Článek
Suverenitě, s jakou si kolegové pletou skutečný význam výrazů Berchtesgaden, Orlí hnízdo, Obersalzberg a konečně i Berghof, jsem se podivoval vždycky. Přitom je to vlastně jednoduché – Obersalzberg je alpský svah, Berchtesgaden přívětivé městečko hluboko pod ním a Orlí hnízdo na Kehlsteinu naopak výjimečná výšinná stavba. Zbývá tedy Berghof. Hitlerův Horský dvůr, chcete-li, počínaje rokem 1936 přestavovaný a také stále významnější jak pro stavebníka, tak jistě i politicky pro venek.
Jako první zavedl příštího vůdce všech Němců do těchto míst Dietrich Eckart. Fantasta žijící celý svůj život zcela mimo realitu a hlavně těžký opilec. Hitlerovi se zde ovšem zalíbilo, protože se mohl v tom světě velehorských velikánů opíjet už před polovinou dvacátých let Wagnerovou hudbou a také snít bez omezení své sny pro budoucno.
Jak ale stoupala jeho hvězda, košatěl význam míst, pro než se už definitivně rozhodl. Tak se stalo, že se s mohutným masívem Watzmanu v pozadí scházel později před gigantickým panoramatickým oknem v hlavním sále nově pořízeného Berghofu nejen se svými paladiny, ale časem tu přijímal také vybranou politickou elitu své doby.
Tohle všechno je všeobecně známo a také to bohužel bývá bezpočtukrát předmětem ne vždy tak docela kvalifikovaných a tedy skutečně důvěryhodných literárních aktivit. Také proto jsem se rozhodl už někdy kolem roku 2012 věnovat čtvrtý, závěrečný díl svého povídání o pevnostech a podobných zajímavých lokacích právě Berghofu a jeho nejbližšímu okolí.
Jenomže, aby se tak mohlo doopravdy stát, nebylo možné spokojit se jen se sbíráním informací takříkajíc z druhé ruky. Což byl důvod, pro který jsem se vydal k reálům, o kterých jsem si přál psát, bez zbytečného prodlení a (na rozdíl od tolika jiných) především osobně.
Soudobý charakter pořád čile navštěvovaného Obersalzbergu je už pochopitelné docela jiný. Chybí zde řada původních objektů i staveb, a naopak utěšeně rostou nové, vysloveně moderní, s komplexem grandhotelu Kempinski v čele. Své totiž udělalo ničivé britské bombardování z konce dubna 1945 a později oficiální tlak i podobně masívní terénní úpravy. Na dávnou atmosféru i původní převládající charakter místa proto s klidem zapomeňte.
Přesto zde potenciální zájemci, a pořád jich nebývá málo, nezřídka ještě najdou to, co hledají. Kromě více méně dochovaného trasování místních komunikací například původní hotel U Tetřeva či nějakých zázrakem pořád ještě stojící rodinný domek Speerových. Jeho současné majitele sice neznám, ale i tak je jasné, že veřejně přístupný rozhodně není. A také nejspíš nikdy nebude.
Podobně se ovšem můžete porůznu potkat tu se zcela konkrétní podezdívkou, jinde zase s poměrně čitelnou hromadou kamení – stačí jen zalistovat ve speciálním průvodci a hned víte, kde a na čem jste. Ale nabízí se toho tady pořád ještě mnohem víc.
Mě ovšem zajímal z již naznačených důvodů především Berghof. Anebo alespoň to málo, co z něj údajně zbylo.
Cesta do míst, kde stával, začíná u Infocentra, ale i když není oficiálně značená, najdete ji snadno. Už podle šipek, fixem až nápadně pečlivě přimalovaných k alespoň některým orientačním cedulím. I taková milá drobnost jistě mnohé potěší!
Zejména díky této svérázné péči tedy stanete v cíli docela rychle a jen krátkou a vcelku pohodlnou procházkou k tomu. Přesněji: jen po nějakých třech stech metrech volné chůze už lesní pěšinou a rovněž ta bývá důkladně prošlapaná.
Nejde tedy o vůbec nic složitého – také já jsem ten přibližovací manévr zvládl kdysi bez obtíží a hned napoprvé.
Zřejmě úplně první, co vás v přítmí řídkého lesa zaujme, bude obří betonový taras, jímž bylo třeba už zpočátku zpevnit a zajistit terén pro stavbu příštího domu.
Jeho zbourání po válce by však neodvratně přivodilo nekontrolovatelný zemní sesuv netušených rozměrů. Což je patrně jediný důvod, pro který zůstal stát právě ten autentický masív, spolehlivě pamatující vše dávné zdejší.
Určitý zřejmý bonus tato mimoděčná benevolence ovšem měla. Dochovala se tak totiž nejen stavební parcela v původním rozsahu i podobě, s ní ale zároveň linie ze sta dobových filmových týdeníků známé příjezdové cesty. Respektive ta její část, do které přijížděly ze stejných zdrojů připomínané četné oficiální návštěvy. Aby teprve pak stoupaly vzhůru po neméně věhlasném schodišti s pořád dechberoucím panoramatem celého rozsáhlého alpského údolí za zády.
Vnímavější si budou moci při té příležitosti představovat leccos a také leckoho. Nejvyššími představiteli nacionálně-socialistického režimu počínaje, přes jeho sympatizanty více národností (například včetně bývalého anglického krále), třeba až po Neville Chamberlaina a veškeré jeho marné smiřovací úsilí. A to nemluvím o zdánlivých podružnostech – o důkladných obloucích vstupního traktu či o zamřížovaném okénku promítací kabiny za nimi. A už vůbec ne o parádách čestné stráže, anebo záběrech úplně posledního Hitlerova odjezdu odsud, natočených v pozdním podzimu 1944.
Jestli ale máte opravdový zájem věnovat se zde detailům, stačí vzít do ruky reprint příslušného snadno dostupného původního plánu a vše potřebné si prostě odkrokovat. Takže se vůbec nemusíte bát, že byste na ploše, zbylé po Berghofu, nenašli jak půdorys Velkého sálu a Terasy, tak další a další zařízení zde dávno neexistujícího domu. Alespoň teoreticky.
Mně se však při téže příležitosti podařilo jaksi navíc dobrat se čehosi vlastně úsměvného – zřetelné péče, jakou si dal kdosi neznámý s vystříháním obrysu světoznámého okna, díky níž se můžete kochat tímtéž pohledem jako Hitlerovi dávní hosté. Ne už skrz rušivé větve a nejrůznější polétavá křoví jako až dosud, nýbrž v původním rozměru.
Stejné je to ostatně s doslova mravenčím úsilím, s nímž podobní neznámí archeologové odkrývají jednotlivé žulové stupně již naznačeného vstupního schodiště.
Nevím přesně, kolikrát jsem na Obersalzberg od nás jel. K tomu navíc jsem však v místech, o kterých hovoříme, jednou doopravdy přespal.
Nikoli ovšem z nějakých romantických pohnutek, anebo dokonce snad pro jakékoli jiné zbytečně tendenční spády, nýbrž naopak z důvodu vlastně zcela pochopitelného. Jednoho rychle se blížícího večera, jenž mne zde tak nějak zastihl, jsem prostě neměl nejmenší chuť trmácet se zpátky do pohodlí zaplaceného hotelu dole v Berchtesgadenu. Konec konců, beztak už mi asi všechno pro ten případ se nabízející mezitím stačilo ujet.
Bylo plné léto, i navečer pořád ještě celkem teplo, měl jsem na sobě osvědčenou pevnou parku i s sebou co jíst a tak jsem se domníval, že na tom zámyslu vlastně nemůže být nic zase tak zvláštního. Nejpozději od půlnoci ale bylo všechno úplně jinak – v té náhlé kruté zimě mi bylo jasné, že se podobné hlouposti už nikdy nedopustím.
Zamýšlená knížka sice nakonec opravdu vyšla, zrovna o této mojí dokonce dost děsivé příhodě v ní ovšem nenajdete jedinou zmínku.
Hitlerova hora, vyd. OLYMPIA, 2018
