Článek
Nevyrostl v Gottwaldově, ale ještě v původním Zlíně a na tom odjakživa trval. Podobně jako Felix Slováček, jenž se narodil jen malý kousek odtamtud v přibližně stejné době. Eduard však pocházel navíc z místní vážené lékárnické rodiny a rudou barvu vysloveně nemusel. Když tedy tahle i jiná jeho se týkající negativa nové doby sečteme, můžeme se sice divit, že jako režisér uspěl v tehdejší Československé televizi, a ještě k tomu začal točit zrovna v samotném počátku Normalizace, leč bylo tomu tak.
Já jsem ho poznal tamtéž a také brzy. To, když jsem položil v redakčním zmatku omylem svoje telefonní sluchátko do jeho vidlice. Pro současné neznalce, jímž je mobil v ruce dennodenní běžností, doplňuji, že my jsme telefonovali ještě celá desetiletí přístroji s číselníkem a se sluchátkem na šňůře. Tou neobratností jsem mu sice přerušil jakýsi jistě důležitý hovor, přesto jsem však začal asistovat Eduardovy programy, ba dokonce jsem po něm převzal později, po jistém jeho klopýtnutí, práci v týmu Jána Roháče. Potkávali jsme se ovšem pořád a rozhodně jsme si nebyli cizí. Proto vím také, že to, co jej nechali v redakci zábavy vytvářet, odváděl víc než dobře a navíc se dovedl sžít opravdu záhy s tehdy nastupujícími technickými vymoženostmi – přinejmenším se stejným efektem jako kupříkladu Jan Bonaventura, jehož jsem na tomto místě zdravil posledně. Rovněž Sedlář patřil k těm mladším, to jistě ano. Že by ale byl o to nadějnější, tak tomu nebylo právě proto, že byl a vždy zůstával zásadně svůj.
Je jisté, že umělec potřebuje k tomu, aby se prosadil a pak skutečně uspěl, kromě píle, nadání, talentu a určité osobní kultury ještě poměrně dost čehosi jiného jaksi navíc. Totiž nezbytné empatie, dovednosti rozpoznat pravou chvíli a zejména určitého vhodného sebezapření. Jenomže právě toho všeho posledního se Eduardovi v umělecké profesi, pro níž jinak oplýval doslova vším nezbytným, bohužel ne vždycky dostávalo.
Televizní programy, které natočil s Olympiky, Hanou Zagorovou a třeba s Evou Olmerovou i Karlem Gottem, sice byly stejně pozoruhodné jako určitě i všechny jeho ostatní práce, ale do jednoho měly zároveň svoji řekněme temnější stránku. Některé Edovy požadavky totiž nebývaly úměrné dobovým možnostem, nahoře se on sám nikdy příliš nelíbil, ani způsob jeho tvorby nesedl zdaleka všem kritikům, natožpak přímo na ní zúčastněným. To všechno při své sociální inteligenci zajisté dobře věděl, přesto však svůj stín sotva kdy překročil a zřejmě také proto se jevil přinejmenším zvláštní také jeho osobní životní styl.
Žil poměrně dost divoce v podkroví jakéhosi kolektivního domu ve vyšehradském podhradí, kvalitního soukromí v něm mnoho neměl a žádné ze dvou jeho manželství tak nějak nevyšlo. Nejspíš proto, když tohle sčítal, uchyloval se před všemi takovými i jinými svými můrami věčného nepochopení do relativního bezpečí jedné z dnes už nestojících podskalských hospůdek. Vlastně ale zdaleka nejen tam, protože si s alkoholem rozuměli navzájem naopak velmi dobře. Ne že by tím jeho přirozený talent upadal, ani prameny jeho nápadů nikterak nevysychaly, to rozhodně ne. Jenom mi přišel, jak šla léta také jemu, pořád tak nějak otlučenější.
Po roce 1989 musel mít především Eda Sedlář dojem, že přišla jeho chvíle. Co ale čert nechtěl, v témže čase jakoby se zároveň přihlásilo o svá práva všechno, co byl nucen ustát předtím a také jak žil svůj dřívější život skrz naskrz důkladně. Můžete se sice snadno dočíst o uspokojivě dlouhé řadě zejména televizních programů, obvykle významných a také velmi dobrých, které stačil ještě natočit, ale jinak to s ním bylo stále zřejmě ji právě tak, jak říkám.
Fotograf Vráťa Tachezy i vynikající kameraman Honza Osten, jeho jím podobně zaujatí přátelé, mně líčili, jak bědně docházel mezi ty, s nimiž se cítil ještě pořád dobře, do jakési vinohradské nálevny. Já sám jsem mu sice dohodil natočení jistého dokumentu v Karlových Varech, přesně takového, jaký by ještě včera jistě vítal. Jenomže ani tahle drobnost už jaksi nebyla to pravé – jevil se v těch lázních zjevně kyselý a do té míry odtažitý i nepříjemný, jak jsme ho dříve neznali. Vyhlížel zkrátka celý bolavý navenek i uvnitř, a to už definitivně.
Jak a kdy Eda přišel o své bývalé útočiště pod Vyšehradem, to přesně nevím. Ale slyšel jsem, že jej našli v novém brlohu, který nakonec získal náhradou někde v okolí náměstí Jiřího z Poděbrad, zcela opuštěného, teprve nějaký den potom, co umřel. Navíc ani ty obecně přístupné stránky či periodika, jež se jinak věnují s takovou pílí každé zbytečnosti a kdejakému nedůležitému jménu, neuvádějí u Edova zase překvapivě dlouhého seznamu titulů, pod nimiž je podepsaný jako režisér, opravdu ani jedinou fotku.
To, že tytéž zdroje navíc neznají ani konkrétní místo odchodu Eduarda Sedláře, může všechno předešlé už jen podepsat. Na druhé straně ovšem platí, že ačkoli se tak mnohým, co stačil natočit už ve svobodné době, žádných hvězd zrovna nedotkl, bude to, co vytvořil v původních, pro něj ne právě lehkých časech, patřit do příslovečného Zlatého fondu českého zábavního audiovizuálního umění patrně navěky.
Václav Junek
(Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora, čerpá z jeho knih
Ján Roháč, život, styl a dílo jedinečného režiséra (C-PRESS, 2010),
Umřít pro film? (OLYMPIA, 2017), Jak jsem je zažil já (OLYMPIA 2022)
a z rozhovorů s Janem Ostenem)
