. Romantický hrdina je romantický hrdina, to táhlo vždycky).
Zjevné monstrum hrůzu vzbuzující to ale být muselo. Jeho duch žil totiž dál. Jíst už sice nemusel, zase ale pořád poměrně dost strašil. Svědectví o Hagenových nejrůznějších zjeveních v důlních dálavách, i na okolních skalách, se ostatně nabízí docela dost. A to nehovořím o Zvonu. Traduje se totiž, že se ten, kdo na ten zdánlivě nenápadný kus železa třikrát zazvoní jaksi o své vůli, zbytečně, nedožije konce následujícího roku.
Mám ovšem osobní dojem, že Hagenů mohlo být na Mořině víc. Nejen v osobách německých vojáků, kteří také neměli kam jinam utéct. Jistě vy se totiž našli i jiní nešťastníci, pro které představovaly temné hloubky zdejšího labyrintu poslední spásu například po únorovém vítězství pracujícího lidu (tedy, pokud nemohli z nějakého důvodu patřit přímo k nadšeně rozjásaným komparsům všemožných oslav té doby).
Dnes už Velká Amerika nudisty většinou nezajímá, mají řadu jiných a ještě příhodnějších možností. Také trampů se zde objevuje pro nynější pracovní vytížení mnohem méně. Přesto jsou to pořád neuvěřitelné nádherná místa a tak, když budete respektovat nebezpečí stále zvětralejších okolních stěn (a nenarazíte nějakou náhodnou na filmaře, pro které je zdejší prostředí také přímo ideální) neváhejte. Mnoho jiného srovnatelně úchvatného kolem Prahy opravdu nenajdete.
Pamatuji se, že tenkrát nám, shromážděným kolem Hagenova zvonu, žádná předešlá obtíž vlastně nevadila. Jenom si nevzpomínám, že by na něj kdokoli opravdu zazvonil…
(Pozornosti těch, které by předešlé téma opravdu zajímalo, doporučuji moli drobnost, vydanou pod názvem Jedenáct výletů. Anebo, ještě mnohem lépe, knížku Ladislava Lahody Pověsti Ameriky – obojí najdete pod jmény autorů i těmito hesly volně na internetu)
Václav Junek
https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_Amerika
Ladislav Lahoda: Pověsti Ameriky
